Britská sochařka a novinářka Clare Sheridan. Do Ruska přijela v sajdkáře motorky

„Jsem pacifistka a anarchistka,“ prohlašovala o sobě Clare Sheridan, jediná sestřenice Winstona Churchilla, britského ministerského předsedy. V mrazivém chladu provizorního kremelského ateliéru vytesala všechny vrcholné bolševiky: Trockého, Zinověva, Dzeržinského i samotného Lenina. Jako novinářka vyzpovídala diktátory Benita Mussoliniho i Adolfa Hitlera. Herec Charles Chaplin jí nejen poskytl rozhovor, ale dokonce jí ochotně stál modelem. A významný americký finančník Bernard Baruch o ní prohlásil: „Byla příliš divoká. Ale každý muž, kterého potkala, kolem ní pobíhal jako pejsek.“

Narodila se 9. září 1885 v Londýně jako Clare Consuelo Frewen do aristokratické rodiny Moretona Frewena a jeho americké manželky Clarity Jerome. Její matka byla starší sestrou Jennie Jerome, provdané za Randolpha Churchilla, Clařiným bratrancem byl tudíž Winston Churchill. Clara měla o dva roky mladšího bratra Oswalda. Rodina vlastnila domy na několika panstvích ve východním Sussexu i sídlo v Irsku. „Clare strávila většinu svého dětství v irském Innishannonu. Naučila se lézt po stromech a nahlížet do volavčích hnízd. Holdovala jízdě na koni. Na její vzdělání dohlížela soukromá vychovatelka a hodně času trávila čtením knih. Tu a tam se na panství objevila její maminka. Když si vzpomněla na svou vlastní intenzivní školní docházku v Paříži, stěžovala si, že tohle není ta správná výchova, ale neudělala nic, aby to zlepšila.“ (Anita Leslie: Cousin Clare: Biography of Clare Sheridan; Hutchinson, 1976). 

Z lůna přírody však rodiče dívku vytrhli a poslali ji do Paříže, aby si doplnila vzdělání v klášteře. Necítila se tam ale šťastná. Její bratranec Winston Churchill ji v dopise povzbuzoval: „Má drahá Clare, nebuď malomyslná. Získáš tam víc než většina lidí na světě. Pěstuj si své filozofické sklony, buď moudrá a dobrá.“ V sedmnácti letech zažila společenský debut. Zamilovala se do Wilfreda Sheridana, o šest let staršího potomka slavného dramatika Richarda Brinsleyho Sheridana. „Wilfred byl velký gentleman, pocházel z řad anglické venkovské aristokracie, měl literární talent, často se o něm mluvilo jako o nejlépe vypadajícím muži své doby.“ (Anita Leslie: Cousin Clare: Biography of Clare Sheridan; Hutchinson, 1976). Wilfred požádal Clare o ruku, její rodiče ale k sňatku nedali svolení. Pro svou dceru si představovali lepší partii.  

„Chtěla jsem psát romány. V tom mě povzbuzovali i přátelé naší rodiny, Henry James a Rudyard Kipling.“ (Clare Sheridan: Naked Truth; Harper&Brothers, 1928). Winston Churchill jí představil Clare Violet Asquith, dceru předsedy britské vlády. I ona měla literární ambice a přispívala do různých časopisů. Obě mladé ženy se staly blízkými přítelkyněmi. Když byla Violet požádána časopisem National Review, aby napsala článek o zábavě na venkově, předala úkol Clare. Té článek vynesl 10 liber a navíc jím upoutala pozornost v nakladatelství Archibald Constable and Company. Dostala od nich nabídku k napsání knihy. Hrubou verzi svého románu poslala spisovateli a kritikovi Georgi Moorovi. 29. června 1907 jí napsal: „Přečetl jsem třetinu vaší knihy a líbila se mi natolik, že jsem Vám to musel napsat, než budu číst dále. Je tu jen několik věcí k opravě, a bylo by mi potěšením revidovat vaši knihu. Tu a tam jen pár oprav, obratně provedených – neboť by byla tisícerá škoda měnit vaše stránky, jsou provoněné vůní vaší mladé mysli. Skutečná kniha pro mladé dívky.“ Clare dopis naštval. Chtěla ohromit svět svou sofistikovanou filozofií, ne psát červenou knihovnu. Když jí Moore rukopis poslal zpátky, hodila ho do kamen.

