Valentina. První celebrita mezi americkými návrhářkami

Když v roce 1923 Valentina vystoupila na břeh New Yorku, měla v kapse jen pár rodinných šperků a v hlavě neuskutečněné sny o divadle. O pár let později už její jméno vyslovovaly s úctou ty největší hvězdy Hollywoodu. Valentina nebyla jen švadlenou pro smetánku; byla vizionářkou, která odmítla tehdy převládající pařížský diktát a vytvořila něco, co svět do té doby neznal: moderní americkou couture založenou na svobodě pohybu a nekompromisní síle osobnosti.

Dramatický příběh Valentiny začíná v roce 1899 v Kyjevě. Už jako studentka tamního gymnázia projevovala nebývalé rebelství, když si po nocích přešívala školní uniformu a vytvářela účesy, které svou výstředností provokovaly učitelský sbor. Její krása a divadelní talent, rozvíjený na akademii v Charkově, okouzlily i zpěváka, básníka a herce Alexandra Věrtinského. Ten jí sice věnoval své nejslavnější písně, ona však snila o mnohem větší scéně než o zakouřených kabaretech.

Říjnová revoluce v roce 1917 její plány drasticky změnila a donutila ji, stejně jako mnoho dalších umělkyň, k útěku. Právě na sevastopolském nádraží, uprostřed chaosu občanské války, potkala podle svého vyprávění budoucího manžela a finančníka George Schleeho. Valentina tehdy údajně prchala s pytlíkem rodinných diamantů, které manželé během strastiplné cesty přes Řecko, Itálii a Francii postupně „rozmělňovali“, aby si udrželi životní standard. Tato éra exilu v ní vypěstovala smysl pro praktický luxus a instinkt přežít v jakémkoliv prostředí, což se později stalo základem jejího podnikání. Naučila se, že i v nejisté době musí žena vypadat silně a nezlomně.

Po příjezdu do New Yorku v roce 1923 Valentina okamžitě vyvolala vizuální šok. V éře flappers, kdy se ženy snažily vypadat jako chlapci v krátkých šatech bez pasu a s ostříhanými vlasy, se Valentina objevila v dlouhých, splývavých róbách z černého sametu, které oslavovaly ženskou siluetu. Její nezaměnitelný slovanský přízvuk a aura tajemné exulantky byly dokonale promyšleným marketingovým tahem, jímž si podmanila smetánku tehdejší proslulé café society.

V roce 1928 otevřela na Madison Avenue svůj první salon se skromným, ale vytříbeným inventářem třinácti šatů vytažených přímo z vlastního šatníku. Úspěch na sebe nenechal dlouho čekat. Během prvního roku dosáhly tržby jejího butiku neuvěřitelných 90 000 dolarů, což byla v tehdejší době závratná suma. Valentina se stala značkou a svou vlastní nejlepší modelkou – její vysoká, štíhlá postava, bledá pleť a dramatické lícní kosti byly na každém večírku tou nejlepší reklamou. Jak později poznamenal americký módní návrhář Bill Blass: „Navrhovala skvělé šaty, ale nikdo v nich nevypadal tak dobře jako ona sama.“

Valentina neprodávala jen látku, prodávala i nekompromisní postoj a přísnou disciplínu. Její monochromatický styl definoval minimalismus, který předběhl dobu o desítky let. Odmítala flitry, vycpávky i kostice, které považovala za omezující. Slavná je historka s herečkou Kitty Carlisle, které na žádost o ozdobné mašle odsekla: „Chcete mašle? Tak jděte do obchodního domu Macy’s!“ Podobně rázná byla, i když za ní přišla Paulette Goddard s přáním mít na premiéru „něco skandálního“. Valentina si ji změřila pohledem a prohlásila: „Dobrá, ale ať je to vznešený skandál (noble scandal).“

Valentinina láska k divadlu ji přirozeně přivedla i na Broadway a do Hollywoodu. Oblékala Katharine Hepburn v legendárním Příběhu z Filadelfie, do něhož pro ni vytvořila ikonické bílé šaty inspirované řeckou antikou. Divadelní kritik Brooks Atkinson o ní trefně napsal, že navrhuje šaty, které „hrají dříve, než herečka promluví první řádku“. Valentina věřila, že oblečení nemá nezávislou existenci a ožívá až s pohybem těla, proto do svých anatomicky tvarovaných šatů integrovala praktické prvky jako hluboké kapsy nebo boty bez podpatku (baleríny), což bylo v tehdejší vysoké módě naprosto neslýchané.

Vrcholem mediální moci Valentiny Schlee byla padesátá léta, kdy časopis Vogue pravidelně dokumentoval její kolekce. Naprosto unikátní byl fotoeditorial z 1. února 1951 nazvaný Valentina’s One-Woman Show, kde ji fotograf John Lee zachytil v sérii autoportrétních póz. Článek zdůrazňoval její absolutní kontrolu: Valentina byla nejen svou vlastní modelkou, ale sama nakupovala látky, navrhovala, stříhala, dohlížela na zkoušky i prodávala. Byla zosobněním nezávislosti, kterou Vogue oslavoval jako „nepostradatelný prvek“ amerického stylu.

V této době také plně artikulovala svou filozofii nadčasovosti. Zatímco módní průmysl tlačil na rychlé změny trendů, Valentina svým bohatým klientkám, mezi které patřily rodiny Vanderbiltů nebo Whitneyů, klidně doporučila, aby si nové šaty nekupovaly, pokud ty loňské stále fungují. Její heslo „Fit the century, forget the year“ (Přizpůsobte se století, zapomeňte na rok) se stalo mantrou pro ženy, které chtěly investovat do nadčasové elegance. Valentina s ironií sobě vlastní prohlašovala, že norkový kožich je dobrý tak akorát na fotbalový zápas, čímž dávala najevo svůj pohrdavý postoj k prvoplánovému luxusu.

Nejtemnější kapitola jejího života se začala psát v roce 1941, kdy svého manžela George seznámila s filmovou ikonou a svou klientkou Gretou Garbo. Co začalo jako profesionální vztah, skončilo hlubokou osobní zradou. George Schlee se stal životním partnerem Garbo, a dokonce jí koupil byt ve stejném domě na East 52nd Street, kde žil s Valentinou.

Po Georgeově náhlé smrti v roce 1964 v Paříži se situace změnila v bizarní „studenou válku“. Obě ženy odmítly opustit společný dům, v němž díky Georgovi žily. Přes prostředníky byl vypracován striktní časový rozvrh, aby se jedna druhé nikdy nemusela podívat do očí v lobby nebo u výtahu. Valentina, která uzavřela svůj salon v roce 1957, strávila zbytek života v ústraní, zatímco její vliv tichým způsobem formoval novou generaci návrhářů jako Donna Karan či Carolina Herrera. „První celebrita mezi americkými návrhářkami“ zemřela v New Yorku v roce 1989 ve věku 90 let. Po sobě zanechala odkaz ženy, která postavila osobnost a nadčasový styl nad povrchnost a pomíjivost módy.