Strachu se nemůžeme bát, strachu se musíme postavit

Je to už hezkých pár týdnů, co jsem seděla na semináři práce se strachem. Pořádala ho Kristýna Klímová v rámci svého projektu O kousek blíž DUŠI a pozvala si na něj Michelle Losekoot a Báru Riedl Černíkovou. Michelle můžete znát jako spoluautorku publikace Jak na sítě a poměrně čerstvě vydané knížky (Ztra)cenné. Bára je zase bodypsychoterapeutka a skvělá HR. A tyhle dvě, potažmo tři mluvily o strachu tak otevřeně, jak to jen asi před úplně cizími ženami jde.

Ony, úspěšné, s pevně ukotvenými osobními brandy, se svěřovaly se strachem z postování na sítě, i když to dělají denně, a z vystupování před ostatními lidmi, přestože i to k jejich životu běžně patří. Probíraly, jaké obavy mají na začátku nových projektů (a přitom snad ve všem uspěly!) i jak pracují se strachem v osobním životě nebo při rozhodování, protože i ony se bojí někdy udělají chybu.

Nejcennější na jejich vystoupení ovšem byl naprosto lidský rozměr, který u těch druhých prakticky nikdy nevidíme. Přiznaná zranitelnost, jež si u ostatních takřka nikdy nevšímáme. Žijeme totiž iluzí, že všem jde všechno tak nějak… lépe. Všichni si více věří, mají lepší nápady, byznys plány, harmoničtější vztah... a všechno jim jde snadněji. Myslíme si, že takoví lidé strach nikdy neměli nebo už jsou dávno za jeho hranicí.

Pokud vás napadá výraz imposter syndrom, nejste daleko od pravdy. Syndrom podvodníka hraje v těchto pocitech roli – doba sociálních sítí a srovnávání se s druhými jeho výskyt podporuje. Ale jak poznamenává Bára Riedl Černíková, svou roli hraje také působení primární rodiny a výchova. Jestliže v dětství nesmíte dělat chyby, naučíte se mít jeden z nejsilnějších strachů právě z nich.

Když jsem si pak o strachu povídala se socioložkou a lektorkou Janou Černouškovou, kterou můžete znát třeba jako programovou ředitelku Equal Pay Day, potvrdily jsme si další věc: Strach takového charakteru je z velké míry genderově podmíněný. Zkuste si představit muže, jak mají strach říct vlastní názor. Přestavit si, že svůj názor skrývá žena, je daleko jednodušší. Žijeme totiž dlouhodobě a historicky v prostředí, kde být ženou nepředstavovalo vždycky výhru. „Vlastnosti, které si spojujeme s muži, mají mnohem častěji pozitivní nádech. Ambicióznost, pragmatismus. I jejich potenciální agresivita je například v rámci trhu práce ceněná jako dravost. A pak si poskládejte, co se říká o ženách. Citlivé, komunikativní, schopné empatie… Všechno jsou to soft skills, měkké dovednosti, pro které jsme přece navíc ani nemusely v životě nic udělat, prostě je máme. Tak proč bychom za ně chtěly mít uznání?“ Takové otázky zní jako nadsázka do chvíle, než si uvědomíte, že vycházejí z pravdy.

Strach umí prosáknout úplně všude, do každého okamžiku i rozhodnutí. Byl můj e-mail dost asertivní? Zajímal by někoho můj nápad? Můžu si vzít ugly shoes, nebo budu vypadat nevhodně?

Strachy jsou navíc brutálně komplexní. Nikdy nemáte jen strach opustit partnera. Tuhle myšlenku doprovází strach, jestli uplatíte byt a o kolik přátel přijdete. Máte strach, že nikdo jiný nebo lepší pro vás není, rovnou se vidíte osamocena i na sklonku života, máte strach komukoliv dalšímu ukázat svou zranitelnost i sílu.

Uprostřed strachů ztrácíte sama sebe a stáváte se zajícem kličkujícím mezi mantinely nastavenými venkovním světem a vnitřními strachy. Až se z pohybu vpřed a růstu, který je základním předpokladem života, stává stagnace a zklamání ze sebe sama.

