Móda jako ragebait. Přehlídka Eleny Velez je cvičením z vyprázdněnosti

Někdy je dobré ptát se, kdo na tom, co děláme, vydělá. Pro koho tvoříme a co tím říkáme? Když se minulý týden na přehlídce Eleny Velez na newyorském fashion weeku objevil streamer a influencer známý pod přezdívkou Clavicular, vzbudilo to automaticky vlnu reakcí. Není divu, jde o tvář online hnutí, které propaguje looksmaxxing. Toto hnutí vyrůstá ze samého podhoubí internetových komunit incelů a spolupracuje i se jmény jako Andrew Tate. Brrr. Nebudu se ani snažit to jakkoli zaobalovat: jde o nebezpečnou ideologii postavenou na nenávisti k ženám a vlastnímu tělu, jež je podle jeho stoupenců nutné předělat do co nejvíce stereotypně maskulinní podoby na hranici karikatury. 

Jde o trend, pokud to tak lze nazývat, který glamorizuje poruchy příjmu potravy, sebepoškozování, a dokonce drogy. Ano, jedním z tipů, jimiž se Clavicular netají, je, že si ke štíhlé postavě pomáhá precizně nadávkovaným metamfetaminem (u nás by se řeklo prostě a jednoduše pervitinem). Looksmaxxing je nebezpečná posedlost estetikou vlastního těla, jež se nestává jen naší výkladní skříní, ale celkovým smyslem bytí. A to za použití extrémně drastických prostředků, jako je lámání vlastních čelistí. Nedělám si legraci.

Celá přehlídka Velez na sezonu podzim–zima 2026/2027 se právě na téma extrémních tělesných modifikací soustředila. Inspirovala se snahou o fyzickou dokonalost za každou cenu a zkoumala mladou internetovou generaci vyrůstající ne v záři reflektorů, ale ve svých pokojíčcích ozářených ringlights a pod drobnohledem algoritmů. 

Fyzická transformace, již Velez představila, byla extrémní a hraničila s násilím. Použila bandáže a obličejové pásky na modeláž čelistí nebo protetiku zvýrazňující lícní kosti. Korzety stahovaly pasy modelek až do absurdních, hyperidealizovaných proporcí. Ovinuté obličeje a torza naznačovaly čerstvé chirurgické zákroky. Bolestivá rovnátka. Hranice krásy a brutality a sebepoškozování byla setřena. 

Šlo ovšem o něco hlubšího než o instantní senzaci? Ostatně v posledních letech se ukázalo, že mnoho módních brandů se kvůli pozornosti algoritmů spíše než na oděv raději soustředí na nějaký výrazný stunt. Vzpomeňme třeba na značku Coperni, která v reálném čase nastříkala šaty přímo na tělo Belly Hadid. Nebo na přehlídku Balenciaga, kde se modelky a modelové potýkali s uměle vytvořeným hurikánem. Pokud oděv sám o sobě nestačí, je třeba zapojit šokující performance. Jenže co když za tím už není nic víc než jen šok samotný? Ostatně, právě toto je i podstata looksmaxxingu: fyzický vzhled sám o sobě. Za vysekanou fasádou už nemusí být nic dalšího.

Chvíli byl spektákl pro módní průmysl vcelku solidní marketingový plán a pojistka úspěchu, postupně se i toto ovšem vyčerpalo a módním značkám došlo, že virál na sítích je pomíjivější ještě víc než mikrotrendy. Většina svůj přístup přehodnotila a nechala za sebe mluvit své řemeslo. Kromě Eleny Velez.

Vzpomínáte si na Patricka Batemana z Amerického psycha? Tato literární a později také filmová postava investičního bankéře z Wall Street 80. let, která je posedlá statusem a kurátorováním vlastního vzhledu, je ovšem především sadistickým masovým vrahem žen. Právě Bateman se pro mnohé mladé muže z internetového podhoubí stává vzorem (mimochodem, pokud na seznamce uvidíte profil s náhledovou fotkou Batemana, utíkejte), nepravděpodobným hrdinou mladých mužů žijících v nedobrovolném celibátu (incels) obviňujících ženy a feminismus za veškeré své milostné (a často i jiné) neúspěchy. 

Není jasné, jak daleko se mainstreamový looksmaxxing vzdálil od svých kořenů vzešlých z incelských online komunit na 4chanu a dalších message boardech, ale spojuje je mnohé: jde vždy o uchýlení se do světa, kde jediná možnost, jak „zvítězit“, je stát se ultramaskulinním. Mít vypracované tělo a výraznou čelist.

