Vůně pepře, paměť těla a umělecké bienále v indickém Kóčinu

Mé první kroky v indickém přístavu Kóčin vedou k domu, ve kterém údajně pobýval portugalský objevitel Vasco da Gama. Byl to právě on, kdo v roce 1498 jako první Evropan dosáhl námořní cestou Indie. Obchod s cizokrajným kořením, které mělo pro Evropany cenu zlata, položil základy rané globalizace a spustil do té doby nevídanou kulturní výměnu mezi východem a západem. Kóčin se následně stal prvním hlavním městem portugalské Indie, než se toto mocenské centrum přesunulo z pobřeží Kéraly do severnější Goy.

Kochi-Muziris Biennale je do přístavu, který kdysi střežila portugalská pevnost Fort Manuel, organicky vtěleno. Odehrává se v rozlehlých skladech koření i v oprýskaných, avšak stále honosných koloniálních vilách, jež se soustředí do dvou hlavních oblastí. První z nich pulzuje kolem historických komplexů Aspinwall House a Pepper House na severovýchodním pobřeží poloostrova, druhá pak v navazující čtvrti Mattancherry, proslavené někdejším portugalským palácem. Bienále v Kóčinu však rozhodně není žádnou sterilní galerií typu „white-cube“. Výstavní prostory jsou rozmístěné přímo mezi hlavní historické památky a zároveň obklopeny street artem i autentickým ruchem každodenního života v kéralském přístavu. Pozoruhodným „uměleckým dílem“ je ostatně i samotná soustava ostrovů této části malabárského pobřeží, jejíž podobu v roce 1341 zformovala masivní povodeň na řece Periyar. Mohutná záplava, která vytvořila síť kanálů a backwaters, tehdy zničila i bájný starověký přístav Muziris, na jehož odkaz současné bienále navazuje.

Letošní ročník bienále For the Time Being, které probíhá od 12. prosince 2025 do 31. března 2026, hostí 66 umělců z více než dvaceti zemí a klade důraz na postkoloniální myšlení. Kurátor Nikhil Chopra vytvořil dialog o paměti těla, ztělesněném vědomí a prolínání kultur, které je nedílnou součástí kosmopolitních přístavů. Mezi hlavní hvězdy přehlídky patřila legendární Marina Abramović, jejíž radikální performance tradičně posouvají hranice a obnažují podstatu ženské síly i slabosti. Nigerijsko-belgická umělkyně Otobong Nkanga tento motiv posunula k historickým traumatům – její instalace detailně mapovaly otrockou těžbu nerostných surovin. Indickou scénu vedle osobností formátu Gulama Mohammeda Sheikha zastoupila nastupující generace v čele se Shilpou Guptou. Ta ve svém kinetickém díle Sound on My Skin zkoumala neviditelné společenské hranice, které se nám doslova vrývají pod kůži. Argentinský umělec Adrián Villar Rojas nakonec všechny vystavené artefakty zasadil do rámců, v nichž vizualizoval nevyhnutelný rozklad všeho živého a stvořeného. 

Kochi-Muziris Biennale však rozhodně nenabízelo jen pasivní prohlížení vystavených děl. Architektura celého festivalu se letos výrazně opírala o živý Performance Program, v němž se v reálném čase stíraly bariéry mezi publikem a tvůrci. Pro tento účel byl vyhrazen jeden ze starých skladů, kde se mohli návštěvníci zapojit do nejrůznějších výtvarných technik nebo jen zanechat na zdech svůj „umělecký podpis“. Součástí KMB bylo i Studentské bienále, jež propůjčilo hlas nejmladší generaci jihoasijských tvůrců, a debatní platforma Let’s Talk – série intimních diskusí a sympozií. Sugestivní atmosféru této umělecké přehlídky dokreslovaly noční filmové projekce pod otevřeným nebem či site-specific akce přímo na pláži Fort Kochi. Divadelní a taneční performance se odehrávaly v dramatických siluetách portugalských rybářských sítí, které neodmyslitelně dotvářejí scenérii místního pobřeží. Bienále tak znovu prokázalo, že Kóčin není jen nostalgickým skanzenem minulosti, nýbrž živou experimentální laboratoří, v níž se lokální dějiny bezprostředně střetávají s globálními otázkami současného světa.