O umění zahálky

Villa San Michele, která se nachází na ostrově Capri, skýtá chladná loubí a sněhobílé balustrády, utápějící se v modři Tyrhénského moře. Tato zákoutí připomínají výjevy, které lze spatřit na obrazech Johna Williama Godwarda. Ženy, jež tento malíř zpodobňoval, se zpravidla povalovaly na kožešině se zasněným, hedonistickým výrazem a vychutnávaly si požitkářskou zahálku, při níž bylo vrcholem aktivity pozorování šneka či pošťuchování kotěte pavím perem.

Sladké nicnedělání (dolce far niente) pochází, podobně jako tiramisu, z Itálie a představuje kvalitu života zvyšující schopnost. Ta je dokonale zachycena v populárním snímku Eat, Pray, Love s Julií Roberts v hlavní roli. Mimochodem, toto ustálené slovní spojení podle socioložky Emanuely Mory odkazuje ke „sladkému životu“, který vedli bohatí Italové v 50. až 60. let 20. století v období prosperity. Lesk i bídu životního stylu „zahálčivých tříd“ zachytil i Federico Fellini ve snímku Sladký život. Praktikovat la dolce vita umožnilo především uvolnění trvalých pracovních úvazků a následný příval volného času, který mohli najednou tito vyvolení z řad společenské smetánky věnovat módě, relaxaci, stolování s přáteli na Via Veneto nebo hovorům o umění. Sladký život byl však na jedné straně ohrožen snobskou vyprázdněností vanity fair a nutností držet krok se stále se zrychlujícím tempem skutečného života na straně druhé. La délce vita proto přetrvala jako ideál, podobný zlatému věku či ráji, do nějž se všichni podvědomě snažíme navracet.

Být busy je bezesporu ctností pozdního kapitalismu, a zvláště v oblasti showbyznysu je podstatné být, byť alespoň na oko, v jednom kole. Dovolená, jejímž prostřednictvím je dovoleno se z pracovního kolotoče vytrhnout, se cení o to více, a proto si na její prezentaci dáváme extra záležet. Fotoalba z dovolené a opálení od moře, které se předváděly nejbližším známým, vystřídaly sociální sítě, na nichž se v rámci dolce far niente prezentují sklenice Aperol Spritzu, zasněné pohledy do dáli a hlavně „leg photos“, svrchované to vizuální symboly toho, že si můžeme hodit nohy na stůl, nebo na deku na pláži — a prostě nic nedělat. Bohužel, i v těchto chvílích však zpravidla držíme v ruce mobil, a pokud ho náhodou nemáme, pociťujeme zvláštní, těkavou nepohodu. „Nomofobie, tedy no mobile phobia, je závislost na vlastním smartphonu,“ vysvětluje Rossa Giuffre, italská odbornice na sociální média, a dodává: „Když už si dáte práci a oběháte všechny insta spoty, vyberete si ty nejlepší fotky a zveřejníte je, tak nedejbože, když vám najednou dojde baterie, nebo vám nepřibývají lajky tak rychle, jak byste si představovali...“

„Dolce far niente je žití v přítomnosti a vychutnávání si každého momentu, jako by byl poslední,“ píše Sophie Minchilli v knize The Sweetness of Doing Nothing. Psychologové, kteří se zabývají duševní hygienou, svým klientům často připomínají, že všechna tři velká abrahámovská náboženství (judaismus, křesťanství i islám) kladou důraz na den odpočinku: „V době, kdy je produktivita posvátnou mantrou, se nicnedělání doporučuje opravdu těžko,“ uznává psycholog Giovanni Fasoli. „Já však každému radím, aby alespoň na jeden den v týdnu odložil mobil, nevyřizoval pracovní maily u oběda, a především se zbavil pocitu provinilosti z toho, že nic produktivního nedělá.“ Ano, odložení mobilu představuje sice jen první krok, ale pokud budeme schopnost sladkého nicnedělání tříbit a pravidelně zařazovat do svého života, můžeme dle Fasoliho nejen předejít pracovnímu vyhoření, ale také si osvojíme všímavou pozornost, prohloubíme smyslové prožitky a posílíme imaginaci nebo tvořivost. Apropos: kdy naposledy jste jen tak leželi na louce, dívali se do nebe a nechali svou mysl unášet pohybem mraků?