Clare zůstala své lásce věrná a rodiče nakonec svolili k jejímu sňatku s Wilfredem Sheridanem. 15. října 1910 se za něj ve svých pětadvaceti provdala. Dva roky po svatbě se jí narodila dcera Margaret, o rok později Elizabeth. Mladší ratolest ale po roce zemřela. Clare vzala hlínu a na hrob své dcerky z ní vymodelovala sochu plačícího andílka. V květnu 1915 byl její manžel poslán na západní frontu první světové války. V srpnu téhož roku dostal dva týdny dovolené, kterou strávil s rodinou. „Když nastal čas návratu, trval na tom, abychom se rozloučili u brány. Nechtěl, abych s ním šla až na nádraží. A tak jsme se rozešli uprostřed rozkvetlých stromů. Stála jsem tam a dívala se, jak odchází – lehkým krokem, opálený a hezký. Jen jednou se otočil, aby mi zamával. Pak byl pryč.“ Wilfred Sheridan padl v bitvě u Loosu 25. září 1915. Pět dní předtím se Claře narodil syn Richard. Stala se z ní tak vdova se dvěma malými dětmi.

Přestěhovala se do malého studia v St. John's Wood. Zpočátku se jí moc nedařilo. Situace se začala zlepšovat, až když se plukovník Henri Dentz stal hlavním sponzorem její práce. Dal jí 1 000 liber a také souhlasil s tím, že zaplatí za její portrét od sochaře Jacoba Epsteina. „Epsteinova metoda byla zajímavá. Jeho pohyby, jeho shýbání a ohýbání, jeho skok dozadu v póze a pak spěch vpřed, jeho trik s přetlačováním hlíny z jedné ruky do druhé přes temeno hlavy, zatímco si prohlížel své dílo ze všech úhlů, to vše se rovnalo tanci... Pak jsem se naučila to nejdůležitější: nemodeloval prsty, ale pomalu je vytvářel pomocí malých kousků hlíny nanášených plochým, poddajným dřevěným nástrojem. Řekl mi, že nechápe, jak mohou jiní sochaři modelovat prsty rukama. Přece prsty zanechávají na povrchu lesklé otisky. To byl i můj problém. Viditelný otisk mého prstu mě rozčiloval. Získala jsem od něj znalosti, které způsobily revoluci v mé práci.“

Lekce sochařství si dopřála také u Johna Tweeda a profesora Édouarda Lantériho. Už její první výstava sklidila takový úspěch, že získala řadu zakázek. Největší pocta? Když byla pověřena vytvořením busty britského státníka Herberta Henryho Asquitha pro Oxford Union.

14. srpna 1920 se Clare setkala se Lvem Kameněvem, vedoucím sovětské obchodní delegace, která byla v té době na návštěvě Londýna. Kameněv souhlasil, že jí bude sedět modelem. „V jeho obličeji je velmi málo modelace, je to dokonalý ovál. Jeho nos je rovný s linií jeho čela, ale na konci se mírně ohrnuje, což je škoda. Je těžké zachytit vážný výraz, protože se neustále usmívá. I když má přísná ústa, jeho oči se smějí. Báječně jsme si popovídali. Vyprávěl mi o sovětském zákonodárství, o jeho ideálech a cílech. Řekl mi, že jejich první péče je o děti, jsou to budoucí občané a potřebují veškerou ochranu.“ (Clare Sheridan: Russian Portraits; Wentworth Press, 1921). Kameněv jí učinil nabídku: Bude-li Clara chtít, zařídí jí cestu do Ruska, kde by mohla vytvořit busty významných revolucionářů. Clare ji přijala.

