Sladké nicnedělání: O ženskosti a klidu v obrazech

Ve věku posedlém produktivitou působí ideál dolce far niente svůdně i podvratně. Letní prázdniny sice k relaxování a odpočinku poskytují ideální čas, ale skutečně vypnout se podaří jen málokomu, stejně jako se odpojit od sociálních médií. Pokud čtete tyto řádky, zřejmě se to nepovedlo ani vám, ale alespoň tak můžete okem spočinout na obrazech sladkého nicnedělání, které se v průběhu 19. století staly oblíbeným malířským námětem. Výjevy žen, nyvě polehávajících na mramorových terasách, nepředstavují pouze estetickou rozkoš, ale ztělesňují kulturní a filozofické dědictví od antického Říma přes tradici grand tour až po idealizované obrazy sladkého nečinění.

Starověcí Římané velebili otium, které znamenalo přestávku od oficiálních povinností a čas věnovaný odpočinku, četbě a rozmlouvání s přáteli. Otium bylo protikladem k negotium, tedy ke světu obchodu, vyjednávání a politiky. „Šťastný ten, kdo daleko od záležitostí města... obrací záda k moci i obchodu,“ napsal Horatius ve svých Ódách. Otium bylo časem vědomého zastavení, které mělo své pevné místo v harmonii života. V římských vilách se vytvářely peristylové zahrady, útulné knihovny či stinná patia určená pro spočinutí, filosofické rozhovory či poslech poezie. Republikánský politik Marcus Tullius Cicero ve svém traktátu O řečníkovi tvrdil, že otium a negotium jsou pro člověka stejně důležité a měly by být udržovány v rovnováze. Filozof Seneca spojoval otium s vnitřní svobodou a hloubkou myšlenek: „Není důležité, kolik máš času,“ napsal Seneca v dopise Luciliovi, „ale jak ho využíváš. Otium je dobré tehdy, když je naplněno moudrostí.“ A konečně básník Ovidius ve svých Proměnách napsal, že otium pro něj bylo pramenem kreativity, neboť v něm se rodily myšlenky i milostné verše.

Umělecké ideály, zrozené v kolébce renesance, oživila tradice grand tour, tedy iniciační cesta mladých anglických aristokratů a intelektuálů mezi polovinou 17. a koncem 18. století. Mladí cestovatelé při cestování na trase Florencie, Řím, Neapol popisovali sluneční světlo v Británii nevídané, jídlo či zvyky, ale především životní tempo, které bylo v příkrém kontrastu s britskou industrializací a protestantskou pracovní etikou. V Itálii objevili nejen jiné podnebí a krajinu, ale také jiný vztah k času, tělu a kráse. „Každé místo, výšlap či pohled,“ vysvětluje historička cestování Chloe Chard, „podporovaly stav klidného rozjímání a zahledění.“ Historik Jeremy Black v této souvislosti podotkl, že grand tour zformovala nový typ evropské imaginace, v níž se požitkářský a uvolněný život Jižanů stal protipólem pracovní a uspěchané racionality Severoevropanů: „Itálie byla nahlížena jako země světla, oddechu a estetické kontemplace.“ Umělci se z Itálie vraceli nejen se skicami ruin a studiemi drapérií, ale s celým vizuálním slovníkem zpomalení. Jejich obrazový jazyk oslavoval středomořský klid: tiché dvory, ležící postavy a čas nezatížený lineárním pokrokem.

Ležící postavy, které se objevovaly na obrazech sladkého nicnedělání, byly převážně ženské. „Ženy, oddávající se zahálce na opulentních terasách Alma-Tademových vil,“ objasňuje historička umění Elizabeth Prettejohn, „nejsou pouhé estetické objekty. Tyto dámy zosobňovaly Británii 19. století a touhu po klidu, kráse a relaxaci, která kontrastovala s mužskou produktivitou a akčností.“ Vedle žen, odpočívajících na hedvábných polštářích, se na obrazech Frederica Leightona či Alberta Moora často objevují i drobné symboly nicnedělání, jako páv s vějířem z ocasních per, rozkrojené granátové jablko nebo hlemýžď, který se líně sesunul po lemu římsy. „Tyto detaily,“ podotýká kunsthistorička Anne Helmreich, „zdůrazňovaly kvalitu času, který tekl pomalu a požitkářsky jako med.“ Výtvarné motivy typu zralé ovoce, zrcadla či granátová jablka, často nedbale odložené nebo zapomenuté, umocňovaly auru tohoto časoprostoru, v němž zahálka nebyla leností, ale kontemplací a hlubokým, smysluplným prožitkem přítomnosti. V tomto světě ticha a přepychového komfortu se nečinnost stávala jemnou formou odporu vůči hektickému světu výkonu.