Manifest za šlofík aneb Bed rotting jako způsob, jak se zase stát paní svého času

Nekonečnému válení se v posteli věnovala Ottessa Moshfegh celou jednu knihu. Jmenuje se Můj odpočinkový rok. Když se v roce 2019 objevila na pultech knihkupectví, nemluvilo se o ničem jiném. Šušká se, že ji má do filmové podoby adaptovat Yorgos Lanthimos. Hlavní hrdinkou románu je překrásná, blonďatá a velice inteligentní mladá žena, která se rozhodne za pomocí prášků prospat celý jeden rok, zavřená ve svém bytě na Manhattanu. Je přesvědčená, že tak zase kompletně nabere síly, protože zrovna prochází špatným obdobím. Má pocit, že když se z toho vyspí, bude zase schopná znovu milovat život. „Hibernovala jsem kvůli sebezáchově,“ vysvětluje hrdinka. Na TikToku se tomu začalo říkat bed rotting, tedy tlení nebo zahnívání v posteli. Název vznikl spontánně, když se v jednom videu uživatelka G0bra77 ptá: „Sakra, komu se tak líbí hnít v posteli?“ a u toho ukáže sama na sebe. Video už vidělo přes milion a půl uživatelů a uživatelek, kteří mají dojem, že jim konečně někdo rozumí. 

Anglické „rotting“ hezky vystihuje české „tlení“ nebo „rozklad“, což přisuzuje bed rottingu docela výstižný obraz tělesné masy obrůstající pod peřinou plísní a pavučinami. I když tomu říkáme „zahnívat“ „hnípat" nebo „válet se“, není to tak, že bychom během hodin strávených pod peřinou nic nedělali. Jednou za čas otevřeme TikTok, bezcílně scrollujeme, aniž bychom videím, jež nám ubíhají mezi prsty, věnovali bůhvíjakou pozornost. Někdy mívám i pokušení, že bych začala něco číst, možná ve snaze vyrovnat tu křivku nicnedělání aspoň špetkou nějaké té intelektuální aktivity. Obvykle dojdu tak na patnáctou stránku a pak knížku s obrovským respektem slavnostně odložím na noční stolek. Vzdávám to, ale bez bázně a hany. Pokud se vám bed rotting prodlouží, je čas zamyslet se nad nějakým tím občerstvením. Největší potěšení mi dělá rozbalovat tatranky, jednu za druhou, důležité je, že by váš jídelníček pro bed rotting neměl obsahovat žádnou zeleninu nebo čerstvé ovoce. Jezte ideálně věci, kterými kolem sebe hodně nadrobíte. Dobře funguje delší dobu hypnotizovat protější bílou stěnu, pozorovat, jak kolem vás ubíhá den, a nedělat vůbec nic.

Možná, že dříve podobný termín neexistoval proto, že jsme se za den strávený v posteli nicneděláním styděli. Vědomí, že to tak trochu děláme všichni, nám dal naději, impuls o tom mluvit a vzájemně sdílet tipy, jak tenhle vzácný a rozhodně ne ztracený čas trávit. Je to náš čas na regeneraci, dobití baterek a síly pokračovat. Jako bychom fungovali podobně jako mobily, které taky musíte nechat aspoň chvíli zapojené do nabíječky. Na TikToku píšou, že jde o způsob, jak si nárokovat čas strávený v posteli prostě jen tím, že jste, a jak znovu získat kontrolu nad svým vlastním časem a prostorem. „Chtěl bych, aby šlo legálně uvádět, že je to můj koníček,“ zasnil se jeden tiktokový uživatel. „Dělá mi to prostě dobře,“ píše jiný.

U mě lásku k bed rottingu odstartovaly dvě téměř osudové události: příchod pandemie, kdy se právě válení v posteli často zdálo jako jediný dobrý způsob, aby vám dny rychleji plynuly, a pak objev už zmíněné, téměř vizionářské knihy Ottessy Moshfegh. „Spánek se mi zdál produktivní, jako by se tím něco řešilo,“ píše hlavní hrdinka. „Někde v hloubi duše jsem věděla (a v té době to byla asi jediná věc, kterou jsem doopravdy věděla), že když se mi podaří pořádně se vyspat, bude mi dobře. Budu se cítit jako znovuzrozená, jako nová. Mohla bych se stát kompletně novou bytostí. Každá moje buňka by prošla obnovou tolikrát, že se z těch původních stanou jen rozostřené vzpomínky. Můj minulý život by se stal jen snem, mohla bych začít bez výčitek znovu posilněná blaženou vyrovnaností mého odpočinkového roku.“ Neexistují pravidla, jež by diktovala, jak „správně“ bed rottovat. Může jít třeba o pár hodin nabírání společenských sil po týdnu, kdy jste v neustálém kontaktu s lidmi. Nejspektakulárnější je ovšem zůstat v posteli celý den, ať už je to sobota, nebo neděle, a setřást tak ze sebe nakumulovaný pracovní stres, který nás neustále nutí být hyperproduktivní. I proto se bed rotting dá číst jako politický akt, svobodné rozhodnutí odmítat dělat cokoli, co nutně vede ke kapitalistické produktivitě.

Jakmile se začne stmívat, litovat toho, že jste proleželi den, aniž byste cokoliv udělali, patří k bed rottingu. Výčitky musí zákonitě přijít, jinak ty hodiny strávené nicneděláním svému účelu neposloužily. Právě to je totiž motor, který vás donutí druhý den vstát o něco dříve a pracovat o trochu více. To je ten impuls, který vás doopravdy nabíjí. „Miluju bed rotting, ale vyhýbám se mu kvůli následným výčitkám,“ píše někdo v komentářích pod zmíněným videem. „Mám neustále výčitky a nedokážu se pořádně uvolnit,“ píše další uživatel. Je nutné o tom ovšem přemýšlet optikou konečné regenerace. Zatímco víkend a s ním i čas, který bych mohla věnovat dalšímu hnití v posteli, pomalu končí, vytane mi na mysli jedna z posledních pasáží knihy Můj odpočinkový rok: „Brzy se vrátím domů. Brzy, dá-li pánbůh, budu spát.“ Přijde další víkend a s ním i další bed rotting a my se konečně probudíme dokonale odpočatí.

Ve šlofících se podle autorky Virginie Cafaro ukrývá ten největší antikapitalistický čin. Aspoň tak to popisuje v eseji Manifesto pisolini – guida feminista sul diritto al riposo (Manifest za šlofík – feministický průvodce právem na odpočinek, volně přeloženo redakcí), v němž vysvětluje, že dopřávat si šlofíky by podle ní mělo být „výzvou k tréninku pozornosti a uvědomění“, neboť jde o proaktivní odpověď na „chronofágní kapitalismus“, tedy takový, který požírá náš čas. Odpočívání je luxus, protože jde o čas, který nemusíme trávit prací, tedy vyděláváním. Což je obzvlášť důležité u žen, které navíc zasahuje chronická únava a strukturální společenské nerovnosti. „Uznání, že na odpočinek nemáme garantované právo, a právě proto je třeba jej bránit,“ myslí si Cafaro, „jej činí dostupným všem a otevírá možnost osvobození od společenských modelů, které nás utiskují, a vytvoření nových způsobů života vycházejících z touhy a vzájemné péče.“