 „Do Moskvy jsme dorazili 20. září 1920 vlakem v 10:30 ráno. Už ve 3 hodiny jsem spěchala do Kremlu, protože mi telefonoval Kameněv. Řekl mi, že mám očekávat Grigorije Zinověva. Čekala jsem do 4 a pak se dostavil: zaneprázdněný, unavený a netrpělivý, s kabátem přehozeným přes ramena, jako by neměl čas prostrčit ruce rukávy. Odhodil klobouk a prsty si prohrábl černé kudrnaté vlasy. Neklidně seděl a díval se nahoru a dolů, okolo sebe. Pak si četl noviny a tu a tam se na mě podíval s rozkazovačným pohledem. Připadal mi jako neobyčejná směsice protichůdných osobností. Má oči a čelo bojovníka a ústa nedůtklivé ženy.“ (Clare Sheridan: Russian Portraits; Wentworth Press, 1921). O týden později už pracovala na bustě dalšího funkcionáře. 

S vůdcem Velké říjnové revoluce se Clara setkala až 7. října: „Během sezení se mi svěřil, že mu není Winston sympatický. Zeptala jsem se, zda je nejvíce nenáviděným Angličanem. Pokrčil rameny a pak dodal něco o tom, že Churchill je muž, který má za sebou veškerou sílu kapitalistů. Hádali jsme se o tom, ale on nechtěl slyšet můj názor, protože jeho vlastní byl zcela neotřesitelný. Věděl, že Winston je můj bratranec, a já jsem poněkud omluvně řekla, že jsem si rodinu nevybírala. Během těchto čtyř hodin nekouřil a nevypil ani šálek čaje. Nikdy předtím jsem nepracovala tak dlouho. Ve 3.45 jsem už nemohla déle vydržet. Byla jsem unavená a měla hlad, a tak jsem se rozloučila. Slíbil, že mě bude čekat zítra. Pokud vše půjde dobře, měla bych práci dokončit. Má podivnou slovanskou tvář a vypadá velmi nemocně.“

18. října začala pracovat na bustě Trockého. „Udělal na mě dojem. Je vtipný, ale byl to hořký humor. Má způsoby a lehkost člověka zrozeného k vysokému postavení. Tohle byla mnohem obtížnější práce, než jsem očekávala. Důvodem byla jeho trojitá osobnost. Je to kultivovaný a sečtělý muž, ale i urážlivý ohnivý politik a zároveň může být rozpustilým školákem s dolíčkem ve tváři. Všechny tyhle tři osobnosti jsem chtěla zachytit do hlíny." Winston Churchill zuřil, když se o její cestě dozvěděl: „Clare je v Rusku s těmi špinavými komunisty? Je šílená, to vám říkám. Šílená! Tentokrát zašla opravdu příliš daleko, neodpustím jí!“

Zpátky do Anglie se Clare vrátila 23. listopadu 1920. Od návratu byla v obležení novinářů. Zástupce listu The Times jí nabídl exkluzivní smlouvu na zveřejnění jejích deníků, s New York Times podepsala smlouvu na práva k jejich publikování ve Spojených státech a zbytku světa. „Schválně jsem jezdila metrem nebo omnibusy během dopravní špičky, abych sledovala lidi, jak čtou moje deníky. Ty články četli všichni!“

