Zelda Fitzgerald: Od flapper girl k utajované autorce pasáží z knih svého slavného muže

„Nechci žít. Chci nejprve milovat a žít jen tak mimochodem,“ znělo životní krédo Zeldy Fitzgerald. Užívala si noční koupele ve fontánách, jízdy New Yorkem na střechách taxíků, okázalý životní styl plný nekonečných večírků. „Flapper girl, právě se probudivší z letargie typické pro období předcházející uvedení do společnosti, si dala ostříhat vlasy na mikádo, nasadila nejlepší pár náušnic a oděna do troufalosti vyrazila s růží na tvářích do boje. Flirtovala, protože to byla zábava, nosila plavky vcelku, protože na to přece měla figuru… s vědomím, že to, co dělá, jsou přece věci, které chtěla dělat od nepaměti. Matky pak s velikou nelibostí sledovaly, jak jejich synové vyzývají tyhle dívky k tanci, zvou jej na čaje, jezdí se s ním koupat a v první řadě jim otevírají svá srdce,“ takto v jednom z novinových článků vylíčila nejen fenomén flapper girl, ale zároveň sebe samu.

Zelda se narodila 24. července 1900 v Montgomery, v americkém státě Alabama. Byla nejmladší z pěti dětí soudce nejvyššího soudu Anthonyho Dickinsona Sayra. Její matka Minnie Sayre zůstávala v domácnosti a hodně se zajímala o divadlo a poezii. Zelda měla tři sestry – Marjorie, Rosalind a Clothilde a bratra Anthonyho. „Vyrůstala jsem v prostředí, kde se očekávalo, že dívky budou elegantní a poslušné. Tomuto ideálu jsem se ale vzpírala. Od malička jsem byla neposlušná a těžko zvladatelná,“ poznamenala ve svých pamětech (Zelda Fitzgerald, Peter Kurth: Zelda, an Illustrated Life: The Private World of Zelda Fitzgerald; Abrams, 1996). 

Milovala sport, skvěle tančila, ráda plavala. Skvěle malovala, psala povídky. Jedna z nich začínala slovy: „Nikdo nikdy nezměřil, dokonce ani básníci, kolik toho pojme lidské srdce.“ V pubertě utíkala z domu a noci trávila na večírcích, kde kouřila, popíjela alkohol a tančila s neznámými muži. Ráda provokovala a užívala si být středem pozornosti.

 Na konzervativním americkém Jihu však představovala pravý opak toho, jak by se měla chovat dívka z dobré rodiny. „Neměla jsem žádné morální zásady. Rozhodně jsem netrpěla nedostatkem sebedůvěry. Méněcennost, pochybnosti, plachost? Tohle mi nic neříkalo.“ (Zelda Fitzgerald, Peter Kurth: Zelda, an Illustrated Life: The Private World of Zelda Fitzgerald; Abrams, 1996). Jen autorita jejího otce uchránila Zeldu před společenskou katastrofou. 

V roce 1914 nastoupila na střední školu Sidney Lanier High School. Přirozeně jí šla literatura a cizí jazyky. Bylo léto roku 1918, když se na večírku seznámila s poručíkem Francisem Scottem Fitzgeraldem, který v té době pobýval na nedaleké vojenské základně. Zelda ho uchvátila nejen svou krásou, ale i svou nespoutaností, svéhlavostí, výmluvností, jaké u žádné ženy do té doby nepoznal. „Zelda do mého života vtrhla jako vichřice. Zamiloval jsem se do její upřímnosti a jejího prudkého sebevědomí. To jsou věci, v které bych věřil, i kdyby se celý svět oddával podezřením, že není taková, jaká by měla být.“ (David S. Brown, Paradise Lost: A Life of F. Scott Fitzgerald; Harvard University Press, 2017). 

Jeho očarování nabylo dokonce takové míry, že podle ní přepsal postavu svého románu Na prahu ráje, na němž právě pracoval. Když si Zelda přečetla hotové pasáže, ukázala Scottovi svůj deník. Ten si z něj, bez jakýchkoliv úprav, vypůjčil celé odstavce, aby je zakomponoval do svého textu. Dokonce i závěr jeho knihy byl Zeldiným dílem. Kniha Na prahu ráje vyšla koncem března 1920. Záhy se z ní stal bestseller. 

Nedlouho po vydání románu se odstěhovali do New Yorku. Vzali se 3. dubna 1920 v katedrále svatého Patrika. Úspěch knihy z dvojice učinil častý objekt novinových zpráv a komentářů v bulvárním tisku. Zařadili se k newyorské elitě, neobešel se bez nich žádný velkolepý večírek. 26. října 1921 se jim narodila dcera Frances, které říkali Scottie. Mateřství pro Zeldu nepředstavovalo žádnou překážku, žila jako dřív. Holčičku vychovávala hlavně chůva. I druhý Fitzgeraldův román Krásní a prokletí se stal bestsellerem. Stejně jako jeho Povídky jazzového věku. 

V květnu 1924 se celá rodina přestěhovala do Evropy. Žili střídavě v Paříži, kam se poprvé podívali už od tři roky dříve, zatímco léto trávili na francouzské Riviéře. Po první světové válce do Paříže směřovali mladí Američané a za generaci rozčarovanou válkou se vyjadřovali Francis Scott Fitzgerald, Ernest Hemingway, Ezra Pound, T. S. Eliot a další. Těmto mladým Američanům se ochranitelkou a rádkyní stala Gertrude Stein. Manželství Fitzgeraldových však bylo jako na houpačce. Zelda žárlila na přátelství svého manžela a Ernesta Hemingwaye. Dokonce je obviňovala z homosexuálního vztahu. On jí zase nemohl zapomenout flirt s francouzským letcem. 

