Kde se vzaly zákony estetiky

Psal se rok 1871, když se v drážďanské galerii poprvé vedle sebe objevily dvě verze obrazu Panna Maria s rodinou purkmistra Meyera, které byly připisované Hansi Holbeinovi mladšímu. První z nich, která byla považována za původní dílo německého malíře, byla madona drážďanská. Ta druhá se do Německa dostala přes Darmstadt a vědělo se o ní pouze to, že ji prodal blíže neznámý pařížský obchodník.

Drážďanská výstava vstoupila do dějin umění hned několika branami. Spor o autorství obrazů totiž nesoudili doboví malíři, ale historici umění nebo experimentální psycholog Gustav Theodor Fechner. První veřejný experiment svého druhu se uskutečnil v rámci výstavy, která v roce 1871 proběhla v drážďanském Prinzen Pavillonu. Oba obrazy byly vystaveny vedle sebe a návštěvníci měli rozhodnout o tom, „která z madon na ně udělala takový dojem, že by jí udělili místo ve svém pokoji pro stálé nebo opakované rozjímání.“ Výsledkem hlasování i vědeckého kolokvia bylo k překvapení všech vítězství darmstadtské madony, která byla v roce 1910 oficiálně uznána za pravou. Empirická estetika, kterou Fechner založil, stavěla na principech psychofyziky, a tedy vztahu mezi fyzikálními podněty a psychologickými vjemy. Německý psycholog byl přesvědčen o tom, že podrobným měřením barev, tvarů a textur lze objevit přírodní zákony estetiky. 

Estetika je tradiční, a ne zrovna jednoznačnou disciplínou filosofie. Ideje krásy jsou často příliš abstraktní a nadoblačné, než aby odpovídaly běžné zkušenosti života. Fechner si toho byl vědom, a proto zjednodušil vnímání krásy na prožitky libosti a nelibosti. Smysl pro krásu byl podle něho součástí přírody, podobně jako pro autora evoluční teorie. Charles Darwin považoval vkus za hnací motor pohlavního výběru, v jehož rámci si samice vybírají samce nejen podle pravidla přežití nejsilnějšího, ale též podle estetických kvalit, jako jsou pěkně postavené hnízdo, pestré ornamenty či působivý zpěv. „Smysly člověka a nižších živočichů jsou utvářeny tak, že zářivé barvy a určité tvary, a stejně tak harmonické a rytmické zvuky, skýtají člověku potěšení a považuje je za krásné,“ byl přesvědčen Darwin. To, co se nám líbí a je nám příjemné, je totiž neurálně napojené na dopaminový systém odměny, který posiloval chování, jež pro nás bylo evolučně účelné.

Prožitek krásy doslova rozzáří centra slasti v mozku, z nichž největší aktivitou plane/ žhne nucleus accumbens. Zobrazování mozku pomocí funkční magnetické rezonance (fMRI) patří mezi hlavní výzkumné metody neuroestetiky. Tato věda, která staví na průniku empirické estetiky, neurověd a evoluční biologie, vznikla na konci 90. let 20. století a od té doby zažívá prudký vzestup. Za zakladatele neuroestetiky je považován neurovědec Semir Zeki, který se v knize Inner Vision: An Exploration of Art and the Brain zabýval neurálními základy toho, jak lidé tvoří, vnímají a hodnotí umění. Umění, které je v mozku posilováno prostřednictvím odměny, potěšení, ale i strachu, sehrálo podle antropoložky Ellen Dissanayake zásadní roli v evoluci našeho druhu, neboť zvyšovalo schopnost adaptace. Dissanayake prostřednictvím svého terénního výzkumu zdokumentovala univerzální umělecký impuls v kulturách celého světa a ve své knize Homo Aestheticus došla k přesvědčení, že sebevyjádření a tvorba umění je základní lidskou potřebou. 

Neurobiolog Vilayanur Ramachandran ve své knize Mozek a jeho tajemství identifikoval univerzální zákony estetiky, z nichž níže vybírám 5 nejzajímavějších:

1. Seskupování se vyvinulo k rozpoznání objektů ve vizuálně přeplněném prostředí. Představte si tygra skrytého za listím. Vaše oko zahlédne pár zlatožlutých tygřích skvrn. Vizuální systém seskupí jednotlivé fragmenty do jednoho objektu, a vy tak rázem zpozorníte, což vám může zachránit život. (Zákon dobrého tvaru vycházející z tvarové psychologie, mimochodem, využívají i stylisté či módní návrháři při slaďování detailů či barev.)

2. Symetrie. V přírodě je většina pro nás důležitých biologických objektů jako kořist, predátor či partner symetrických. Z evolučního hlediska se vyplatí mít varovný systém, který přitahuje pozornost k symetrii a vyvolá rychlou, vhodnou reakci. Tato přitažlivost vysvětluje vizuální kouzlo symetrie, ať už jde o dítě hrající si s kaleidoskopem, nebo o císaře Šáhdžahána, který postavil Tádž Mahal na památku své krásné ženy Mumtaz. (Symetrie může být přitažlivá i z toho důvodu, že asymetričtí partneři mají tendenci být nezdraví.) 

3. Nadprahové podněty. Etolog Nikolaas Tinbergen z Oxfordské univerzity si povšiml, že čerstvě vylíhlá mláďata racků začínají žadonit o potravu tak, že klovají do červené tečky na zobáku matky. Pokud se tečka překreslila na jakýkoliv delší předmět, reagovala stejně. A pokud mládě uvidělo dlouhý tenký kus kartonu se třemi červenými pruhy, klovalo o to intenzivněji a tomuto podnětu dávalo přednost před skutečným zobákem. (Ramachandran si je jistý, že například Picasso dokázal tento zákon intuitivně pochopit, když v rámci kubismu zveličoval předměty reálného světa a rozkládal je do jasných geometrických tvarů.)

4. Izolování. Čeho je moc, toho je příliš. A když se to týká nadprahových podnětů, pak platí „méně je více”. Chytře koncipovaná čmáranice nebo skica umožňuje našemu vizuálnímu systému zaměřit veškerou naši pozornost tam, kde je to potřeba — například na obrys nebo tvar nahé postavy, aniž by nás rozptylovala barva, textura či stínování. (Modernističtí umělci začali na počátku 20. století studovat primitivní umění či kresby pacientů na psychiatrických klinikách. To jim možná pomohlo pochopit, jak zvýraznit jednu vlastnost obrazu — podobně jako Kandinskij ve svých abstraktních akvarelech či Klee v obrazech barevných čtverců a primitivních siluet.)

5. Schovávaná. Osoba bez oblečení, které vyčnívají paže či kus ramene za sprchovým závěsem nebo která stojí za průsvitným závojem, je mnohem přitažlivější než úplně odkrytá nahá postava. Evoluce se postarala o to, aby samotný akt hledání skrytého objektu byl pro nás příjemný a provázený „aha” zážitky. (I módní návrhář nebo malíř se do svého díla snaží zakomponovat co nejvíce „aha“ zážitků, které si žádají objasnění. A to samé dělá impresionistický či symbolistický malíř. Důvod? Náš mozek má prostě rád hádanky.)