Vládě ale byla trnem v oku. Co jí vadilo? Například poznámka z deníku z 2. listopadu 1920: „Nemyslím, že jsem komunistka, ale myslím si, že je to praktická teorie. Možná není, přesto se mi zdá, že se ruskému lidu dostává zdarma mnoho privilegií, jako je vzdělání, ubytování, jídlo, železnice, divadla, dokonce i poštovné. Nevidím tu znaky prosperity, ale ani výraznou chudobu. Utrpení lidí způsobuje především nedostatek potravin, paliva a oblečení. To ale není chyba vlády. Rusko není ve válce se světem, svět je ve válce s Ruskem. Proč jsem tu šťastná, odříznutá od světa, do kterého patřím? Co je na téhle zemi, že jsem propadla jejímu kouzlu? Přemýšlela jsem. Vybavuji si anglický život a anglické poměry. A porovnávám. Proč jsou tihle lidé, kteří mají o tolik nižší vzdělání, o tolik kulturnější než my? Londýnské galerie jsou prázdné. V Britském muzeu se tu a tam setkáte s německým studentem. Zde jsou galerie a muzea plné pracujících lidí. V Londýně dávají v divadlech průměrné revue, které urážejí vaši inteligenci, ale vzdělané třídy jim tleskají. Zde se davy tlačí, aby viděly Shakespeara. V Covent Garden se na hudební představení přichází pozdě a lidé je narušují neustálým mluvením. Zde jsou divadla přeplněná dělníky a rolníky, kteří si přišli poslechnout klasické opery. Šli si jen zkontrolovat majetek, který náhle zdědili? Nebo je tam žene opravdová láska ke kráse a mají rozvinuté rozlišovací schopnosti? To jsou otázky, které si kladu.“

Pro podezření ze špionáže ji začala sledovat britská tajná služba MI5. Složka, kterou si na ni založili, nesla název: „Protibritská propagandistka sloužící Rusku“. Nenašli proti ní ale jediný důkaz. Clare přesto celou situaci špatně nesla a rozhodla se i s dětmi odcestovat do Spojených států. Dorazila tam 30. ledna 1921. Americký finančník Bernard Baruch vzpomínal: „Informovala mě, že většinu svých soch přivezla v bednách. Ty ležely v docích, ale Clare se k nim nemohla dostat. Zavolal jsem celníkům a ujistil je, že v těch krabicích označených Lenin a Trockij nejsou žádné bomby. Clare byla jako auto, které se vymklo kontrole. Pohoršovala vyšší společnost tím, když prohlašovala, že by ženy neměly být závislé na mužích, že je ženským privilegiem porodit dítě milenci, kterého si vybere, a stát by ji měl finančně podporovat.“ 

V Americe vyrazila na přednáškové turné a sklízela úspěch za úspěchem. Herbert Swope, redaktor listu New York World, jí nabídl, aby pro ně psala. První úkol? Cesta do Hollywoodu, kde měla vyzpovídat Charlese Chaplina. Do svého deníku si zapsala: „Byl to nádherný večer – zdá se mi, že mluvím od srdce k srdci s někým, kdo rozumí, kdo je plný hlubokých myšlenek a hlubokých pocitů. Je plný ideálů a má vášeň pro vše krásné. Skutečný umělec…“ Psalo se o jejich vztahu, ale Clare věc uvedla na pravou míru: „Nebyla to přímo milostná záležitost, ale setkání spřízněných duší – byli jsme jako dvě světlušky opojené stejným magickým citem pro krásu.“ 

Clare napsala řadu zajímavých rozhovorů a reportáží, například z okupovaného města Smyrna během řecko-turecké války. Její slavná interview? S irským vůdcem Michaelem Collinsem, Benitem Mussolinim, Adolfem Hitlerem, Maximem Gorkým, Mustafou Kemalem Atatürkem, španělským králem Alfonsem XIII. Poté, co generál Miguel Primo de Rivera získal moc ve Španělsku, odcestovala s bratrem do Madridu. Do deníku si zapsala: „Odebrali jsme se do hotelu, abychom psali a balili. Jsme jediní dopisovatelé, kterým poskytl rozhovor.“  

Další cesta? Směřovala opět do Sovětského svazu. Tentokrát ji však podnikla společně s bratrem Oswaldem, přičemž jejich dopravním prostředkem se stal motocykl AJS, přezdívaný Satanella. Řídil Oswald, Clare seděla v sajdkáře. Na cestu dlouhou 6 801 kilometrů se vydali 6. července 1924. Jeli přes Holandsko, Německo, Československo a Polsko. Cestu zakončili v Oděse v září 1924. Tentokrát ale byla Clare z Ruska rozčarovaná: „Cítila jsem se jako žena, která snila o opětovném shledání s milencem po letech věrného odloučení, potkala ho a on se k ní otočil zády. Trpěla jsem nepohodlím, uráželi mě kvůli mému aristokratickému původu."