Z próz a především povídek, které Scott publikoval na objednávku, aby uživil finančně náročnou domácnost, by se mohlo zdát, že si Zelda jen užívala. Mnozí mínili, že svými rozmary, požadavky, nerodinným založením a sobectvím ničí navenek harmonické manželství. Podle četného tábora jeho fanynek to byla právě ona, která rdousila manželovu kreativitu, žárlila na něj i jeho slávu a za každou cenu se chtěla prosadit. Zelda však taková nebyla. 

Oplývala mimořádným talentem – baletním, výtvarným i literárním. Její deníky plánoval Francis Scott Fitzgerald vydat knižně. Psala jazykově vytříbené dopisy, přičemž jejího nadání si všimli i jiní. Noviny New York Tribute oslovily Zeldu, aby pro ně psala články. Jeden z úkolů? Měla z pohledu manželky okomentovat Scottova díla. Zelda tak učinila po svém. Když 10. dubna 1925 vyšlo jeho nejslavnější dílo, román Velký Gatsby, v novinovém sloupku uvedla: „Pan Fitzgerald (věřím, že tak píše své jméno) zřejmě věří, že plagiátorství začíná na domácí půdě.“ Poukázala tím na pasáže z románu Velký Gatsby, u kterých poznala, že pocházejí z jejího vlastního deníku a dopisů. Zelda byla i tou, která vymyslela název románu. S vtipem a sžíravou ironií odhalila světu, jak se její život a především tvorba přes noc staly manželovým výlučným majetkem. Fitzgerald zuřil. 

V sedmadvaceti letech Zelda zatoužila po kariéře primabaleríny. Na její taneční ambice nahlížel Scott s nepochopením. Zelda však dřela do úmoru na pařížské taneční scéně. Na balet už ale neměla ideální věk a tělo nezvládlo extrémní zátěž. Na jejím zdravotním stavu se podepsalo i bouřlivé manželství a Scottův alkoholismus. To celé vyvrcholilo psychickým zhroucením. 

V roce 1930 nastoupila na léčbu do švýcarského sanatoria. Manželovi odtud napsala: „Řekni mi, prosím, co mám dělat, protože já to opravdu nevím. Práce je moje největší radost, ale pokud by pro mě bylo lepší, abych se pustila do něčeho mně zcela cizího, udělám to – třebaže nechápu, jak by člověku mohlo prospět háčkování tašek, když touží malovat sedmikrásky.“ (F. Scott Fitzgerald, Zelda Fitzgerald: Dear Scott, Dearest Zelda; Bloomsbury Publishing, 2003). V roce 1931 putovala s diagnózou schizofrenie na psychiatrickou kliniku do amerického Marylandu. Tam se uchýlila k psaní.  

Výsledkem úsilí byl její jediný román Save Me the Waltz. Česky vyšel rovnou ve dvou překladech: Věnujte mi valčík (Zelda Fitzgeraldová: Věnujte mi valčík; Leda, 2019) a Poslední valčík je můj (Zelda Fitzgeraldová: Poslední valčík je můj; Kniha Zlín, 2019). Kniha vznikla v podstatě jako terapie – Zelda ji napsala za šest týdnů. Dosud byla jen jednou z postav manželových románů. Tímto dílem však chtěla vystoupit z jeho stínu a stát se nezávislou ženou. Ač se skrývala za jméno Alabama, šlo o autobiografickou prózu.

I její hrdinka se narodila na jihu Spojených států do dobře situované rodiny. Postupem času Alabama čelí mnohému z toho, čemu čelila Zelda: je svéhlavá, prostopášná, nemá nouzi o nápadníky. Zájem o Alabamu ještě umocní světová válka, která do města přivede množství vojáků. Mezi nimi je i pohledný umělec, v němž nelze nevidět F. S. Fitzgeralda. Zelda v knize popsala i svůj pohled na jejich manželství. Bez manželova vědomí ji poslala jeho nakladateli, který však rukopis ukázal Fitzgeraldovi. Tomu nevadilo ani tak to, že Zelda odhaluje mnohé z jejich společného života, spíše ho naštval fakt, že se zde objevují o věci, které sám hodlal použít v románu Něžná je noc – onom mistrovském díle, jemuž obětoval dlouhé roky. „Zelda mi ho hodlala zničit svým druhořadým dílkem.“ 

Svou prvotinu tedy musela Zelda přepracovat a vypustit všechny pasáže, o které stál její manžel. Vyšla v roce 1932 v nakladatelství Scribner. Ač román komerčně neuspěl, jeden úspěch přece jen oslavil: vytvořil neodbytný druhý hlas, který mluvil na Zeldinu obranu a v mnoha ohledech vzal vítr z plachet Fitzgeraldovým nekritickým fanouškům. Ti Zeldu vinili z manželova alkoholismu, tvůrčí krize i brzké smrti v roce 1940. 

Zelda svého manžela přežila o pouhých osm let. 10. března 1948 totiž uhořela za mimořádně tragických okolností při požáru sanatoria Highland Hospital v Asheville v Severní Karolíně. Bylo jí 47 let. Teprve posmrtně se dočkala zájmu spisovatelů i literárních historiků. Vznikla celá řada románů o jejím životě. Kapelu Eagles inspirovala v roce 1972 k písni Witchy Woman. Její jméno nese i japonská počítačová hra z roku 1986 The Hyrule Fantasy: The Legend of Zelda.