Tento způsob léta zdá se mi poněkud štastným aneb Letní zahálka po česku

Letní prázdniny se pomalu chýlí ke svému konci, a spolu s nimi i čas, který jsem díky své zálibě v plavání strávil u vody. V průběhu tohoto období jsem navštívil rybníky, řeky, zatopené lomy i přehradní nádrže, a setkal se s lidmi, kteří zde tráví letní dovolenou. S některými z nich jsem se dal do řeči a zeptal se jich, jak si představují takové „sladké (letní) nicnedělání“. Mezi odpověďmi se nejvíce objevovalo: grilování, opékání buřtů, nenáročná turistika, rybaření, sběr lesního ovoce, plavání, slunění na pláži, sjíždění řek, drink na zahrádce… tedy činnosti spojené s lehkou aktivitou. 

„Jak to myslíte, nic nedělat?“ zeptá se mě žena v kavárně v Kamenici nad Lipou, která pomalu upíjí frappé. Tuto dámu jsem oslovil s tím, že mi zdejší atmosféra připomíná Itálii, tedy i místo jako stvořené pro „dolce far niente“. Její odpověď je lakonická a já si díky ní uvědomím, že „sladké nicnedělání“ je v našich končinách často jen nedostižný ideál letních dovolených, který sice vypadá krásně v lifestylových časopisech, ale od skutečného života je na míle vzdálený. Naše středoevropská mentalita byla dlouhodobě formována nejen bez prosluněných mořských teras, ale také v prostředí protestantské a katolické etiky práce. 

Tato náboženská tradice byla spojená s životní střídmostí, disciplinovanou organizací času a pracovní aktivitou jako morální povinností vůči Bohu. Lidé přicházeli domů vyčerpaní z práce a teprve poté, co obstarali domácnost, si mohli sundat těžké boty do roboty a „hodit si nohy na stůl“. Dávné časy rodícího se ducha kapitalismu jsou sice dávno pryč, ale dodnes se používá přísloví „nejdříve práce, potom zábava“ či na sociálních sítích jasně srozumitelný symbol nohou, ležérně přehozených přes deku na pláži, ozdobnou balustrádu či dřevěné molo rybníka. Buď jak buď, nezasloužená zahálka byla svého času vnímána jako „matka hříchu“, kterou stíhal pocit viny, protože přece: „kdo nepracuje, ať nejí“.

„Chtěl bych dnes zahálet: snad proto, že je tak obzvláště krásně, nebo že na dvoře pracují truhláři, nebo že slunce svítí, nebo z tisícerých jiných příčin: chtěl bych zahálet.” Proti mravokárnému pojetí zahálky se v české kultuře zřejmě nejvýrazněji postavil Karel Čapek, který svého času pravidelně trávil léto u rybníka Strž u vily na Staré Huti. Český intelektuál a spisovatel ve svém eseji Chvála zahálky napsal: „(...) Zahálka není matkou hříchu; nemůže být vůbec matkou, jsouc dokonale neplodná. Netouží po ničem; zahálka, která touží, už nezahálí, už něco dělá, už má někam zamířeno.“ Čapkovo pojetí zahálky je filosofii dolce far niente nejbližší, neboť zahálet podle něho znamenalo nedělat vůbec nic a zároveň vůbec nic nechtít: „Být jako kámen, ale bez tíhy. Být jako voda, ale bez zrcadlení. Jak oblak, ale bez pohybu.“ 

Vedle zahálky Čapek vymezil čtyři podobné, ale vzájemně se lišící stavy lidského nekonání, které připodobnil prostřednictvím vodních metafor: „Lenošit je opomenout dělat něco, co by člověk dělat měl, a místo toho chtít si hovět (zátoka pokrytá zelenou řasou, slizem a žabími vajíčky). Odpočinek je pro změnu užitečnou regenerací sil pro práci (temná a pokojná tůň, na níž odplývá rmut a pěna zlých nebo prudkých chvil). A konečně klid představuje účelnou činnost, při níž se člověk hřeje na slunci, mhouří blaženě oči a přede jako kočka (pomalu a stále plynoucí proud, jenž tiše šplouná a zkolébává).“

U vody, kterou Čapek použil k rozlišení nečinnosti, se dnes odehrává většina české letní zahálky. Tento pozoruhodný koktejl odpočinku, lenošení, znuděného klidu i lehké aktivity byl nadčasově zvěčněn v romantické novele Vladislava Vančury Rozmarné léto, která odráží prvorepublikovou popularitu říčních lázní. Pobyt v kempu u vody dnes ve své oblíbenosti příliš nezaostává za chatami či chalupami, a podle aktuálního průzkumu agentury CzechTourism tvoří „třetí pilíř“ tuzemské dovolené. Takový kemp je ostatně jakýmsi dospěláckým pokračováním dětských táborů, v jehož DNA je přítomná i specificky česká tradice trampování či chataření. 

Masový rozvoj autokempingu shodou okolností přímo souvisel s výstavbou přehrad Lipno, Slapy či Orlík v padesátých a šedesátých letech 20. století. Ve Vltavské kaskádě sice zanikly Svatojánské proudy a s nimi i nejstarší trampská osada Ztracenka (1918), ale Češi měli své „moře“. Rekreace u vody se těšila prudkému vzestupu zájmu a pozadu za tímto trendem nezůstávala ani vodní díla českých rybníkářů v nejnavštěvovanějším kraji Čech. Symbolickým centrem letního nicnedělání i přijíždějících lufťáků z Prahy se stal jihočeský rybník Hejtman v Chlumu u Třeboně, zachycený ve zfilmovaném dramatu básníka Františka Hrubína Srpnová neděle (1958), který u rybníka sám rád pobýval. 

Vlna oblíbenosti kempování u vody vystoupala v období normalizace a možná by opadla do zapomnění nebýt zpětného proudu nostalgického retra a znovuobjevení estetiky osmdesátých a devadesátých let 20. století Generací Z. Tento návrat se zdaleka netýká jen šusťákovek v zářivých barvách, neboť i já jsem při procházení kempů narazil na partičky mladých, kteří ze svých DIY devadesátkových karavanů vykládali typicky pruhovaná plážová lehátka, plecháčky na kávu i na dnešní dobu předpotopní gril. „Je to prostě fun,“ odpověděl mi jeden z nich na mé nevěřícné překvapení, neboť hledání autenticity, jednoduchosti a spartánství se zřejmě odehrává i v oblasti cestování a rekreace. 

Na druhé straně si však není možné nepovšimnout, že „na samotě u lesa“ stále rostou glampingové příbytky jako houby po dešti, které nabízejí kompletní pohodlné vybavení a pohlednou, upravenou přírodu za prahem či prosklenými stěnami. Glampingové jurty, teepee či tiny housy jsou postaveny na trendech digitálního detoxu, Slow Living či JOMO (joy of missing out) a ve své podstatě by měly nabízet ideální zázemí pro sladké nicnedělání. „Můj plán byl vypadnout z města, vypnout a odpočinout si,“ odpověděla mi dívka, která si balila zavazadla u jednoho z glampingových přístřešků. „Nakonec to ale skončilo tak, že jsem většinu času dělala obsah na sociální sítě.“