Dorothy Thompson. Americká novinářka, která milovala Československo

​Dorothy Thompson se narodila v létě roku 1893 v městečku Lancaster ve státě New York do rodiny Petera a Margarety Thompsonových. Ve svých sedmi letech tragicky přišla o matku, a tak ji spolu s ostatními sourozenci vychovával otec, metodistický kazatel. Dorothy byla chytrá a ambiciózní dívka. Po dospívání v Chicagu vystudovala univerzitu v Syrakusách a vrhla se do boje za volební právo žen.

​V Buffalu se aktivně zapojila do kampaní sufražetek a pracovala zde až do roku 1920, kdy uposlechla „volání osudu“. Nastoupila na loď do Evropy, aby se naplno oddala své novinářské kariéře. Na starém kontinentu cestovala tam, kde se něco dělo, ať už šlo o malá povstání, či velké revoluce, a své články nabízela americkým novinám jako reportérka na volné noze. Měla charisma, reportérské štěstí i nezbytnou zdravou drzost. V Irsku pořídila poslední interview s Terencem MacSwineym, vůdcem republikánské Sinn Féin, těsně před jeho smrtí ve vězení. V Maďarsku získala exkluzivní rozhovor s posledním rakouským císařem Karlem I. a jeho chotí Zitou během jejich zoufalého pokusu o návrat na uherský trůn.

​Dorothy Thompson byla zkrátka živel s nezdolnou energií. John Gunther, její kolega a obdivovatel, ji v nadsázce nazval „modrookým tornádem“. Tato přezdívka dokonale vystihovala nejen barvu jejích očí, ale i čerstvý vítr, který vnesla do zatuchlé atmosféry evropské diplomacie.

​Dorothy si byla své výrazné osobnosti vědoma a podtrhla ji nošením pánské módy 20. let ve stylu „la garçonne“. Nebyla to však flapperka tančící charleston, ale intelektuálka v neustálém pohybu. Jako zahraniční novinářka se však potřebovala „usadit“ a jejím druhým domovem se stala střední Evropa. Výborně si osvojila němčinu a jako vídeňská korespondentka listů Public Ledger a New York Post pendlovala mezi Vídní a Berlínem.

​Vídeň 20. let byla městem, které se stále vzpamatovávalo z rozpadu monarchie, ale zároveň vřelo intelektuálním kvasem i politickým napětím. Dorothy se zde setkávala s uprchlíky, umělci a politiky, díky nimž začala chápat složitou mozaiku národností bývalého Rakouska-Uherska. V rozplétání středoevropské mentality jí pomohl i sňatek s maďarským spisovatelem židovského původu Josefem Bardem v roce 1923. V Berlíně se Dorothy pro změnu seznámila se slavným spisovatelem Sinclairem Lewisem, který se o pár let později stal jejím druhým manželem.

​Především však pokračovala ve své sérii hvězdných rozhovorů, do níž přibyl zakladatel psychoanalýzy Sigmund Freud, skladatel Richard Strauss či dramatik Bertolt Brecht. V této době rovněž začala jezdit na reportáže do Prahy, kde se spřátelila s Janem Masarykem i Karlem Čapkem a měla možnost hovořit i s prezidentem T. G. Masarykem. „Měl smysl učence, postavu sportovce, chování aristokrata, postavení krále. Ale měl srdce demokrata,“ napsala o něm slova obdivu. Právě v tomto středoevropském kotli se začala formovat její hluboká úcta k projektu Československa.

​Zlomový bod její kariéry přišel v roce 1931, kdy se jí nakonec podařilo získat rozhovor s Adolfem Hitlerem. Byla první americkou novinářkou, které se to podařilo. Její postřehy byly břitké a jak se později ukázalo, v něčem podceňující, ale v jiném děsivě přesné. Popsala ho jako „bezforemného, chrupavčitého tvora téměř bez výrazu“, vyjma očí, jež měly ten zvláštní lesk, který bývá známkou géniů, alkoholiků a hysteriků. Její kniha I Saw Hitler! (Viděla jsem Hitlera) a neustálá kritika nacistického režimu vedly k nevyhnutelnému. Německé úřady knihu vyhodnotily jako urážku národní cti.

​Dne 25. srpna 1934, když snídala ve svém pokoji v hotelu Adlon v Berlíně, jí bylo doručeno psaní od gestapa. Bylo jí nařízeno opustit Německo do 24 hodin. Důvodem byly její „četné protiněmecké publikace v americkém tisku“. Toto vyhoštění z ní udělalo mezinárodní celebritu. Vrátila se do Ameriky ne jako poražená, ale jako hrdinka, jako hlas svědomí.