V roce 1925 se odstěhovala do Afriky. Charles Chaplin vzpomínal: „Když jsem Clare potkal znovu, řekla mi, že žije v Alžírsku. ,Ale proč zrovna tam?' podivil jsem se. ,Je to tam lacinější,' odpověděla rychle. ,V Londýně bych při svých omezených příjmech bydlela ve dvou pokojících v Bloomsbury, kdežto v Alžírsku si mohu dovolit dům se služebnictvem a s krásnou zahradou.'“ 

Napsala romány Opal Fire a Green Amber, dva cestopisy Across Europe with Satanella (1925) a A Turkish Kaleidoscope (1926) a autobiografii Naked Truth (1927). Pak se psaní ale přestala věnovat, aby se zaměřila na sochařinu. „Při psaní sleduji hodiny, abych zjistila, jestli je čas oběda, zatímco s rukama v hlíně nevím, nebo se nestarám o to, jestli je den pryč.“ V roce 1937 zemřel její syn Richard na zánět slepého střeva, bylo mu 21 let. Clare mu ze dřeva dubu vyřezala sochu na hrob. „Bylo zvláštní, že když jsem ztratila jedno dítě, objevila jsem v sobě talent sochařky. Když jsem přišla o další dítě, našla jsem se v řezbářství. Vypořádat se se dřevem, to je něco. Dřevo žije, ožívá pod vašima rukama, zápasí s vámi, baví se s vámi, přemlouvá vás, hádáte se s ním. Dřevo bojuje.“ 

Za druhé světové války trávila hodně času s bratrancem Winstonem Churchillem. „Vybavená blokem hlíny jsem časně ráno dorazila do jeho podzemního krytu, kde občas přespával. Byl v posteli, hladil svého černého kocoura Nelsona a četl si noviny. Když je spustil, uviděla jsem jeho hlavu s doutníkem a brýlemi. Světlo bylo špatné, obě strany jeho postele obklopovaly stoly plné papírů. Vytáhla jsem hlínu a začala modelovat jeho bustu. Winstonovi se líbila. Později vzpomínala: „Ze všech bust, které jsem kdy dělala, byla tahle nejtěžší. Ne proto, že by jeho tvář byla obtížná, ale proto, že pro něj byla fyzická nemožnost zůstat v klidu. Sliboval a říkal, že je mu to líto a že ví, že je to pro mě těžké. Tři minuty soucitně seděl a pak se začal ošívat.“ 

Když válka skončila, uchýlila se na anglický venkov. Dny trávila vyřezáváním soch ze dřeva. Vyznala se: „Dříve jsem byla bojechtivá, netolerantní, neústupná. Ale nyní jsem našla svůj vnitřní klid.“ (Clare Sheridan: My Crowded Sanctuary; Methuen&Co, 1945). Poslední setkání s Churchillem? Proběhlo krátce poté, co v roce 1955 rezignoval na post premiéra. „Našla jsem Winstona sklíčeného a zoufalého. Tvrdil mi, že jeho život byl k ničemu. Teď byla řada na mě, abych ho pokárala. Namítla jsem, že na sebe může být hrdý. Porazili jsme nacisty. Řekla jsem mu: ,Jsem pacifistka, ale ty jsi velký válečný vůdce, který vyhrál.' Také už jsem nevěřila v komunistické ideály. Hrozný Stalin nechal zavraždit mé přátele.“ Svou poslední knihu To the Four Winds vydala v roce 1957. Na sklonku života strávila nějaký čas ve františkánském klášteře v Irsku. Dny si vyplňovala meditacemi a vyřezáváním náboženských ikon. Zemřela 31. května 1970, bylo jí 84 let. Je pohřbená v St. George´s Brede ve východním Sussexu.