Kultura vyhoření. Proč je přepracovanost stále glorifikovaná

Ještě před několika lety byla přepracovanost téměř nedotknutelná. Člověk, který „jede nonstop“, spal čtyři hodiny denně a zvládal několik projektů najednou, působil jako někdo obdivuhodný. Dnes už sice o duševním zdraví mluvíme přirozeně a otevřeněji než kdy dřív, kultura výkonu ale nezmizela, jen změnila svoji formu. Místo otevřeného workoholismu přišla éra „wellness produktivity“, ve které máme být nejen úspěšní, ale zároveň neustále růst, meditovat, cvičit, optimalizovat svůj čas a ideálně ještě na důkaz toho všeho sdílet estetický obsah na sociálních sítích.

„Dlouho jsme byli vedeni k tomu, že hodnota člověka souvisí s výkonem. Čím víc zvládáme, tím důležitější nebo úspěšnější se zdáme nejen pro okolí, ale často i sami sobě,“ vysvětluje psychoterapeutka Petra Jonášová z platformy Terapie.cz. Přepracovanost se tak snadno zamění za disciplínu, ambici nebo odhodlání. Ve skutečnosti ale mnoho lidí nejede na doraz proto, že by byli spokojení, ale protože mají pocit, že svou hodnotu musí neustále dokazovat.

Právě v tom spočívá jeden z největších paradoxů dnešní doby. Společnost stále mnohem více oceňuje viditelné výsledky než tu tolik chtěnou vnitřní rovnováhu. Obdivujeme výkon, ale málokdy se ptáme, jakou cenu za něj ten člověk platí. Chronické přetížení přitom často přichází nenápadně. Nejdřív se ztratí schopnost opravdu odpočívat. Pak radost z věcí, které člověka dříve těšily. A až mnohem později přichází úzkosti, vyčerpání, nespavost nebo pocit prázdnoty.

Na kultuře vyhoření mají zásadní podíl i sociální sítě. Neustálý proud dokonale sestříhaných životů vytváří iluzi, že ostatní zvládají víc, žijí lépe, pracují efektivněji a ještě u toho vypadají dokonale odpočatě. Ve feedu se mísí ranní rutina v pět hodin, pracovní úspěchy, maratonské tréninky, skincare, meditace i exotické dovolené. Výsledkem je pocit, že nikdy neděláme dost a prostě dost ani nikdy nebudeme. „Online kultura posouvá hranici toho, co považujeme za dost. Nestačí pracovat, člověk má být zároveň produktivní, inspirativní, neustále na sobě pracovat a ideálně vše sdílet,“ říká Jonášová. Odpočinek pak paradoxně začíná působit skoro jako selhání. Právě permanentní srovnávání je pro psychiku extrémně vyčerpávající. Člověk postupně ztrácí cit pro vlastní tempo i vlastní potřeby. Místo toho začne fungovat podle neviditelného tlaku, že by měl stíhat víc. A rychleji.

Zdravá ambice sama o sobě problém není. Touha něco budovat, posouvat se nebo být ve své práci dobrá může být přirozeně motivující. Rozdíl přichází ve chvíli, kdy výkon začne nahrazovat vztah k sobě samé. „U vyhoření člověk postupně funguje spíš ze setrvačnosti. Výkon zůstává, ale mizí vnitřní kontakt se sebou,“ vysvětluje psychoterapeutka. 

První signály přitom bývají nenápadné a snadno zaměnitelné za běžnou únavu. Chronické vyčerpání, podrážděnost, neschopnost opravdu vypnout, ztráta radosti nebo pocit, že člověk musí „ještě chvíli vydržet“. Tělo pak často začne mluvit za psychiku bolestmi hlavy, napětím, nespavostí, úzkostmi nebo častou nemocností. Problém je, že mnoho z těchto symptomů jsme si zvykli považovat za normální součást moderního života. Jenže dlouhodobé fungování proti vlastním limitům normální není.

Možná největší komplikací dnešní kultury výkonu je fakt, že mnoho lidí si odpočinek neumí dovolit ani psychicky. Jakmile zpomalí, přichází pocit viny. Jako by hodnota člověka automaticky klesala ve chvíli, kdy přestane podávat výkon. „Mnoho lidí má svou hodnotu nevědomě spojenou s tím, kolik vydrží a kolik dají druhým. Odpočinek pak nevnímají jako přirozenou potřebu, ale jako něco, co si musí zasloužit,“ říká Jonášová. Do toho vstupuje i dnešní realita neustálé dostupnosti. Práce nekončí odchodem z kanceláře. Notifikace, e-maily i zprávy si nosíme neustále s sebou. Vypnout tak není jen otázkou času, ale často i psychické odvahy. Protože právě v tichu a zpomalení se bez varování objevuje vše, co jsme dlouho přehlušovali výkonem.

Představa, že úspěch musí automaticky bolet, je jedním z nejtoxičtějších přesvědčení, které si moderní společnost normalizovala. Přitom dlouhodobě udržitelný výkon nevzniká z permanentního přetížení, ale z rovnováhy. Prvním krokem ven bývá podle Jonášové uvědomění, že chronické přetížení není důkaz síly. Návrat k sobě nezačíná radikálním útěkem z práce ani dokonalou ranní rutinou, ale mnohem jednoduššími věcmi – začít znovu brát vážně vlastní únavu, emoce a hranice. „Zdravější hranice nejsou sobectví. Jsou způsobem, jak si zachovat psychickou i fyzickou stabilitu,“ vysvětluje. Možná právě to je dnes největší luxus. Ne být neustále dostupná, produktivní a efektivní, ale umět odpočívat bez pocitu viny. Umět zpomalit dřív, než nás k tomu donutí tělo. A přestat si plést vlastní hodnotu s množstvím práce, které zvládneme za jeden den. Dokážete to? Dejte si to pro jistotu do diáře a uvidíte.