O kráse a spáse. Proč potřebujeme žít esteticky

Vánoce patří k nejzdobnějším svátkům, při nichž ze všech těch světel a dekorací doslova přechází zrak. Sociální sítě a rozsvícené displeje mobilů estetické žně ještě umocňují, což i největší obhájce tradic svádí sedět doma v trendy pyžamu, rozdávat lajky a opájet se vánočním kýčem. V takovém pohodlném rozpoložení je velice snadné propadnout přesvědčení, že tohle je pravá krása Vánoc. Alespoň do doby, než si člověk vybaví, že jako dítě chodil do kostela dívat se na jesličky a zažil onu zvláštní vznešenou krásu, která jej přesahuje.

Umění a náboženství bývaly nerozlišitelné. Příkladem mohou být již jeskynní malby v jeskyni Lascaux, známé také jako Sixtinská kaple prehistorie. Tyto výjevy zvířat, vytvořené v období mladšího paleolitu (cca 17 000 až 15 000 let př. n. l.), nebyly primitivním graffiti, ale mystickou a rituální praxí spojující komunitu s kosmem prostřednictvím imaginace. 

Nejinak tomu bylo v případě křesťanské liturgie. Dechberoucí krása sakrální architektury, zlatem zdobených rouch či ikonografie není jen vnější ozdobou, ale manifestací božího řádu ve smyslové podobě, která má věřící vést k hlubší víře a spáse. Z náboženství se však postupem času stal spíše nástroj seberozvoje (self-help) nežli všezahrnující ustavení reality. A z umění pro změnu něco, na co si člověk občas udělá čas v sobotu odpoledne v rámci výletů „za kulturou“. I přesto si krása pro ty, kdo ji sledují vážně, zachovává svůj posvátný charakter. V autentickém estetickém zasvěcení je stále něco náboženského, ačkoliv modernita toto spojení zastřela oddělením krásy od transcendence, která odkazuje za hranice pouhé hmoty. 

O krásu posvátného jsme podle filosofa Rogera Scrutona přišli v průběhu osvícenství, které kladlo důraz na rozum, vědu a sekularismus. Tento zlom se plně projevil s příchodem průmyslové revoluce. Na začátku 19. století potřebovala nastupující buržoazie odlišit strohé produktivní ctnosti od hýřivosti aristokratické dekadence. Krása se stala podezřelou jakožto frivolní rozptýlení od ekonomické a politické užitečnosti. Racionální produktivita vyžadovala opuštění estetického nadbytku a celý materiální svět se přeorganizoval spíše kolem efektivity než kolem krásy. 

Důraz osvícenství na univerzální rozum a měřitelný pokrok neponechal prostor pro to, co je krásné pro krásu samotnou. Estetický zájem se stáhl do specializovaných domén – muzeí, koncertních síní a galerií, kde mohl být spravován v bezpečném oddělení od seriózních záležitostí produktivního života. Někdejší aristokratická povinnost být arbitrem elegance, mecenášem a prostřednictvím krásy povznášet bližní, ustoupila tlaku výroby a užitečnosti. Krása přestala být dostatečným ospravedlněním existence. Na počátku 20. století se tak oddanost estetickým hodnotám stala doménou umělců a bohémů, lidí žijících mimo většinovou a konformní společnost.

Když se mainstreamová společnost oblékla do maloměšťácké šedi, cit pro krásu se musel uchýlit na okraj. Jednou z komunit té doby, u nichž estetická vytříbenost zůstala organizačním principem i formou vzdoru, byli gayové. Z těchto „společenských inkubátorů“ vzešlo mnoho osobností z oblasti umění, módy či módní fotografie. Výjimkou nebyl ani slavný americký návrhář Halston, jehož život – jakkoliv extravagantní a vykoupený vysokou osobní daní – měl estetickou formu a jeho oblečení bylo přirozeným výrazem toho, jak žil on sám. Filosof Giorgio Agamben se domnívá, že modernita uměleckou tvorbu zásadně nechápe. Staří Řekové rozlišovali poiesis (tvorbu) od praxis (produkce). 

Moderní kultura tento vztah obrátila. Myslíme si, že umění znamená vytváření objektů, obrazů či soch, a život jsme zredukovali na výrobní procesy. Výsledkem toho je sice svět zaplavený nejrůznějšími „estetickými produkty“, ale tento nadbytek paradoxně vede k plochosti, stejnorodosti a pohodlné konformitě. Hledání „jiné krásy“, o něž se snaží i Vogue, může být náročné a na první pohled i nelíbivé. Skutečný estetický postoj však není povyšováním se nad ostatní či prázdné snobství. Jde o vyšší formu aspirace. Potkáte-li někoho, kdo žije esteticky a takříkajíc s dobrým vkusem, nevidíte jen majitele krásných předmětů. Vidíte život, který ve vás vzbuzuje touhu žít lépe, a to je výzva k přesahu a sebeproměně.