Zatímco Amerika ji oslavovala, mysl Dorothy Thompson zůstávala v Evropě. Věděla, co přichází. A věděla, kdo bude první na ráně. Její osobní válka proti Hitlerovi teprve začínala a jejím hlavním bojištěm se měla stát obrana Československa. Doma v USA se nepřestala strachovat o ohroženou republiku. Vrcholem její snahy byl moment bezprostředně po mnichovské zradě. Den po podepsání Mnichovské dohody poslala telegram do Prahy, adresátem byl prezident Beneš, s jasnou nabídkou: „Nikdo nemůže radit, jestli bojovat, ale pokud budete bojovat, a můžete-li mne jakkoli využít v Praze nebo jinde, povolejte mě.“

​V roce 1936 začala Dorothy Thompson psát pro New York Tribune sloupek On the Record, který hltalo více než 10 milionů čtenářů a přebíralo dalších 170 novinových titulů. Vedle psaní se stala i hvězdou éteru, její pravidelné komentáře na stanici NBC poslouchalo přes pět milionů Američanů. O tři roky později ji časopis Time vyhodnotil jako druhou nejvlivnější ženu v Americe, hned po první dámě Eleanor Rooseveltové.

​Zatímco její kariéra dosahovala absolutního vrcholu, osobní život se hroutil. Psal se rok 1942 a její manželství se Sinclairem Lewisem se definitivně rozpadalo (k rozvodu došlo v lednu téhož roku). Právě tehdy potkala Dorothy na usedlosti Twin Farms muže, který měl změnit zbytek jejího života. Muž, kterého si podle svých slov měla vzít jako prvního, se jmenoval Maxim Kopf. Byl to český, německojazyčný malíř narozený ve Vídni, který však vyrůstal a formoval se v Praze.

​Kopf nebyl ledajaký uprchlík před nacismem. Byl klíčovou postavou pražské umělecké scény a zakladatelem Pražské secese (Prager Secession), skupiny německy mluvících umělců v Československu, kteří usilovali o moderní výraz a stavění mostů mezi kulturami. Jeho život byl plný dobrodružství – ve 20. letech inspirován Gauguinem cestoval po Tichomoří a tvořil na Tahiti. Jeho kořeny však tkvěly v kavárnách a ateliérech Prahy. Do USA dorazil roku 1941 po strastiplné cestě a internaci v táborech ve vichistické Francii a jejích koloniích.

​Když se s Dorothy setkali, jemu bylo padesát a jí devětačtyřicet. Kopf byl fyzicky impozantní „kus chlapa“, zocelený těžkou prací v táborech, vysoký a svalnatý. Především to však byl muž s vřelým srdcem a obrovskou chutí do života, přesný opak zahořklého a cynického Lewise. V něm našla Dorothy Thompson nejen lásku a klidný přístav, ale i živoucí kousek své milované střední Evropy.

​V létě roku 1947 se Dorothy rozhodla vrátit do Československa na studijní cestu, ale kvůli otcově nemoci musela brzy odjet zpět do USA. Ve Spojených státech znovu navázala vztahy s Janem Masarykem, se kterým se naposledy setkala v rámci jeho poslední zahraniční cesty do USA v listopadu 1947.

​„Před třemi měsíci jsem ho potkala na večeři,“ vzpomínala Dorothy. „Šla jsem za ním, sedla si vedle něj a upřímně jsem mu řekla: Jsem tak ráda, že jsi tu, všem se nám po tobě stýskalo. Několikrát jsem ti telefonovala a nechala zprávy, a ty nic – myslela jsem, že jsi na mě naštvaný. Všechno to s veškerou vlídností popřel a po chvíli jsme se začali bavit o pozici malých zemí – o způsobu, jakým zemřela idea o svobodných Spojených státech evropských a jak byla Evropa jednoduše rozdělena mezi velké mocnosti.“

​Zpráva o smrti Masaryka, kterého v jeho dějinné roli nazývala Hamletem, ji v březnu 1948 zdrtila. Do časopisu Life napsala nekrolog, který byl spíše obžalobou doby: „V pasti a hořké deziluzi obžaloval komunisty jedinou zbraní, která mu zbývala – svým vlastním životem.“ Pro Dorothy to byl konec jedné éry, konec snu o svobodné Evropě, kterou pomáhala budovat. Zklamaná velkou politikou se stáhla na farmu ve Vermontu, kde po boku Maxima prožila klidné „indiánské léto“ svého života.

​Když Maxim Kopf v roce 1958 zemřel, „modrooké tornádo“ utichlo. Dorothy začala pečovat o manželovy umělecké sbírky a vydala jeho monografii. Na konci prosince roku 1960 odletěla do Lisabonu, aby strávila Vánoce se svým jediným synem Michaelem a svými vnoučaty. Dne 30. ledna 1961 náhle zemřela v hotelovém pokoji na infarkt a její ostatky byly převezeny do Barnardu ve Vermontu, aby mohla naposledy ulehnout vedle svého milovaného manžela Maxima Kopfa. Mezi dodnes aktuální její myšlenky patří tato: „Strach roste ve tmě; pokud si myslíte, že je kolem vás strašidlo, rozsviťte světlo.”