Looksmaxxing už existuje nejméně deset let, ale v posledních měsících doslova explodoval. Z obskurních fór a stránek na Redditu se totiž přesunul přímo do hlavního proudu sociálních sítí, zejména na TikTok. Guardian už ve dva roky starém článku navíc cituje studii výzkumníků z University College of London a University of Kent, která zjistila, že algoritmy TikToku mají tendenci zesilovat misogynní obsah, a tím se mezi mladým uživatelstvem normalizuje. 

Mezi looksmaxxery jsou ceněné nereálně vytesané čelisti, výrazné rty a vysoké, vysekané lícní kosti. Cení se také tzv. hunter eyes, jež se mírně svažují směrem k nosu. Influenceři zaměření na looksmaxxing nabírají obrovské množství sledujících a algoritmy nabízejí videa, která následně sledují miliony lidí. Tento trend vyvolává především mezi rodiči a pedagogy velké obavy z dopadů nejen na psychické, ale také fyzické zdraví dětí a mladistvých. Looksmaxxing totiž vyrůstá z nezdravé komunity postavené na neustálém soupeření a ponižování a dokáže často už tak nízké sebevědomí mladých mužů poničit ještě o něco více, o jejich fyzické stránce ani nemluvě. 

Pro všechny „procedury“ nebo postupy má komunita také své specifické výrazy vycházející z hlubin redditových, 4chanových a dalších daleko obskurnějších fór, message boardů a chat roomů. Softmaxxing je zlepšování vzhledu jednoduchými a dostupnými metodami (nový účes, skincare, cvičení, správné držení těla). Hardmaxxing naopak zahrnuje permanentní změny (plastiky jako implantáty čelisti, úpravy nosu apod.), mezi něž spadá zmiňovaný bone smashing, tedy záměrné poškozování čelistní kosti, jež má následně srůst do silnější podoby (jde mimochodem o teorii, jež byla vyvrácena). Pak je tu mewing, technika držení jazyka na patře, jež má pomáhat lepšímu vytvarování obličeje a tvorbě lepšího profilu, nebo mogging či AMOG (zkratka pro Alpha Male of the Group). Mogging znamená, že někdo absolutně dominuje svým hypermaskulinním vzhledem tak, že ostatní přítomné dokonale zastíní.

Na platformách jako 4chan vznikalo poměrně velké množství internetové kultury. Díky naprosté uživatelské anonymitě šlo také o ideální prostředí pro nejrůznější edgelordy (jednoduše řečeno internetové provokatéry), alternativní pravici nebo politická hnutí jako Anonymous. 

Ale anonymita má i další efekt. Jak uvedl pro Dazed expert na internetovou lingvistiku Adam Aleksic, jemuž loni vyšla na toto téma publikace Algospeak, jazyk je zde důkazem příslušnosti. „Aby uživatelé ukázali, že patří do uzavřené skupiny (in-group), musí prokázat zdatnost v používání sdíleného slangu. Vymýšlejí tedy nová slova, aby si navzájem signalizovali, že nejsou normies (běžní lidé). Skupina se pak pro vnější svět stává nesrozumitelnou, což posiluje tento druh hierarchie ne nepodobný těm, které známe z prostředí sekt.“ 

Vzhledem ke kontroverznosti looksmaxxingu je docela přirozené, že anonymita a tajné kódy hrají roli. A mnoho z incelských komunit dokonce přešlo na ještě obskurnější fóra, než je 4chan. Tam můžou totiž klidně dál šířit zdravotnické dezinformace a hate speech beze strachu z následků. Ale ani mainstreamové platformy nejsou stranou, třeba na síti X bez větších problémů fungují figury jako ultrapravicový influencer Nick Fuentes nebo Andrew Tate, obžalovaný z obchodování s lidmi, znásilnění a organizování zločinecké skupiny. Oba, mimochodem, Clavicularovi spolupracovníci.

