Karen Blixen, žena obklopená lvy i literárními cenami

Život dánské spisovatelky Karen Blixen ovlivnila láska k Africe. Novelou Africká farma vzbudila u kritiků takový zájem, že ji navrhli na Nobelovu cenu za literaturu. „Jakmile v Africe zapadne slunce, vzduch se zaplní zvířaty. Neslyšně v něm krouží netopýři jako auta po asfaltu, před očima se vám mihne sova, jež ráda sedává u cest, a než těsně před koly vzlétne kolmo do větví, v očích se jí na vteřinu zalesknou světla vozu. Ve vysoké trávě zpívají svou nekonečnou píseň cikády, nad zemí střídá jedna vůně druhou a na nebi padají hvězdy jako slzy po tvářích.“ (Karen Blixenová: Vzpomínky na Afriku; Odeon, 1992). Když se do těchto řádků začetl Ernest Hemingway, prohlásil: „Je to nejlepší kniha o Africe, jakou jsem kdy četl!“ Skladatel Igor Stravinskij spisovatelce věnoval hudební opus a Karen Blixen je dodnes jedinou ženou, která dostala pozvánku na drink do vyhlášeného pánského klubu Muthaiga.

Karen se narodila 17. dubna 1885 v dánském Rungstedlundu do rodiny důstojníka Wilhelma Dinesena a Ingeborg Dinesen, dcery bohatého rejdaře. Karenina matka se stala první ženou v Dánsku, kterou zvolili do městské rady. Karen společně se čtyřmi sourozenci (starší a mladší sestrou a dvěma mladšími bratry) zkoumala tajemná zákoutí ostrova, na kterém prožila dětství, a ráda si k jednotlivým místům vymýšlela vlastní příběhy. Když jí bylo deset, otec se oběsil, protože se nakazil syfilidou. Karen od dětství malovala, umění posléze studovala v Kodani, Paříži a Římě, později jí v různých časopisech vycházely povídky pod pseudonymem Osceola. 

Těsně před třicítkou se Karen rozpadl vztah se švédským bratrancem. Avšak zasnoubila se s jeho bratrem, baronem Brorem Blixenem-Fineckem, jenž jí o rok později nabídl život na ranči v Keni. Karen nabídku přijala. Původní plán zněl, že budou provozovat mléčnou farmu. Na místě se nakonec rozhodli založit kávovou plantáž o šesti stech akrech. Kraj ale vhodné podmínky k pěstování kávy nesplňoval – ohrožovalo ho sucho, choroby rostlin, plevel i kobylky. V novele Africká farma Karen napsala: „Moji voli trpělivě tahali pluhy tisíce mil sem a tam mezi řádky a my jsme s nadějí očekávali velkou úrodu. Potom pole znachověla zralými kávovými bobulemi a my jsme svolávali ženy a děti, aby je šly pomoci mužům trhat. Povozy a káry odvážely zrna ke zpracování v sušárně u řeky. Potom se loupala, třídila a balila do pytlů, které jsme zašívali sedlářskou jehlou. A úplně nakonec se kolona vozů vydala s úrodou k nádraží v Nairobi.“ (Karen Blixenová: Vzpomínky na Afriku; Odeon, 1992). 

Manželé najali domorodé dělníky, zejména z kmene Kikujů, kteří žili na farmě v době jejich příjezdu. Ve svých pamětech Karen uvedla: „Tady jsem se mohla vykašlat na konvence, našla jsem svobodu, kterou jsem do té doby zažívala jen ve snech.“ Farmářka často pořádala různé slavnosti, k nejvýznamnějším patřily ngomy, domorodé tance. Kikujové se na ně scházeli z daleka, tudíž Karen někdy hostila i patnáct set hostů. Rozdávala tabák, dětem cukr a získala povolení vařit tembu, nápoj pálený z cukrové třtiny. Během první světové války se její manžel připojil k armádě lorda Delamera. Karen tak skončily milované výlety na safari, musela sama převzít správu farmy a vedení plantáže. 