Jak se strachem zacházet? Bára Riedl Černíková radí: Mluvte s ním. Jako bodypsychoterapeutka vede klienty, aby uměli strach co nejlépe popsat a pochopit. „Můžete zkusit metodu bodyscan, která se prolíná do jógy, nebo mindfulness, při které se zavřenýma očima sledujete, kde se v těle strach projevuje. Naučit se mluvit se strachem vyžaduje čas a všímavost, s níž nám ale pomáhá i samotný jazyk. Říká se přece, že máte strachem sevřené půlky nebo že strach má velké oči. A až se naučíte jeho tělesné příznaky číst, je potřeba umět strachu přiřazovat jeho skutečný důvod. Máte strach, nebo jste nervózní? Cítíte se ohrožení, nebo jsou ty zvláštní pocity v břiše nakonec dobrým znakem, že jen přichází něco nového?“

Verbalizovat strach je druhá věc. Mluvit o něm, popsat ho, přiřadit k němu další emoce vám pak dovolí se bezpečněji posunout. Hecnout se, jít za hranici strachu. Když si strach správně popíšete a rozeznáte jeho příčiny, snáz poznáte, jestli jít za jeho hranici je pro vás dobré, nebo za ní cítíte opravdové nebezpečí. „A v tom druhém případě to neznamená nutně něco vzdát ale říct si třeba jen: O.K., tak teď ještě není správný čas,“ říká dál bodypsychoterapeutka. Překonávání sebe sama podle ní představuje přirozenou cestu k růstu, ale nesmí vám při něm být permanentně zle.

K překonání hranice strachu vás může dovést i odpověď na otázku: Co nejhoršího se vlastně může stát? Postupným rozebíráním zjistíte, že určité věci si můžete risknout bez fatálních následků. A ztrapnění se fatální opravdu není. Podle Jany Černouškové zase platí, že zkusit něco je lepší než nezkusit nic, stejně jako být si vědomi toho, že udělat chybu není trestné. Funguje pustit si do života víc lehkosti a jste-li žena, pak inspirovat se u mužů tím, nakolik spoustu věcí chápou jako hru, v níž se nebojí risknout v jednom kole prohru a v druhém znovu naskočit.

Když stojíte před novou situací nebo výzvou, není nutné skočit do ní po hlavě. Osahejte si hranici své komfortní zóny, zkuste smočit prst v pomyslné vodě a uvidíte… Projděte si, co se vám děje v těle metodou bodyscanu. Máte stažená ramena a špatně se vám dýchá? O.K., tak třeba ještě není čas. Ale možná první krok nebude tak hrozný a dodá vám odvahu udělat druhý. Proto také pomáhá metoda řešení úkolu per partes neboli porcování: Cokoliv velkého, co vás čeká, dělte na kousky. Strach sytí všechno, co je příliš velké a vzdálené. Ale může se rozpustit, když po cestě k cíli budete odkrajovat maličkosti a neříkat cíli cíl, ale vize.

O strachu také pomáhá mluvit. Pokud vám někdo nabízí bezpečnou možnost naslouchání, přijměte ji. Odsudky a ty, kteří je vynášejí, zase nemějte strach odmítnout. Zlehčovat strachy není cool. Pokud přesto někdy strachy zamrznete a ustrnete? „Přijměte to jako jednu z přirozených reakcí na strach.“ Pozorujte, kdy se vám taková reakce děje,“ říká bodypsychoterapeutka. Naučte se pro takové chvíle uzemnit se. Hmatejte rukama různé povrchy, rozhlédněte se kolem sebe a počítejte červená auta nebo bílé květiny ve svém okolí. Nadechněte se a přemýšlejte o vůních. Soustřeďte se na dech a pak se pomalinku rozpohybujte, protože například bytí v houpavém pohybu zklidňuje už miminka v prenatálním období. A klidně jen nahlas sami pro sebe vyslovte: „Ano, mám strach,“ protože tzv. externalizace hodně pomáhá.

Strach tu bude vždycky. Ale jeho velikost je někdy daná jen tím, že žijeme v náročné době, která podle socioložky Jany Černouškové sází na viditelné úspěchy víc než na obyčejné životy, jež žije valná většina z nás a jež se berou jako samozřejmost. Nejsou. Žít obyčejně a spokojeně totiž naprosto stačí.