Dát hlas těm, které umlčuje vláda. Íránské módní návrhářky a návrhář o dění v rodné zemi

Poté, co 28. prosince 2025 vypukly v Íránu demonstrace v důsledku kolapsu tamní měny, odpověděl režim naprosto devastujícím způsobem. Podle tiskové agentury Human Rights Activists News Agency (HRANA) bylo během brutálního masakru demonstrantů 8. a 9. ledna zabito více než 6 000 lidí, ačkoli některé odhady naznačují, že počet obětí je výrazně vyšší. Několik týdnů trvající zamezení přístupu internetu způsobuje, že získat zprávy z Íránu je extrémně obtížné. Stále platí přísná omezení. Pro íránskou diasporu to znamenalo trýznivé čekání na zprávy od rodinných příslušníků, přičemž mnozí zůstali tváří v tvář tak nepředstavitelným krutostem naprosto bezmocní. Vzhledem k tomu, že situace v Íránu zůstává napjatá a jen minulý týden bylo zatčeno několik opozičních politiků, jsme se rozhodli vyzpovídat dvě íránské módní návrhářky a jednoho návrháře, kteří nám vysvětlili, proč je důležité Írán aktivně podporovat.

Je to období plné bolesti a neklidu. Sledovat, co se děje v místech, jež vám jsou tak citově blízká, zatímco jste fyzicky daleko, vás uvrhne do neustálého pocitu bezmoci. Jelikož jsem jako dítě zažila válku, jsem obzvlášť citlivá na to, co s lidmi v průběhu času dělá dlouhodobý strach a nestabilita. Nejtěžší bylo vidět, jak se obyčejné životy, rodiny, mladí lidé a civilisté pomalu mění v pouhé novinové titulky nebo abstrakce, místo aby byli vnímáni jako jednotlivci žijící pod nesmírným a neustálým tlakem. Tím, že jste tak daleko, navíc o to víc chápete, jak snadno jde komplexní realita zjednodušit, což může být stejně bolestivé jako události samotné.

Informace ke mně přicházejí v útržcích přes rodinu, zprávy a to, co jsou lidé schopni sdílet online. Jsem v kontaktu s rodinou, za což jsem vděčná, ale někde vzadu je vždycky trochu poctu nejistoty, která asi nikdy úplně nezmizí. Z toho, co se ke mně dostává, je naprosto jasné, jak vyčerpávající je žít bez základního bezpečí nebo svobody a kolik energie člověka stojí prosté přežívání běžných dní. Mezi tím, jak se o životě v Íránu mluví navenek, a tím, jak se tam skutečně žije, je často propast – i proto je pro mě naslouchání tamním lidem obzvlášť důležité.

Mojí nadějí je konec násilí a dehumanizace. Přeju si, aby Íránci mohli žít důstojně, v bezpečí a s pocitem, že mají kontrolu nad svými vlastními životy. Také doufám, že se diskuse mimo Írán dokážou oprostit od rozdělování a morálního černobílého vidění a místo toho budou odrážet realitu. Tedy že většina lidí touží po stejných základních věcech – po míru, bezpečí a budoucnosti pro své děti. Lpění na této sdílené lidskosti je pro mě naprosto zásadní, zvlášť ve chvílích, kdy je nejjednodušší ji ztratit ze zřetele.

Je to strašně těžké, především když máte v Íránu rodinu. Dlouho třeba netušíte, jestli jsou naživu, nebo ne, internetové připojení prostě není, což je strašidelné. Stejně tak nepříjemné je vědomí, že bylo popraveno mnoho lidí bez jakéhokoli procesu, je to prostě celé více než nehumánní. A my v diaspoře to všechno jen sledujeme a říkáme si „co to vlastně děláme?“ Jsme tak bezmocní a je opravdu těžké to vysvětlit někomu, kdo si ničím podobným nikdy neprošel, je to pro ně strašně vzdálené. 

S rodinou jsem neměla kontakt už více než osmnáct dní a nedokážu vám ani popsat to limbo. Když se nám konečně podařilo spojit, řekla nám rodina jen to, že neví, jak dlouho budou online, ale že jsou v pořádku. Byl to jejich způsob, jak říct „jsme tu, stále stojíme.“ Pomyšlení, že ani nemůžou skoro nic říct po telefonu, je šílené. Lidé se bojí, aby nevystavili své rodiny jakémukoli nebezpečí. Každý, kdo viděl, co se děje, je na tom psychicky velmi špatně, a to platí pro celou zemi. Je opravdu těžké je utěšovat a nestrachovat se.

Nejdůležitější je nepřestat o Íránu mluvit, dát prostor mluvit těm, kteří aktuálně mluvit nemohou, být jejich hlasem. A pokračovat v této konverzaci tak, aby se neztratila z veřejného prostoru. Nemůžeme se dívat jinam, nemůžeme ignorovat, co se právě teď děje.

Bylo to děsivé. Mám v Íránu rodinu, a když se s nimi nemůžete spojit, pohlcuje vás strach, s nímž se člověk nedokáže jen tak vyrovnat. Naštěstí jsou v pořádku a teď už jsme v kontaktu, ale znám lidi, jejichž přátelé byli zabiti – naprosto šílené... Je to těžké i proto, že se samozřejmě chcete zeptat, co se děje, ale bojíte se, že když k tomu do telefonu něco řeknou, íránská vláda je uslyší. My, Íránci, bychom chtěli být vidět a slyšet, chceme, abyste viděli, čím si procházíme. A my, jako lidé, kteří mají hlas, máme za úkol ukazovat a sdílet hlasy Íránců uvnitř země. Doufáme v podporu, přece jen jde o otázku lidských práv.

Posledních deset let to v Íránu bylo jako na horské dráze: íránské zelené hnutí, ženy, život, svoboda... Vypadá to, že změna se blíží, ale pak se něco stane a jsme zase v podstatě na začátku. Přál bych si změnu režimu, přál bych si svobodu pro všechny Íránce a Íránky v zemi, svobodu všem, kdo chtějí ukazovat vlasy nebo venku chodit v tričku a kraťasech. Rád bych se do Íránu vrátil, chtěl bych tu zemi sdílet i se svými západními přáteli a podělit se o to, jak nádherná je naše kultura.