„K psaní jsem si sedala v jídelně za stůl poházený mnoha papíry, protože jsem čas od času musela vést záznamy a účty a odpovídat na krátké, zoufalé vzkazy od správce. Lidé často vešli, dlouze mě pozorovali, a jejich černé hlavy tak dokonale splývaly s tmavým táflováním místnosti, že to večer vypadalo, jako by mi společnost dělaly jen dlouhé, bílé hábity zády přiléhající ke stěně.“ (Karen Blixenová: Vzpomínky na Afriku; Odeon, 1992). Jen s pár pomocníky vezla přes půl Afriky na volském povoze potravinové zásoby pro Delamerovu armádu. Několik dní strávila na území bojových Masajů a cestou dokonce čelila útoku lvů.

Osud ke Karen nebyl vůbec milosrdný. Sklady lehly popelem a ocitla se ve finanční tísni. Štěstí farmářku nepotkalo ani v manželství, záletný Bror ji nakazil syfilidou. Na horečky dostala od lékaře medikament obsahující arzenik. S poloviční nadějí na uzdravení odjela do Dánska a ve svém deníčku se svěřila: „Válka pokračovala, ale já jsem zároveň bojovala ve své vlastní. S nepřítelem, kterého jsem nikdy nespatřila. Měla jsem svůj lék, procházky podél opuštěného pobřeží v doprovodu matky a pokoj v jejím domě. Večery jsem trávila v pokoji, ve kterém jsem se narodila, a snažila se vybavit si barvy Afriky. Dánsko pro mě bylo cizí a já pro něj. Věděla jsem ale, že se do Afriky jednou vrátím. Ať nemocná, či zdravá.“ Skutečně se vyléčila a brzy odjela zpět na černý kontinent. V roce 1925 se s manželem rozvedli, tou dobou už žila s lovcem Denysem Finchem Hattonem. Přátelství přerostlo v lásku, která však skončila Denysovou tragickou smrtí při letecké nehodě roku 1931. Ve stejné době přestala farma vynášet. Karen musela hospodářství prodat pod cenou, aby splatila dluhy. Po sedmnácti letech se vrátila do Dánska – bez finančních prostředků, nemocná a vyčerpaná.

V šestačtyřiceti letech začala od nuly. Pustila se do psaní, pod pseudonymem Isak Dinesen vydala v roce 1934 Sedm fantastických příběhů, jež inspiroval gotický román, a sklidila ohromný úspěch. Literární kritici psali: „Její angličtina je krásná, vzdělaná a precizní. Charismatická, tajemná baronka projevuje mimořádný vypravěčský talent, cit pro romantiku, lyriku a humor.“ Novelu Africká farma uvádí známou větou: „Měla jsem farmu v Africe na úpatí Ngongských vrchů, které skýtají jedinečný výhled. Na jihovýchodě vidíte rozlehlé pláně, velká loviště, jež sahají až ke Kilimandžáru, na severovýchodě je kraj nižších pahorků připomínající park, za pahorky lesy a ještě dál zvlněná krajina kikujské rezervace, která se táhne sto padesát kilometrů k zasněžené hoře Keňa.“ (Karen Blixenová: Vzpomínky na Afriku; Odeon, 1992). 

Africká farma vyšla v roce 1937 a její celosvětový úspěch z Karen učinil obletovanou celebritu. Přátelila se s Marilyn Monroe i s jejím manželem, spisovatelem Arthurem Millerem. O dva roky později získala nejprestižnější dánskou literární cenu. Během čtyřicátých a padesátých let psala převážně povídky. Ačkoli se ze syfilidy dostala, trpěla ztrátou citlivosti v nohách. Vinu za to nesly léky, které brala. Prodělala operaci žaludku a po zbytek života téměř nejedla. Živila se ústřicemi, šampaňským a trpěla anorexií. Nedokázala dál psát, a tak četla příběhy v rozhlase. Poslední knihu vydala v roce 1960. O osm let později natočil podle její povídky režisér Orson Welles film Nesmrtelný příběh. Na premiéře prohlásil: „Karen Blixen vyjádřila ducha, který už v současnosti neexistuje. Byla tak odvážná a psala ve stylu velkých spisovatelů devatenáctého století.“ Karen se uvedení snímku nedožila, zemřela 7. září 1962 na selhání organismu. Bylo jí 77 let. V Nairobi, na místě tehdejší farmy, stojí dnes městská čtvrť Karen, pojmenovaná na její počest.