Messy girl není jen trend, ale rebelie s potenciálem měnit společnost

Zatímco v roce 2025 stoupala hvězda britské zpěvačky a umělkyně Loly Young díky jejímu globálnímu hitu Messy, móda si začala uvědomovat, že být nedokonalá nemusí být za každou cenu vůbec špatně. V písni, která už má na svém kontě miliony přehrání, také mimo jiné zaznívá I want to be me, is that not allowed? (Chci být sama sebou, copak nesmím?) Jako odpověď se objevila záplava mladých žen a dívek, které na sítích daly průchod neuspořádanému životnímu stylu, jenž byl zároveň super autentický: neodličovat se před spaním, nosit nevyžehlené oblečení nebo nechávat neuklizenou poličku s make-upem, to všechno najednou působilo jako malá každodenní revoluce zástupů žen unavených z všudypřítomné dokonalosti. Právě jim se začalo říkat „messy girls“ v návaznosti na celoplanetární úspěch Loly Young. Mladé ženy, jež jsou naprostým opakem dokonalých instagramových influencerek s nekonečně dlouhými skincare rutinami.

Zdá se to možná povrchní, ale přídavné jméno messy mělo předtím spíše negativní konotace. A najednou dostalo zcela novým rozměr. Stačí si vzpomenout na Amy Winehouse: zatímco popové hudbě v nultých letech dominovaly mladé ženy s image naprosté dokonalosti (to, co za tím bylo, teď nechme stranou), Amy Winehouse opanovala světová pódia s rozmazanými očními linkami, rozcuchaným drdolem a vzhledem, jenž prozrazoval probdělou noc. Amy Winehouse se v té době příliš pochopení nedostávalo, naopak, bulvár ji nešetřil, avšak i přesto tato kmotra neo soulu dokázala pro ženy ve veřejném prostoru udělat mnohem víc, než si nejspíš sama dokázala představit. Podařilo se jí postavit kariéru na upřímnosti, s níž napsala své debutové album Frank (2003) – komplexní portrét složitosti mezilidských vztahů a osobních nejistot.

Winehouse rozhodně neztělesňovala žádný uklidňující model. I její šatník, poskládaný z vypasovaných šatů v duchu 60. let a sešlapaných balerín, se vymykal jakémukoliv pokusu o zkrocení. Byla křehká, nepředvídatelná a na hony vzdálená ideálům tehdejšího hudebního průmyslu. Ať už byla sama v ulicích Londýna, nebo nadávala na dotěrné paparazzi, dávala svou zranitelnost najevo i za cenu toho, že bude působit nepohodlně. A nakonec za to zaplatila tu nejvyšší daň. Ve světě ovládaném dokonale vyhlazenými obrazy působila její přítomnost jako trhlina v matrixu. Před ní se podobnou „neučesanost“ podařilo normalizovat snad jen Courtney Love, tehdy v rytmu grunge, alternativního žánru charakteristického špinavým zvukem, který se straní nablýskaným konvencím a libuje si v drsném, syrovém soundu. Současná „messy girl“ tak křísí ducha podobných osobností a bere si to nejlepší z jejich nespoutaného životního stylu.

I dnes by bylo ovšem velmi krátkozraké tento fenomén osekat na pouhý virtuální trend. Tisíce mladých žen pochopily, že v odmítání stále svazujících společenských očekávání nejsou samy, a jako nástroj své vzpoury si zvolily smartphone. Dokumentování vlastních nedokonalostí se stalo spontánním aktem, který se sjednotil pod hashtagem #messygirl a rychle se proměnil v životní filozofii.

Od tohoto postoje zbýval už jen krok k rozpoznatelné estetice, a to i díky módnímu průmyslu, který je vždy připraven umocnit jakoukoli revoluci. Sezona jaro – léto 2026 je toho jasným důkazem: Miuccia Prada v zákulisí přehlídky mluvila o svobodě kombinovat různé prvky, o skládání, ale také o fyzickém osvobození, čímž zdůraznila touhu distancovat se od představy módy jako sochařského diktátu vnuceného ženskému tělu. Zelenou tak dostaly sešívané sukně, večerní pracovní kombinézy vycházející z workwearu a šaty, které působily, že jsou naruby – plody fyzické emancipace ruku v ruce se svobodou jako stavem mysli.

Prada dále vysvětlila, že kombinace různých prvků s sebou přináší možnost volby, a tím i autoritu a autonomii v rozhodování ženy, která je nosí. Tento postoj byl patrný napříč mnoha přehlídkami na letošní letní sezonu: ozdobná pyžama, z nichž vykukuje prádlo od Dolce & Gabbana, nepravidelné, ale povědomé střihy u Diora, jež přizpůsobují tradici nové době, proletářské zástěrky Miu Miu v novém, emancipačním světle. 

Jde o jasné odmítnutí bontonu, který už pro nové generace přestává být hlavní aspirační metou. Etiketa se ukázala být téměř výhradně ženskou povinností a kódem, který byl spíše vnucen, než zvolen. To od „ní“, od ženy, se po celá staletí žádá, aby existovala a oblékala se určitým způsobem, aniž by se bralo v úvahu, že možná právě v nepořádku a chaosu se může ukrývat forma sebeurčení.

V nejistých časech, které právě teď na vlastní kůži zažíváme, máme prostor k přehodnocení toho, co jsme doteď považovali za neměnné jistoty. Stačí se jen podívat, jak křehká jsou ženská práva (třeba to týkající se tělesné autonomie) a jak nestabilní jsou současné geopolitické vztahy. Je na čase ptát se, zda to opravdu byly jistoty, nebo jen společné, toužebné přání. Abychom ještě jednou citovali Miucciu Pradu, budoucnost je nejistá. Možná i proto, ve všeobecném chaosu, je být messy girl jasný postoj.