Pražský Dürerův nosorožec, král Manuel a jeho módní přehlídky

Portugalské impérium 15. a 16. století se prostíralo od Brazílie přes pobřeží Afriky až do Indie a na Timor. Slavná da Gamova výprava do Indie otevřela Evropanům netušené zeměpisné obzory a dveře ke globálnímu obchodu. Obyvatelé starého kontinentu se díky portugalským objevitelům začali setkávat s jiným, nepoznaným a exotickým.

Portugalské karavely přepravovaly z dalekého Orientu do Evropy zejména cizokrajné koření. Z indické Goy a moluckých „Ostrovů koření“ putovaly do lisabonských skladů náklady, které navždy změnily evropské smysly. Kromě pálivého pepře to byla aromatická skořice, vzácný hřebíček a muškátový oříšek, jejichž hodnota se tehdy vyvažovala drahými kovy. Karavely a karaky však nepřivážely jen chutě Dálného východu; v jejich podpalubí bylo naskládáno čínské hedvábí, jemný porcelán a slonovina, symboly nového globálního luxusu.

V roce 1515 však před Portugalci stál poněkud větší logistický oříšek. A tím byl nosorožec, kterého od sultána Muzaffara II. dostal guvernér portugalské Indie Afonso de Albuquerque (1453–1515), jenž se zasazoval o stavbu pevnosti v Diu. V Indii byl sice nosorožec indický běžný, ale pro tehdejší Evropany představoval téměř mýtického tvora. Plinius starší jej ve svém díle Naturalis historia popisoval jako přirozeného nepřítele slona, který si svůj roh brousí o kámen. Od dob římských arén, tedy více než dvanáct století, nebyl na evropském kontinentu spatřen jediný živý exemplář. To vše se onoho roku mělo změnit, neboť tohoto lichokopytníka odeslal guvernér Albuquerque přímo portugalskému králi.

Ganda, jak nosorožce nazývali v gudžarátštině, odcestoval z indické Goy a po 120denní plavbě dorazila loď Nossa Senhora da Ajuda k pobřeží Lisabonu. Nosorožec indický byl za velké slávy předán králi Manuelovi I., kterému se přezdívalo Šťastný, neboť mu výsledky úsilí mnoha generací portugalských námořníků spadly doslova do klína. Vláda krále Manuela I. (1495–1521) proměnila Portugalsko v globální velmoc a Lisabon v nejbohatší město Evropy. Tento panovník byl rovněž nejvýznamnějším mecenášem tehdejší renesance, který své obrovské jmění plynoucí z monopolů na koření (Casa da Índia) investoval do budování nové vizuální identity království. 

Tato éra dala vzniknout unikátnímu uměleckému směru, dnes známému jako manuelinský styl (arte manuelino), který je charakteristický svou bujnou, výpravnou ornamentikou oslavující éru zámořských objevů. Nedílnou součástí prezentace Manuelovy moci byly též jeho velkolepé „módní přehlídky”, zvané entradas. Lisabonské ulice se během těchto spanilých jízd nich měnily v „živé muzeum“ impéria. Král se v ulicích Lisabonu často projížděl v doprovodu své soukromé menažerie. Součástí průvodů bylo až pět indických slonů zdobených drahými látkami a leopard, který se nechal vozit na perském koni.

Přímým svědkem vylodění nosorožce dne 20. května 1515 byl i rytec a obchodník Valentim Fernandes. Valentin, známý také pod přídomkem Moravia, se podle všeho narodil v Olomouci a svá formativní léta strávil v Norimberku, který byl středobodem německého knihtisku a intelektuálního života. Fernandesův přesun do Lisabonu v roce 1495 byl motivován společenskou a náboženskou změnou v Portugalsku a poptávkou po nových tiskařských mistrech poté, co byli z království vypuzeni židovští tiskaři, kteří do té doby dominovali tomuto průmyslu. 

A tento Valentim Fernandes neboli Valentin Moravia sehrál klíčovou roli při vzniku Dürerova dřevořezu, neboť krátce po vylodění zvířete o něm napsal list adresovaný norimberským kupcům. Tento dokument obsahoval nejen podrobný popis morfologie a chování zvířete, ale i přibližnou kresbu. Dürer se k této zásilce dostal buď prostřednictvím svých kontaktů v portugalské faktorii v Antverpách, nebo přímo v Norimberku. Skutečnost, že Dürer zvíře ztvárnil v „brnění“, je výsledkem Fernandesova popisu kůže, která se mu jako brnění jevila. Dürer, mistr zbrojířských návrhů pro císaře Maxmiliána I., tak přidal zvířeti nýty, límec (gorget) a kroužkové vzory, které v jeho očích dodávaly obrazu na věrohodnosti a dramatičnosti.

Dne 3. června 1515 uspořádal Manuel I. na hlavním lisabonském náměstí (dnešní Praça do Comércio) veřejný zápas mezi nosorožcem a mladým slonem. Tato veřejná akce však skončila fiaskem, když se slon při pohledu na nosorožce vyděsil, prorazil zábrany a utekl, zatímco nosorožec zůstal klidně stát. Nedlouho poté, v prosinci roku 1515, se král Manuel I. rozhodl, že nosorožce ozdobeného zeleným sametovým límcem posetým zlatými růžemi daruje papeži Lvu X. Tímto živým diplomatickým darem chtěl posílit zahraniční politiku v Orientu a upevnit si mezinárodní prestiž (rok předtím papeži k jeho radosti daroval vzácného bílého slona [albína] jménem Hanno). 

Portugalští námořníci při plavbě do Říma nejprve zastavili v Marseille, kde si zvíře za velké slávy prohlédl francouzský král František I. V lednu či únoru roku 1516 však posádku zastihla prudká bouře v Janovském zálivu. Nosorožec, který byl kvůli bezpečnosti připoután řetězy k palubě, neměl šanci uplavat a utonul spolu s námořníky. Navzdory této tragické události však tento nosorohý lichokopytník přežil v nesmrtelném díle Albrechta Dürera, které se podle historika umění T. H. Clarkeho stalo „nejvlivnějším evropským zpodobením zvířete všech dob.”