5 her Václava Havla, které by měl vidět každý, a ještě jedna nová

Václav Havel (1936–2011) patří k nejvýznamnějším osobnostem moderních českých dějin, obrovský respekt si získal po celém světě. Byl vůdčí osobností sametové revoluce, symbolem pokojného pádu komunistického režimu v tehdejším Československu. Patřil k zakladatelům a prvním mluvčím Charty 77. Kvůli svým občanským postojům a kritice totality byl komunistickým režimem opakovaně vězněn. Ve funkci prezidenta pomohl zemi vrátit zpět do demokratického světa a úspěšně prosadil její integraci mezi západní země. 

Jeho hry se ve světě dočkaly více než 1100 uvedení, protože geniálně rozkrývají, jak snadno člověk ztratí vlastní identitu, když se přizpůsobí nesmyslnému systému, byrokracii nebo tlaku společnosti. Havlovy hry nejsou politické agitační brožury, jsou to nadčasové tragikomedie. Autor v nich mistrně ukazuje, jak se z jazyka stává zbraň. Když se vytratí skutečný obsah slov a nahradí ho fráze, lidé přestanou myslet a začnou pouze opakovat slogany. To je v dnešní době fake news a politického marketingu aktuálnější než kdy dřív. 

Jeho hry nám kladou nepříjemnou otázku: „Nakolik jsem ještě sám sebou a nakolik jen hraju roli, kterou po mně chce okolí?“ Havel neukazuje padouchy jako monstra, ale jako obyčejné, líné nebo vystrašené lidi, kteří dělají drobné kompromisy, až se v nich sami utopí. Přestože jsou témata jeho her vážná, jde o nesmírně vtipná díla plná absurdních situací a slovního humoru. Které hry Václava Havla byste měli vidět? Vybrali jsme pět z nich a představíme vám ještě jednu novou.

„Dobrá hra musí platit pořád, neboť se dotýká věcí trvalých,“ říkal Václav Havel. Jeho první divadelní hra Zahradní slavnost je zásadním dílem českého absurdního dramatu. Nabízí hlubokou reflexi tehdejší společnosti, jejíž principy zůstávají v mnoha ohledech mrazivě aktuální. Hlavní hrdina Hugo Pludek je zpočátku nepopsaný list – pasivní mladík, který hraje šachy sám se sebou. Když se však ocitne na byrokratické zahradní slavnosti, dokáže se dokonale přizpůsobit. Přejímá prázdné fráze a chování úředníků tak mistrně, až vystoupá na samotný vrchol hierarchie. Daň je ale fatální. Hugo zcela ztratí své vlastní „já“ a na konci hry ho nepoznávají ani jeho vlastní rodiče. Jazyk v téhle hře neslouží k dorozumívání, ale k mlžení. Postavy mluví v naprosto vyprázdněných frázích a naučených floskulích. Havel geniálně ukazuje, jak může zmechanizovaný jazyk ovládnout lidské myšlení a jak se člověk stává otrokem slov, která říká. Například rodiče Huga neustále chrlí bizarní, zdánlivě hlubokomyslná přísloví, která však nedávají žádný smysl („Kdo se hádá o komáří řešeto, nemůže tančit s kozou u Podmokel!“ nebo „Bez topůrka ani věrtel nezakopeš!“). Ukazují tím myšlenkovou vyprázdněnost konformního maloměšťáctví.

Václav Havel hru nevnímal pouze jako dobovou satiru namířenou proti tehdejšímu socialistickému režimu. Uvědomoval si, že mechanismy, které popisuje, mají obecnou a trvalou platnost. Upozorňoval na to, že přizpůsobiví „Hugové Pludkové“, byrokratické aparáty a bezobsažné fráze nemizí s pádem jednoho politického systému, ale rodí se v každé lidské společnosti znovu. Záměrem autora nebylo pouhé laciné zesměšňování lidských nectností nebo prvoplánový politický komentář. Šlo mu o „demonstraci jistých deformací uvnitř společenských systémů, institucí a mechanismů“, které člověka zbavují jeho jedinečnosti a svobody.

„Vyrozumění je hrou o odcizení jazyka a ztrátě lidské identity. Když lidé začnou mluvit mechanickým jazykem frází, ztrácejí kontrolu nad vlastním myšlením,“ řekl Václav Havel o tomhle absurdním dramatu. Jde o satiru na zavedení umělého úředního jazyka ptydepe, který má zajistit naprostou vědeckou přesnost komunikace. Z úřední komunikace má odstranit emoce a nepřesnosti. Paradoxně však komunikaci zcela ochromí, nikdo mu nerozumí. Stane se z něj nástroj byrokratické šikany. Zaměstnanci úřadu se navzájem špehují a vydírají. Postavy ředitele Grosse a jeho náměstka Baláše si v průběhu představení neustále vyměňují pozice. Na konci hry se změní vedení a jazyk ptydepe je nahrazen novým nesmyslným jazykem – chorukorem. Podstata odcizeného úřadu zůstává naprosto stejná.

