Zrození venuše: příběh ikony pravěkého umění

Už si nepamatuju přesně, kdy jsem siluetu venuše zahlédl poprvé. Nejspíše to bylo v jedné z knih o prehistorii člověka, kterými jsem v dětství tak rád listoval. Pravěký svět, zprostředkovaný ilustracemi Zdeňka Buriana, mě přitahoval a vedle dinosaurů jsem se zajímal především o vývoj člověka a první projevy umění, jako byly malby v jeskyni Altamira či právě venuše.

Věstonická venuše byla objevena 13. července 1925 ve zbytcích ohniště v Dolních Věstonicích na sídlišti lovců mamutů, o nichž ve své slavné knize tak sugestivně vyprávěl spisovatel a archeolog Eduard Štorch. Mezi těmito lovci žila i osoba, která tuto sošku před 29 000–25 000 lety vymodelovala. Píši schválně osoba, protože kdo a proč tuto plastiku vyrobil, zůstává dodnes tou největší záhadou. Věstonická venuše patří mezi typické figurky žen, které byly vytvářeny v průběhu mladého paleolitu (40 000–10 000 let př. n. l.) v rámci celé Eurasie. 

Tyto takzvané venuše byly zpravidla vyrobeny z mamutoviny či měkkých druhů kamenů a jsou pro ně typické bujné a propracované tvary v oblasti prsou, břicha a boků (a naopak jim schází partie krku a konkrétní, individuální rysy v obličeji). Naše venuše se na první pohled zdá být jednou z mnohých, a přesto se v mnohém odlišuje. Co je vlastně na venuši z Věstonic tak výjimečného? „Věstonická venuše je po umělecké stránce nejvyspělejší,” upřesňuje archeolog Martin Oliva z Moravského zemského muzea, „a jde o první známou keramickou plastiku na světě.”

Vznik umění, jehož je nadčasově krásná venuše zářným příkladem, umožnila podle archeologa Stevena Mithena kognitivní revoluce. V průběhu mladého paleolitu došlo k sjednocení do té doby oddělených a specializovaných částí lidské mysli, v důsledku čehož u lidí prudce narostla imaginace a schopnost obrazného a symbolického myšlení. Homo sapiens díky těmto zárodkům kultury získal schopnost efektivně komunikovat a také si mezigeneračně předávat velké množství informací, což mu poskytlo konkurenční výhodu. Výtvarné umění, které bylo projevem těchto revolučních změn, si podle neurovědce Vilayanura Ramachandrana nekladlo za cíl realisticky ztvárnit skutečnost, ale spíše upoutat pozornost a odkázat k moci představivosti či obrazům, které se člověku zjevovaly ve snech či opojení. 

Povahu symbolu měla i Věstonická venuše, o níž v době nalezení panovalo přesvědčení, že ji zhotovil paleolitický lovec jako idol své erotické touhy. Perspektiva mužského pohledu, který viděl ženu jako pouhý sexuální objekt bez subjektivních rysů ve tváři, však nepřestála zkoušku časem a začala se pomalu, ale jistě obracet.

Historik umění LeRoy McDermontt je přesvědčen, že venuše vytvářely ženy podle vlastního těla, na které nahlížely shora, a neviděly tak svou tvář. „Naše studie naznačují,“ dodává lékař a antropolog Richard Johnson, „že tyto figurky skutečně nebyly sexuální totemy nebo symboly mužské touhy.“ Johnsonův tým změřil pasy a boky všech známých, v Eurasii nalezených figurek a jejich srovnáním zjistil, že ty nejvíce plus size venuše byly nalezeny nejblíže ledovcům, kde byl nedostatek potravy. „Jsme přesvědčeni,” říká Johnson, „že tyto figurky byly v době ledové považovány za ženské idoly. Žena, která byla při těle, mohla v časech nedostatku spolehlivěji donosit dítě nežli žena trpící podvýživou. Tyto venuše mohly být magickými amulety, které měly ženu chránit během těhotenství, porodu a kojení.” Venuše z Věstonic zřejmě nebyla výjimkou a vědci se dnes rovněž přiklánějí k tomu, že byla součástí ženského a mateřského světa. Jejich výklad podporuje i otisk prstu asi desetiletého dítěte, který byl objeven na jejím pozadí. Buď jak buď: Věstonická venuše není jen ikonou pravěkého umění, ale i archetypem ženství silně vtisknutým do nejhlubších záhybů naší mysli.

Vogue tip: Chcete se o venuši dozvědět víc? Přehled výstav, přednášek a dalších akcí spojených se 100. výročím objevení Věstonické venuše naleznete na Venuse100.cz