Ostatně spektrum nenávistné nebo jakékoli jiné poškozující (či sebepoškozující) rétoriky, které běžné sociální sítě jako Muskovo X nebo sítě Meta Marka Zuckerberga povolují, se výrazně rozšířilo. Stalo se tak s rozvolněním pravidel, jež nastalo kolem druhé prezidentské kampaně Donalda Trumpa. „Začal jsem si všímat mnohem otevřenějšího rasismu a kódovaných signálů (tzv. dog whistles),“ poznamenává Aleksic. Mezitím se změnily i motivace samotných platforem, které se přestaly bát politické korektnosti. „Dnes tyto platformy mají tendenci povolit jakýkoliv diskurz, který jim vydělá peníze, dokud vysloveně neporušuje seznam zakázaných slov. A influenceři jako Clavicular mají dveře na sítích otevřené. Pro platformy jde jen o prostředek dobrých dosahů, jež jim vydělají.“

Komunity kolem looksmaxxingu často věří, že lidská hodnota tkví v tom, jak vypadáme. Znepokojující je význam, jenž přisuzují kosterní struktuře. Velmi nápadně totiž připomíná rétoriku eugeniky a dalších podobných pavěd, jež se během 20. století staly základem pro obhajobu rasistických teorií, které „krásné“ považovaly za eurocentrické a morálně správné, zatímco nepravidelné rysy znamenaly degeneraci a zaostalost. 

Nelze si také nevzpomenout na teorii kriminální antropologie Cesare Lombrosa, který tvrdil, že zločinci mají určité typické rysy (např. nízké čelo, asymetrický obličej atp.). Looksmaxxerská snaha rysy i těmi nejextrémnějšími způsoby dohnat je v podstatě snahou o vytvoření „nadčlověka“ podle digitálního algoritmu. Looksmaxxing a především využití jeho nejprominentnější tváře na mole NYFW jako by vracelo eugeniku zpět do módy, jen v digitálním a více glossy balení. Glamorizuje mladé lidi, kteří věří, že sklon očí nebo tvar čelisti neurčuje jen jejich atraktivitu, ale celkový společenský úspěch.

Na přehlídce Veléz ovšem nebyl jen Clavicular, ale třeba také Liv Schmidt, třidvacetiletá influencerka a zakladatelka exkluzivní komunity Skinny Société, jež své sledující koučuje v disciplíně, které říká „skinny nastavení mysli“. Její značka se snaží štíhlost rámovat jako morální a společenský úspěch, ne jako estetickou preferenci (a už vůbec nepřipouští spojitost s poruchami příjmu potravy a dalšími negativními jevy). Její rutina, kterou prodává mladým kosmopolitním ženám, sestává ze sady každodenních cílů, kontroly nad jídlem a neustálým yappováním o sebekontrole. 

Na sociálních sítích se pak sama Velez prezentuje formou provokace s jasně pravicovým nábojem. Zúčastnila se například galavečera newyorských mladých republikánů a hlásí se k osobnostem, jako je Dasha Nekrasova z podcastu Red Scare (připomeňme si, že podcast Red Scare se od pouhé anti-woke estetiky a ironického nihilismu dostal k platformování Nicka Funetese, polického komentátora americké krajní pravice, ultra nacionalisty a popírače holocaustu). 

Volby Velez, jež měly možná zprvu fungovat jako estetické zkratky, už dnes nepůsobí náhodně nebo ironicky, ale záměrně. „V některých částech módního průmyslu nepochybně dochází ke vzestupu konzervatismu. Je to hra s využíváním tabu coby estetického prvku,“ popisuje pro americký Forbes novinářka Tiana Randall. Spíše než do role tradiční konzervativkyně se ovšem Velez staví do pozice post-politické a post-woke terminally online mileniální edgelordky, jejímž médiem je pobouření. Ohání se domnělým intelektualismem a filozofií, což může znít hluboce, ale v jejím případě jde jen o estetiku bez jasného závěru. „Jde spíše o naznačování než pochopení. Je srozumitelná možná sama pro sebe, ale málokdy pro druhé. Zkrátka, jako by říkala: ,Stačí, že to dává smysl mně a nemusím nikomu nic vysvětlovat.' Problém není ani tak v kontroverzi, ostatně móda je na ni zvyklá, ale v tom, že efekt šoku, který Velez tvoří, není ukotven v promyšleném úhlu pohledu. A když stunt zastíní podstatu, pak dílo nikterak neprohlubuje, ale jen nahrazuje,“ shrnula Tiana Randall. 

Velez je příkladem toho, co se stane, když chcete být kontroverzní a kontrariánská za každou cenu. A tak se vracím na začátek a ptám se: Kdo v současném politickém klimatu na podobném spektáklu vydělá? Podobný typ pozérství a dávání prostoru lidem jako Clavicular se ze všeho nic hodí alt-right elitám. Ve světě, kde se oslavuje sebepoškozování, nenávist a vyprázdněná estetika, totiž nepotřebujete hodnoty jako soucit. Vše lidské se nahrazuje dokonalým. A to se nastupujícímu fašismu rozhodně hodí.