O kráse sněhové vločky a estetice pomíjivosti

Píše se rok 1611 a v Praze panuje tuhá zima. Z domu v Karlově ulici, jen pár kroků od staroměstského předmostí Karlova mostu, vychází císařský matematik a astronom Johannes Kepler. Při cestě na Pražský hrad ho na klopě kabátu zaujmou sněhové vločky, které se snášejí z nebe jako drobné krystaly. Jejich šestiúhelníkový tvar se stal ústředním bodem v jeho hledání harmonie světa, v němž vládne geometrie propůjčující kráse řád a řádu zase krásu. Tyto Keplerovy úvahy byly o tři staletí později potvrzeny jako přírodní zákonitosti vyplývající z molekulární struktury krystalové mřížky ledu. Ve sněhové vločce se však skrývají také tři zákony krásy, které nám pomohla odhalit až současná neuroestetika.

Prvním a nejmocnějším zákonem krásy vločky je radiální symetrie, která se v přírodě objevuje například i u krystalů, včelích pláství či květů. Proč nás toto uspořádání tak fascinuje? Podle teorie percepční fluence náš mozek preferuje podněty, které dokáže zpracovat s minimální energií. Symetrický obraz je pro nás kognitivně snadno uchopitelný – stačí vidět část a celek si podvědomě odvodíme, za což se mozek odmění vyplavením dopaminu a prožitkem libosti, či dokonce krásy. 

Naše fascinace symetrií je evolučně odvozena ze struktur mozku, které se původně vyvinuly pro hodnocení tváří a těl partnerů, u nichž je symetrie průvodním znakem zdraví, vývojové stability a „dobrých genů”. Pohled na sněhovou vločku zvětšenou pod mikroskopem aktivuje stejná centra odměny jako pohled na atraktivní symetrickou tvář a vyvolává v nás pocit bezpečí, stability a harmonie uprostřed všudypřítomného chaosu.

Přehledná symetrie uspokojuje naši potřebu řádu, ale příroda není tvořena jen jednoduchými tvary. Fraktály jsou na první pohled složitější, ale jsou definovány jednoduchými pravidly. Příkladem může být kapradí: jeden velký list se skládá z mnoha menších lístků, které mají úplně stejný tvar jako ten velký, a to až na mikroskopickou úroveň. Stejný princip se uplatňuje u dendritických (z řeckého dendron – strom) a kapraďovitých sněhových vloček. 

Podle fyzika Richarda Taylora našemu oku nejvíce lahodí fraktály střední složitosti. Příliš jednoduché vzory považujeme za nudné, příliš složité vzory vnímáme jako chaotické a stresující. Sněhové vločky spadají přesně do této „zlaté zóny“. Jsou dostatečně komplexní, aby udržely pozornost, ale dostatečně uspořádané, aby neunavovaly. Taylorovy studie na poli umění potvrdily, že pohled na tyto fraktální vzory dokáže snížit hladinu stresu až o 60 % během několika sekund, během nichž se v naší mysli rozhostí estetický klid.

Třetím a možná nejpodmanivějším aspektem krásy sněhové vločky je její pomíjivost. Vločka existuje v dokonalé formě jen okamžik předtím, než roztaje. Tento fakt spouští v naší psychice mocný mechanismus zvaný heuristika vzácnosti – věci, které jsou dočasné a nedostupné, vnímáme automaticky jako hodnotnější. Protože víme, že zánik vločky je nevyhnutelný, náš mozek přepíná do režimu zostřené pozornosti, která nám umožňuje vnímat detaily hyperrealisticky „tady a teď“. Právě časové omezení a jedinečnost okamžiku povyšují vločku z obyčejného krystalu zmrzlé vody na vzácný drahokam. Mistři v tomto estetickém oceňování pomíjivosti jsou Japonci. Koncept mono no aware oslavuje krásu právě pro její zánik. Symbolem tohoto přístupu je krátká životnost květu sakury anebo právě z nebe snášejících se „sněhových květů“ sekka. Krása sněhové vločky tak ve své podstatě představuje exkluzivní limitovanou edici, která svou pomíjivostí předčí i ty nejpomíjivější módní trendy.