Fiktivní jazyk ptydepe stvořil Václav Havel s pomocí svého bratra Ivana. Dodnes v češtině označuje nesrozumitelný byrokratický blábol. Hra funguje jako dokonalý abstraktní model fungování totalitního systému a absurdních institucí. Ukazuje, jak snadno se člověk podvolí nesmyslným pravidlům jen proto, aby si udržel svou pozici. Havel k inscenování této hry napsal velmi podrobné režijní poznámky. Zdůrazňoval, že mu nešlo jen o prvoplánovou satiru tehdejšího komunistického režimu v 60. letech, ale o obecnější studii lidského selhání. Ukázal v ní, jak snadné je pasivně participovat na zlu a jak se člověk pokusem o kompromis s absurdním systémem nakonec sám morálně zkorumpuje. V dopisech a esejích později vzpomínal, jak klíčový pro něj byl rok 1968, kdy za Vyrozumění získal prestižní cenu Obie v New Yorku, což definitivně potvrdilo univerzální srozumitelnost jeho divadelního poselství i na Západě.

Legendární, částečně autobiografická jednoaktovka. Hra geniálně jednoduchým způsobem demaskuje absurditu totalitního systému skrze psychologickou sondu do dvou naprosto odlišných světů. Václav Havel v ní zúročil svou vlastní zkušenost z doby normalizace, kdy musel pracovat jako pomocný dělník v trutnovském pivovaru. Disident a spisovatel Ferdinand Vaněk (Havlovo alter ego) pracuje v pivovaru jako přikulovač sudů. Vrcholem komiky i tragiky celého díla je situace, kdy sládek (který musí na Vaňka donášet StB) navrhne, aby Vaněk psal udání sám na sebe. Sládek je totiž příliš nevzdělaný a líný na to, aby složitá hlášení pro tajnou policii vymýšlel. Hra převrací klasické vnímání autority. Sládek je sice šéf, pije pivo a vulgárně křičí, ale vnitřně je nešťastný, ustrašený a zotročený systémem. Naopak pronásledovaný disident Vaněk, který jen tiše sedí, odpovídá strohým „ano“ či „ne“ a chová se slušně, si uchovává absolutní vnitřní svobodu. Dialog nikam nevede. Sládek neustále odbíhá na toaletu, opakuje dokola ty samé fráze a nutí Vaňka pít pivo. Na konci se situace vrací do výchozího bodu, což symbolizuje bezvýchodnost a stereotyp tehdejší doby.

Přestože postava Ferdinanda Vaňka nese silné autobiografické rysy a Havel ho v legendární nahrávce sám hrál, autor zdůrazňoval, že nejde o přímý autoportrét. Havel popsal roli Vaňka takto: „Je to spíš jen katalyzátor, respektive paprsek, v jehož světle nazíráme krajinu, přičemž běží spíš o tu krajinu než o ten paprsek – i když bez něj bychom v ní těžko mohli něco spatřit.“ Cílem hry nebylo ukazovat, jak skvělý a morální je disident Vaněk, ale skrze jeho přítomnost nasvítit ubohost, strach a deformaci charakteru tehdejších běžných lidí (ztělesněných sládkem).

Nadčasová jednoaktová absurdní komedie, která geniálním způsobem odhaluje prázdnotu a snobismus konzumního způsobu života. Jde o součást tzv. „vaňkovských her“, ačkoli se v ní hlavní postava (autorovo alter ego) jmenuje Bedřich. Ten přichází na návštěvu ke svým přátelům Věře a Michalovi, snobskému manželskému páru, který mu okázale předvádí své materiální štěstí, luxusní byt a „dokonalý“ život. Snaží se ho vmanipulovat do stejného konzumního životního stylu. Když host neodpovídá na jejich dobře míněné rady nadšením, rafinovaná manipulace se rychle mění v nefalšovanou agresivitu a urážky. Když chce znuděný Bedřich odejít, manželé propadnou hysterickému záchvatu. Ukáže se, že jejich štěstí je závislé na vnějším publiku. Bez diváka, který by je obdivoval (nebo kterému by se mohli nadřazovat), se jejich dokonalá existence okamžitě hroutí do nesnesitelné prázdnoty.

Hra mistrovsky ukazuje psychologii lidí v éře normalizace. Havel přiznal, že hra byla inspirována jeho reálnou zkušeností z disentu. Když byl jako zakázaný autor v izolaci, občas navštívil staré známé, kteří se v režimu nějak angažovali a materiálně si polepšili. Havel popisoval, že tito lidé měli často potřebu ho vehementně hostit a předvádět mu své úspěchy, což v něm vyvolávalo přesně ten tísnivý pocit absurdity, jaký vtělil do hry. Vernisáž podle něj neměla být jen kritikou konkrétních osob, ale studií toho, jak snadno člověk vymění svou vnitřní svobodu za vnější pohodlí. V tehdejším Československu byla zakázaná. Hra byla poprvé uvedena 9. října 1976 v prestižním vídeňském divadle Burgtheater (na scéně Akademietheater) společně s Audiencí. Rakouská i německá kritika hru přijaly s nadšením pro její přesný psychologický vhled a absurdní humor, který nebyl vázán jen na reálie východního bloku.

