3 červnové výstavy, které osloví milovníky umění i příběhů

Kde? Kunsthalle Praha
Kdy? Od 5. června do 13. října 2025

Anna-Eva Bergman se s Hansem Hartungem potkala v roce 1929 v Paříži. Ještě téhož roku se vzali a začali spolu tvořit. Navrhli si vlastní dům na Menorce, společně objevovali Evropu. A při tom všem dokázali rozvíjet každý svůj vlastní umělecký přístup. Jejich výtvarné styly se proto od sebe liší, ačkoli čerpali ze společných zájmů, včetně přírodních živlů, vesmíru a hudby. Zároveň měl jeden na druhého umělecký vliv.

Po rozvodu v roce 1937 strávili patnáct let odděleně. Hans Hartung utrpěl za druhé světové války vážné zranění, přičemž Anna-Eva Bergman se vrátila do Norska. Tam se ve své tvorbě inspirovala geologií, mytologií a polární září. V roce 1952 se znovu dali dohromady, aby se o pět let později vzali podruhé. Díla Anny-Evy Bergman a Hanse Hartunga (klíčové postavy informelu, výtvarného hnutí, které se zrodilo ve Francii během druhé světové války), obšírně mapují jejich propletené životy i uměleckou tvorbu. 

V rámci pražské retrospektivní výstavy se můžete těšit na více než 300 prací od významných maleb a vzácně vystavovaných skic přes fotografie, předměty z ateliérů a osobní artefakty po korespondenci a umělecká díla, která si dvojice vzájemně darovala. Chybět nebude ani doprovodný program k výstavě –⁠⁠⁠⁠⁠⁠  komentované prohlídky, tvůrčí workshopy s místními umělci a designéry. 

Kde: Dietrichsteinský palác na Zelném trhu a v přilehlém Biskupském dvoře, Brno
Kdy: Od 20. června do 28. září 2025

Měří na výšku 11,5 centimetrů, přes boky 4,4 centimetry. Má výrazně stylizovaný obličej, pouze oči jsou naznačeny krátkými šikmými rýhami. Co ale každého na první pohled upoutá, je její mohutné, povislé poprsí a nepřítomnost krku. Řeč je o sošce, jejíž hodnota je nevyčíslitelná. Není divu, její vznik se spadá do období 29 000 až 25 000 let př. n. letopočtem, jde o nejstarší dochovanou keramickou sošku na světě. Zajímá vás blíže její příběh?

Věstonická Venuše byla nalezena 13. července 1925 v popelišti v horní části pravěkého naleziště mezi Dolními Věstonicemi a Pavlovem. Její objevitelé? Josef Seidl a Emanuel Dania z týmu archeologa Karla Absolona. Obdobné plastiky byly v pravěku většinou zhotovovány z kamene, případně z kostí. Karel Absolon proto předpokládal, že je vyrobena ze směsi rozdrcené mamutoviny a mamutích kostí. Vědeckým zkoumáním se ale zjistilo, že se jedná o jeden kus keramického těsta ze spraše, který obsahuje pouze úlomky hornin a drobné jurské fosilie. Skenování navíc odhalilo, že se na hýždích sošky nachází otisk prstu asi desetiletého dítěte. Špatná zpráva? Uvnitř venuše se ukrývá mnoho puklin a hrozí nebezpečí, že by soška mohla prasknout. 

Co dalšího se na výstavě dozvíte? Spoustu zajímavostí o nálezu sošky, metodách jejího zkoumání a nových zjištěních o její výrobě a zachování. Originál Věstonické venuše bude umístěn na otočném stojanu, aby si ho přítomní mohli pohodlně prohlédnout ze všech stran. Výstavu doprovázejí i interaktivní prvky a řada akcí: například v Archeoparku Pavlov a na zámku v Mikulově na vás čeká Druhý život venuše – výstava zaměřená na stopy této sošky v literatuře, filmu a hudbě. 

Kde? Červený domek Petra Bezruče, Kostelec na Hané
Kdy? Od 5. dubna do 31. srpna 2025

Z Litomyšle až do Kostelce na Hané doputovala výstava, jejíž součástí je Krvavý román, nejznámější dílo Josefa Váchala. Omrknout jej můžete v Červeném domku – dvoupodlažní stavbě postavené z neomítnutých sytě červených cihel. Právě v tomto domě žil básník Petr Bezruč a dnes se tu nachází muzeum se stálou expozicí Básník slezského lidu.

Váchalova tvorba je široká, jak co do počtu děl, tak do spektra použitých technik: věnoval se dřevořezbě, malbě akvarelem i olejem, grafickým technikám, především barevnému dřevorytu, výrobě autorských knih, psaní textů, vyřezávání i odlévání písma, fotografování, vyřezávání a malbě nábytku, výrobě loutek či keramice. Zdroje Váchalovy inspirace? Studoval barokní knihy, zabýval se mystikou a okultními vědami, fascinovaly ho východní filozofie, křesťanství, ale také satanismus, krvavé romány či kramářské písně. Stvořil vlastní výtvarný projev nezařaditelný do žádného uměleckého směru. Mnoha současníky zůstal nepochopen, budoucí generace si ho ale zamilovaly. 

Krvavý román Váchal nejenže sám napsal, ilustroval, vysázel, ale nakonec i svépomocí vydal. Stalo se tak v roce 1924 ve Vršovicích v nákladu 17 číslovaných exemplářů. Román tvoří 50 kapitol, které rozvíjejí (nezávisle na sobě) hned několik dějových linií, které se různě propojují. Děj knihy se odehrává ve fiktivním sanatoriu Mors Vetera, vedený šíleným psychiatrem dr. Řimsou. S notnou dávkou ironie se v díle Váchal vysmívá jezuitům, svobodným zednářům, modernímu umění i sám sobě. Píše například: „Literární odkaz dob minulých v oboru literatury krvavé jest dosti malý, neboť nejtypičtější ukázky podobných produktů ostře již zabíhají v jinou tvorbu, např. v romantickém básnictví.“ Text sázel bez předchozího rukopisu, často se v něm objevují tiskařské chyby. Josef Váchal se vyučil knihařem. Na doporučení svého strýce, malíře Mikoláše Alše, absolvoval několik kurzů malby u krajináře Aloise Kalvody. Jinak byl ve všech oborech samouk.

Zajímavě zpracovanou expozici tvoří informačními panely, které představují život a dílo Josefa Váchala, jeho kolportážní romány i žánr krvavého románu. Výstavě ovšem vévodí trojrozměrný předmět – Krvavý román.