Věra Menčíková, šachová královna, před níž se klaněli i ti nejlepší mužští hráči

Od 30. července do 28. srpna 1929 probíhá v karlovarském hotelu Imperial IV. mezinárodní šachový turnaj, kterého se účastní jedenadvacet šachistů věhlasných jmen. Poprvé se však na seznamu hráčů objevuje i žena, třiadvacetiletá Věra Menčíková. Žena za šachovnicí? To jsme tu ještě neviděli! Mužští spoluhráči trousí ironické poznámky a vídeňský mistr Albert Becker rozverně prohlásí: „Navrhuji zorganizovat Klub Věry Menčíkové, do kterého bude přijat jen ten, kdo s mistryní prohraje.“ Onen škodolibý nápad se všem ihned zalíbí. Avšak jako první okusí porážku už po třetím kole turnaje právě samotný profesor Becker, a stane se tak zakládajícím členem klubu, jejž v žertu navrhl.

„Nedovedu si svůj život představit bez šachů. Kdybych měla všechno začínat odznovu, šla bych zase stejnou cestou. Nad šachovnicí prožívám takové chvilky tvůrčí radosti, že před nimi všechno ostatní bledne. Šachy jsou můj život, moje láska!“ Věra Menčíková, první a hned několikanásobná mistryně světa v šachu, si troufala měřit své síly nejen se ženami, ale jako rovná s rovnými zasedala k šachovnici i s muži. Byla totiž první ženskou šachistkou, která se mohla úspěšně účastnit mužských mistrovských soutěží. Pět mistrů světa dokonce porazila. 

Na mistrovstvích světa sehrála celkem 83 partií, 78 jich vyhrála, čtyřikrát remizovala a jen jednou prohrála. Věra šachy nejen hrála, ale jako první žena o šachu i psala jako redaktorka renomovaného časopisu Chess. Narodila se 16. února 1906 v Moskvě. Její otec byl Čech a pracoval jako správce nemovitostí, maminka byla Angličanka a živila se jako vychovatelka. O dva roky po Věřině narození přibyla do rodiny ještě sestra Olga. Věře bylo devět let, když jí otec věnoval první šachovnici a naučil ji i sestru hrát šachy. Devítiletá holčička kouzlu logické hry zcela propadla. V patnácti se zúčastnila svého prvního turnaje a v roce 1923 si jako sedmnáctiletá zahrála s muži v jednom z vedlejších zápasů na turnaji Hastings Congress. Tak započala její šachová kariéra.

V roce 1925 Věra dvakrát vyhrála v mezinárodním zápase nad třiapadesátiletou Edith Price, pětinásobnou britskou šampionkou, a vysloužila si tím přezdívku „nejtvrdší šachistka země“. Jako československá občanka se však nemohla účastnit britských mistrovství, a proto na ostrovní šachový trůn neměla šanci usednout. V roce 1927 vyhlásila Mezinárodní šachová federace titul mistryně světa Women's World Chess Championship a ještě téhož roku se Věra Menčíková stala jeho první držitelkou. Bylo jí pouhých jednadvacet. „Věra je fenomén!“ nechal se slyšet mistr světa Alexander Aljechin poté, co Věra o rok později na jednom z turnajů uhrála celou polovinu možných bodů. Napřesrok na vyhlášeném karlovarském turnaji rakouský mistr Hans Kmoch prohlásil: „Jestliže Menčíková získá více než tři body, vstoupím do ženského baletu!“ (Ivan Hausner: Černobílé večerníčky; Československý šach, 2002). Měl velké štěstí. Věra získala v mužské konkurenci rovné tři body, za dvě vítězství a dvě remízy.

Od roku 1929 se Věra účastnila téměř každého šachového turnaje. V Paříži si zahrála dokonce s provokativním francouzským výtvarníkem a výtečným šachistou Marcelem Duchampem. Ten po zápase poznamenal: „Remizovat s mistryní světa? To je skvělý výsledek!“ Na přelomu let 1931 a 1932 už byla Věřina hra natolik vybroušená, že zdolala i nejlepšího amatéra své doby, nizozemského profesora matematiky Maxe Euweho. Jakmile se to doslechla jeho žárlivá žena, usoudila, že Věra jejího manžela během hry sváděla, a proto prohrál. Když madam Euwe přijela na turnaj, Věra se úspěšně blížila k další vyhrané partii. Pár tahy porazila i obhájce titulu, Inda Sultana Chana. Euweho manželka v tu chvíli popatřila na ženu, jíž ke zdolání mužů postačuje inteligence, a pochopila, že prohra jejího muže byla zasloužená. Max Euwe později získal titul mistra světa, Věra ho však porazila znovu. Dvojnásobnou prohrou si tak Nizozemec od kolegů z Klubu Věry Menčíkové vysloužil potupný titul „doživotní předseda“.

Věra titul ženské mistryně světa s jasnou převahou obhájila ještě šestkrát. Sérii úspěšných turnajů přetnul až začátek druhé světové války. Byla brilantní stratég, s přehledem zakládala partii a nerada riskovala, zvlášť, když k risku nebyl důvod. V roce 1932 se v Londýně mezi muži umístila druhá a o rok později splnila na mistrovství Československa normu pro udělení titulu šachové mistryně. Věru její sláva předcházela všude, kam zavítala. Početný fanklub ji přivítal i na turnaji v Sovětském svazu v roce 1935. Hned v následujícím roce se po jejím vzoru do kvalifikace přihlásilo dokonce pět tisíc žen.

Na turnajích a mistrovstvích světa se potkávala se svou sestrou Olgou, která rovněž dosahovala výborných výsledků. Šachy naplňovaly Věřin život, dokonce jí „přihrály“ manžela. O osmadvacet let starší Rufus Henry Streatfeild Stevenson, ovdovělý tajemník Britské šachové federace, publicista a mecenáš, ji obdivoval jako šachistku i jako ženu. Jednatřicetiletá Věra se za něj provdala v říjnu 1937. Téhož roku také naposledy vyhrála mistrovství světa pod vlajkou Československa, sňatkem totiž získala britské občanství.

Věra žila s manželem Rufusem v Londýně v domě plném knih a šachových ocenění. Když vypukla druhá světová válka, Rufus se rozhodl vystavět na zahradě protiletecký kryt. V únoru 1943 však šachistka ovdověla, a tak pozvala svou matku a sestru Olgu, aby se k ní přistěhovaly. V noci na 27. června 1944 jejich dům zničila německá raketa V-1. Všechny tři ženy zahynuly ve sklepě domu. Proč neodešly do krytu, který zůstal neporušen, se už nedozvíme. Věra Menčíková Stevenson zemřela jako neporažená mistryně světa ve věku pouhých osmatřiceti let.