V roce 1977 vznikla legendární rozhlasová nahrávka v exilové stanici Svobodná Evropa, kde roli Bedřicha ztvárnil písničkář Karel Kryl. Západní publikum hru nevnímalo pouze jako politický protest proti komunismu, ale jako univerzální kritiku konzumní společnosti. Dnes funguje možná ještě lépe. Hra jako by dokonale předpověděla moderní kulturu sociálních sítí, kde lidé vystavují perfektní fasádu svého života (jídlo, design, dovolené, dokonalé vztahy) pro lajky ostatních.

Havlovo poslední kompletní drama, které reflektuje jeho vlastní zkušenost s odchodem z vysoké politiky. Sleduje kancléře Viléma Riegera, který přišel o funkci a musí vyklidit státní vilu, zatímco se kolem něj hroutí vztahy i hodnoty jeho blízkých. I když Havel odmítal, že by šlo o doslovný autoportrét, hlavní postava prochází situacemi, které nápadně připomínají Havlův odchod z prezidentské funkce v roce 2003 (opuštění vládní vily, tlak bulváru či rozpad věrného „dvora“). 

Hlas z reproduktoru třináctkrát narušuje děj, komentuje chování postav, dává režijní pokyny nebo sebeironicky zpochybňuje kvalitu vlastního textu. Hra přímo odkazuje na dvě klasická díla světové dramatiky: Shakespearova Krále Leara (motiv ztráty moci a zrady nejbližších) a Čechovův Višňový sad (motiv prodeje rodinného sídla, které má nový bezohledný majitel proměnit v komerční centrum). Havel s typickým absurdním humorem demaskuje prázdnotu politického jazyka, mediální manipulaci a rychlost, s jakou lidé dokážou kolaborovat s novým režimem či novým vůdcem. Václav Havel hru vnímal jako obecnější studii lidského charakteru, nikoli jen jako osobní politické zúčtování. V roce 2010 se ji rozhodl zfilmovat jako svůj režisérský debut. Řekl: „Poté, co mnohá desetiletí se mé hry takto hrají, pocítil jsem chuť konečně interpretovat sám sebe.“

Téměř patnáct let po smrti Václava Havla se veřejnosti poprvé představuje jeho dosud neznámá jednoaktová hra Varování, známá také pod pracovním názvem Šeřík. Rozšiřuje se tím jeho dramatické dílo o text, jehož první zmínka se objevuje v takzvaném Diáři Mototechna z roku 1977. Havel si do něj během svého prvního věznění zapisoval myšlenky, nápady a náměty. K vlastní práci na tématu hry se podle dochovaných materiálů dostal po propuštění z vězení v květnu 1977, tedy v období bezprostředně poznamenaném zkušeností s policejním aparátem a komunistickou prokuraturou.

Rukopis objevil v roce 2014 David Dušek mezi pozůstalostí svého dědečka Zdeňka Urbánka. Přibližně 146 stran rukopisu je psáno převážně Havlovou rukou na listech vytržených z oranžového školního sešitu. Některé stránky jsou napsány na stroji, jiné se ukázaly být součástí další Havlovy hry Pokoušení. Dochovaný text tak představuje nikoli hotovou divadelní hru, ale rozsáhlé torzo obsahující koncepty, fragmenty, škrtané pasáže i hotové dialogy. Po objevení rukopisu trvalo několik let, než se podařilo najít způsob, jak jej představit veřejnosti. 

V létě 2025 se s rukopisem seznámil režisér a dramatik Jiří Havelka, tehdy nově působící jako umělecký šéf Dejvického divadla. Sestavil finální podobu hry co nejvěrněji podle dochovaných Havlových fragmentů. Výsledný text tak vznikl kombinací zachovaných částí Havlovy hry a Havelkovy práce na jejich propojení a dokončení. Přibližně 80 % výsledného textu vychází z materiálu Václava Havla, zatímco Jiří Havelka jej doplnil zhruba o 20 %. Formou scénického čtení měla hra světovou premiéru 26. září 2026 v newyorském The 92nd Street Y. Uvedli ji herec F. Murray Abraham a spisovatel a esejista Adam Gopnik.

Jiří Havelka uvedl: „Pro mě bylo nejzajímavější to neustálé srovnávání zachované vaňkovské črty s deníkem, který si Václav Havel psal během svého prvního věznění v roce 1977. Máte před sebou náhled do jaksi ‚nehavlovsky‘ roztřesené mysli, která se snaží onu chaotičnost okamžitě transformovat do tvůrčích nápadů na několik různých her. Takže vidíte hru ve stavu zrodu, v konceptu, črtách, útržkovitých nápadech i zcela hotových ‚havlovsky‘ přesných dialozích.“