Bella Freud a psychoanalýza módou

Bella Freud se narodila 17. dubna 1961 v Londýně coby vyvrcholení divokého románku irské katoličky Bernardiny Coverley a excentrického malíře Luciana Freuda. „Byla jsem si téměř jistá,“ vzpomínala později její sestra Esther, „že se setkali v hospodě v londýnském So­ho.“ Když se rodiče Bernardiny o tomto vztahu dozvěděli, udělali vše, aby svou dceru před Freudem ochránili. Pevnou součást Lucianova světa totiž představovaly alkoholové tahy s malířem Francisem Baconem a noci prohýřené v klubech Gargoyle a Colony Room, útočištích tehdejší bohémy. Bernardinu, která velkou část dospívání strávila v internátních klášterních školách, však lákala chuť ústřic, šampaňského i nově nabyté svobody. Za Lucianem od rodičů utíkala, kdykoliv se jen naskytla příležitost. Byla zamilovaná a jako vzorná katolička předpokládala, že mít dítě je v tomto případě samozřejmost. Své těhotenství však před rodiči pečlivě a dlouho skrývala – a možná věděla proč. V roce 1961, kdy se jí narodila dcera Bella, se Lucian stal otcem dalších dvou dcer, každou měl s jinou ženou. 

Po narození Esther v roce 1963 se vztah definitivně rozpadl. „V následujících letech,“ vzpomínala Bella ve své knize, „byl náš život jedno velké provizorium.“ Lucianova finanční podpora byla nepravidelná a Bernardina vedla improvizovaný a neklidný život plný nejistot. Společně s dcerami se nejprve přestěhovala do Kentu, a když bylo Belle šest a Esther čtyři, odvezla je na osmnáct měsíců do Marrákeše – místa formativního, exotického, a přitom chudého vykořenění, které Esther později zachytila v barvitém polobiografickém románu Hideous Kinky (1992).

Vyrovnat se s náročným dětstvím může být úkolem na celý život a desítky, ne-li stovky psychoanalytických sezení. Bella Freud jej však tvůrčím způsobem zpracovala a na svého otce nikdy nezanevřela: „Můj táta byl mým spojencem – byl skvělý. Měla jsem pocit, že je někdo, na koho se můžu spolehnout víc než na kohokoli jiného v životě. Když jsem ho potřebovala, byl tam, kde měl být, a věnoval mi pozornost.“ 

Ačkoli Lucian Freud ztělesňoval velmi nekonvenčního otce, který je nadevše oddán umění, ale z Bellina života nikdy zcela nezmizel. Svou dceru ostatně maloval doslova od kolébky, o čemž svědčí obraz Baby on a Green Sofa (1961). Na slavném portrétu Bella (1981) ji zpodobnil jako křehkou dívku v černých šatech a v monumentálním rodinném portrétu Large Interior, W11 pro změnu s mandolínou na klíně. V roce 1989 začal pracovat na obraze Naked Portrait on a Red Sofa – Bella na něm leží nahá, s chladným, vzdorovitým výrazem na gauči, který již tehdy platil za ikonickou součást umělcova ateliéru. 

Být subjektem jeho portrétování vyžadovalo disciplínu – docházet dlouhé měsíce a vydržet nehybně mnoho hodin. „Sedět nahá bylo úplně něco jiného než být nahá,“ upřesňuje Bella Freud. „Jakmile jsem se svlékla kvůli malování, bylo to v pořádku. Na své tělo jsem už nepomyslela.“ Zkušenost pózování se jí hluboce vtiskla do nervové soustavy a naučila ji zvládat těžké emoce: „Někdy jsem pozorovala, jak byl otec rozrušený – nedařilo se mu malování nebo se kolem něj dělo něco rušivého – ale viděla jsem, jak to nevzdává a pokračuje. Myslím, že šlo, nejen z hlediska motivace, o to nejlepší a nejužitečnější, co jsem se kdy naučila.“

V prostředí, v němž Bella vyrůstala, bylo umění všudypřítomné. Ji samotnou to však od dětství přitahovalo k vizualitě, která se dala nejen pozorovat na stěnách či stojanech, ale i nosit na sobě. K módě se dostala už ve svých šestnácti letech, kdy ji londýnský punk přivedl do butiku Seditionaries Vivienne Westwood a Malcolma McLarena, kde poté krátce pracovala. Krátce nato odjela do Říma, kde studovala Accademia di Costume e di Moda a žila s Alessandrem Ruspolim, o šestatřicet let starším aristokratem a bohémem. Od jeho přátel získala své první módní zakázky a také fascinaci kostýmní estetikou a dramatem. V 80. letech Bella nastoupila jako asistentka Vivienne Westwood, o níž dodnes mluví jako o své zásadní učitelce. Na začátku devadesátek se osamostatnila a spustila vlastní značku Bella Freud – s logem chrta, které pro ni nakreslil otec.

Od té doby navrhovala oděvy pro bohémské, elegantní a nenápadně ironické ženy, které vyzařovaly totéž co ona sama. Mezi typické výtvory její značky patří svetry s nápisem Ginsberg is god, košile pro dospělé s dětským límcem ve stylu Petra Pana, pussy-bow blůzy (blůzy s mašlí u krku) nebo kalhotové zvonové kostýmy odkazující k Biance Jagger. „Myslela jsem si,“ objasňuje svou tvorbu Bella Freud, „že mám v sobě zajímavé myšlenky, i když je neumím říct. Chtěla jsem, aby mé oblečení odráželo můj vnitřní život. To byla moje deviza, moje nejlepší sázka.“ Okolo padesátky jí však módní tvorba přestala stačit a vzrůstala v ní touha posunout se za hranici oděvů a zkusit si umění konverzace.

Bella Freud toho mnoho z díla svého proslulého předka nepřečetla, byť se podle svých slov dostala do půlky Výkladu snů. Ve svém podcastu Fashion Neurosis však využila aranžmá, které vychází z praxe a poznatků psychoanalýzy: její hosté pohodlně leží na pohovce, přičemž ona sedí mimo jejich zorné pole. „Zpovídaní“ se nechají volně unášet myšlenkami a na otázky odpovídají podobně, jako když komentují ubíhající krajinu za oknem vlaku. „Co máte dnes na sobě a proč?“ zní její první otázka. Ty následující pak fungují jako klíče, které otevírají šatní skříň i skryté schránky vzpomínek a emocí. Na kanapi Belly Freud si poleželi Rick Owens, Courteney Cox, Nick Cave, Julianne Moore, Christian Louboutin, Cate Blanchett, Nick Cave, John Malkovich a další.

K nejvýraznějším hostkám bezkonkurenčně patřila Kate Moss, kterou mimochodem nahou a těhotnou maloval i Bellin otec Lucian Freud (o jejich nekonvenčním přátelství dokonce vznikl snímek Moss & Freud, který má premiéru na aktuálně probíhajícím BFI London Film Festival). Kate před Bellou nejdříve vzpomínala, jak v dětství prahla po páru bledě růžových sandálků s páskem kolem kotníku, které si musela na matce vyvzdorovat: „Chtěla jsem v nich spát, tak moc jsem je milovala!“ Výrazem její dospělé zkušenosti byl přitom výrok: „Tvoje tělo je něco, na co si někdo jiný promítá své fantazie.“ – „Ty jsi intelektuálka!“ kontrovala Freud. Obě pak došly k závěru, že oděv je silnou psychickou oporou: „Když se cítíš nejistě, můžeš nechat oblečení, aby udělalo práci za tebe. Můžeš jít za ním – a pak to začne fungovat – a tvoje sebevědomí přijde.”