Černovice. Zámek, park a mnohem více

Sedím na lavičce na Krásné vyhlídce a shlížím do kraje. Černovice se svažují na jižním úpatí hory Svidník (739 m n. m.), do níž Alois Jirásek vsunul jeden z oddílů vojska blanických rytířů. O této pověsti jsem v době, kdy jsem zde trávil čas dospívání, nevěděl, a nijak mi to nevadilo. Z té doby si totiž pamatuji především mlýn, sokolovnu a Lejlu a Aidu Abbasovy, které zde vyrůstaly. Černovice už tehdy byly svéráznou planetou, a to, co dnes může znít jako nekorektní vtip, bylo běžnou součástí venkovské každodennosti.

Černovice mají zvláštní, těžko popsatelný půvab i přesto, že památek je zde kvůli historicky častým požárům poskrovnu. Z Krásné vyhlídky na Svidníku vede cesta kolem židovského hřbitova s působivým památníkem obětí holocaustu. Podél břehů dvou rybníků lze sestoupit až na hlavní Táborskou ulici, na níž nelze přehlédnout někdejší mlýn – kdysi tajemnou zbořeninu, pak příjemnou středostavovskou restauraci a dnes moderní wellness resort. Směrem dále do centra už zdáli září Café Budík s vyhlášenými dorty a kávou. Na Mariánském náměstí se tyčí kostel Povýšení sv. Kříže se zvonicí a sloup se sochou Panny Marie, a především se zde rozlévá zvláštní atmosféra města s podobou rozrostlého venkova, kde se všichni navzájem znají. Z této „návsi“ lze sejít ještě trochu níže k Černovickému potoku, v jehož meandrech leží žlutobílý pozdně klasicistní zámek s přilehlou oborou a přírodně-krajinářským parkem. Černou modřínovou alej, která tyto prvky propojovala, založil myslivec, zeměměřič a příležitostný vynálezce Jan (Johann) Teinitzer, který byl otcem „první dámy české tapiserie“ Marie Hoppe Teinitzerové.

Černovice byly proslulé nejen svou panenskou přírodou, ale i jako křižovatka významných obchodních cest. Toto spojení, v současnosti podpořené turistickými značkami, nabízí hustou a neotřelou síť tras pro (cyklo) turistiku a celkovou rekreaci. Výchozím bodem, zvláště v horkém počasí, může být třeba přírodní koupaliště Klínot, které nabízí až rozmarnou, vančurovskou idylu i jednoduché občerstvení. Místní poklidné prostředí mi připomíná někdejší plovárnu při lázních sv. Anny z počátku 20. století, které jsem viděl na starých dobových pohlednicích. Někdejší lázně, k nimž lze z Černovic dojít po zelené značce, založil v roce 1772 hrabě Leopold Vilém Kolowrat-Krakowský. Léčivou moc pramene podle pověsti objevil sedlák, který tam přivedl slepého koně, jenž se vyválel v podmáčené struze a jako zázrakem prohlédl. Hrabě Krakowský nechal nad tímto zřídlem postavit barokní šestibokou kapli a v sousedním poutním kostele sv. Anny vybudoval oratoř. Tichým svědkem těchto dob je ohromná, u úpatí kostela rostoucí lípa, jejíž stáří se odhaduje na 500–600 let. Lázně svaté Anny sice nenašly svého Priessnitze, který by je udržoval dodnes, ale toto místo stále léčí svou duchovní silou.

Příhodné klima, zalesněné vrchy a okolní příroda rovněž přispěly k novodobé tradici zdravotně-sociální péče, která dlouhodobě nesídlí jen v černovickém zámku. Dnešní výchovný ústav vznikl díky místní učitelce Marii Patové. Mladá, do práce nadšená pedagožka v roce 1884 získala souhlas pražského spolku s názvem Ochrana opuštěných a zanedbaných dívek, aby v Černovicích založila první dívčí ochranovnu v Českém království jménem U Dobrého pastýře. Černovice jsou však i místem, kde byla v roce 1920 založena první dětská ozdravovna v Čechách. Tato bohulibá iniciativa vznikla díky dr. Anně Heybergerové (1874–1952), rodačce z Tábora. Dr. Heybergerová coby proslulá komenioložka a absolventka Sorbonny působila ve Spojených státech na Coe College v Cedar Rapids. V roce 1919, pohnuta osudem dětí strádajících po první světové válce, založila Komenského klub, v němž hledala podporu pro svou smělou, ale obtížně realizovatelnou myšlenku. Dětská ozdravovna byla v Černovicích nakonec založena díky pomoci Alice Masarykové a Československého červeného kříže a Anna Heybergerová ji každé léto osobně navštěvovala.