Mít kluka je trapné aneb Proč jsou teď vztahy na sítích tabu

Stačí, aby na sociálních sítích někdo byť jen začal s „...můj přítel", a já okamžitě utlumím sledování. Není nic horšího, než když sleduju někoho zábavného a jeho příspěvky se najednou změní na „můj přítel to a tamto“. Možná jsme si navykli žít v něčem, čemu jeden z mých oblíbenců, které sleduju na Substacku, říká Boyfriend Land. Tedy svět, v němž se ženské online identity točí výhradně kolem jejich partnerů. A jen málokdy to bývá naopak. Ženy za schopnost najít a udržet si muže odjakživa odměňujeme, ať už jde o lepší společenský status, nebo o prostou chválu. Celá tahle věc začala být ještě víc nesnesitelná, když ji ženy začaly používat na sociálních sítích, aby měli víc lajků nebo, pokud jsou na to dostatečně podnikavé, i finanční profit.

Už před nějakou dobou se ale situace kolem způsobu, jak lidé své vztahy na sítích ukazují, změnila. Heterosexuální ženy už se uchylují k subtilnějším formám sdělení, že s někým chodí. Vyfotí třeba přítelovu ruku na převodovce, dvě ruce se sklenkami při přípitku nebo něčí hlavu nenápadně zezadu. Někdo dokonce, což je extrémně matoucí, rozmazávájí obličeje svého doprovodu na fotkách ze svateb nebo dokonce nechává profesionálně upravit videa s přítelem tak, aby nebyl plně vidět ani v jediném záběru. Ženy se snaží partnerovu tvář při postování ukrýt, jako by chtěly smazat jeho existenci, aniž by ji ovšem chtěly přestat sdílet.

O co tady jde? Jsme ve fázi, kdy se za své partnery stydíme? Nebo je to o něco složitější? Na mě to totiž působí, jako by ženy chtěly skloubit to nejlepší z obou světů: společensky využívat, že partnera mají, ale zároveň nepůsobit, jako by jím byly dočista posedlé. „Chtějí se pochlubit, ale moc dobře chápou, že na ně může být nahlíženo jako na konformní,“ vysvětluje Zoé Samudzi, spisovatelka a aktivistka. Jinými slovy: v éře rozšířeného heterofatalismu (tedy únavy, zklamání a sklíčenosti z heterosexuálních vztahů, již pociťují především ženy, pozn. red.) ženy nechtějí působit, jako by muž byl středobodem jejich vesmíru. Ale zároveň se nechtějí vzdát výhod, které s sebou partnerství nese.

Nejde jen o image. Když jsem téma nadhodila na Instagramu svým více než pětašedesáti tisícům sledujících, hodně žen mi napsalo, že jsou pověrčivé. Jedna dokonce zmiňovala, že nechce své štěstí zakřiknout. Co kdyby její šťastný vztah v někom vyvolal tak silnou žárlivost, že by jí ho zničil? Jiné zmiňovaly, že by jim v případě ukončení vztahu zůstaly nežádoucí fotky ve feedu. „Měla jsem vztah dvanáct let a ani jednou jsem přítele nepostla ani o něm online nemluvila. Rozešli jsme se nedávno a nemyslím, že bych někdy nějakého muže ještě sdílela,“ popisuje mi osmatřicetiletá Nikki. „Přestože jsem velká romantička, mám pocit, že muži vás dokážou ztrapnit i po dvanácti letech. A veřejně si je nárokovat mi přijde trapné úplně stejně.“

Ale mezi svobodnými i zadanými ženami panoval zdrcující pocit, že mít vztah s mužem je skoro něco, za co by se měly cítit provinile. V podcastu The Delusional Diaries dvě newyorské influencerky Halley a Jaz rozebírají, jestli je mít kluka aktuálně cringe. „Proč je mít kluka tak moc republikánské?“ zní nejlajkovanější komentář s dvanácti tisíci palci nahoru. A další je pak „Mít přítele je out. A nebude to lepší, dokud se nenaučí chovat se lépe“. Tenhle měl deset tisíc lajků. Celé by se to dalo shrnout výraznem z herního prostředí, jako to udělal další komentující: „Mít kluka prostě bere ženám auru.“ Vtipné na tom je, že obě moderátorky citovaného podcastu jsou zadané – a přesně tenhle model vidím online často. I šťastně zadané ženy si na muže a na heterosexualitu stěžují: částečně může jít o akt solidarity s jinými ženami, ale i o to, že být „něčí holka“ je teď prostě zatraceně uncool.

A není to jen nějaký můj iracionální zásek. Zdá se, že jsme na zamilovaný content vesměs alergické všechny, mě nevyjímaje. Když autorka a přispěvatelka Vogue Stephanie Yeboah na sítích naplno postla svého přítele, přišla o stovky sledujících. „I kdybychom spolu ještě byli, už bych ho nesdílela. Poslední dobou je na neustálém postování partnera nános trapnosti a cringe,“ vysvětluje mi. „Zároveň by se část mne cítila dost provinile, kdybych svého přítele neustále sdílela, protože vím, jak na prd to na randicí scéně teď vypadá.“

Content creatorka Sophie Milner také zažila odliv sledujících poté, co sdílela svůj vztah: „Letos v létě mě jeden kluk vzal na Sicílii, já to v sekci pro předplatitele sdílela a lidé mi začali psát zprávy typu Prosím, hlavně si nepořizuj kluka.“ Přiznala také, že když je zrovna ve vztahu, obsah, který sdílí, není zrovna vzrušující. „Když jste single, máte prostě jedinečnou svobodu dělat a říkat si, co chcete. Rozhodně se to netýká všech žen, ale všímám si, že když jsme ve vztahu, míváme tendenci na sítích „béžovět“, tedy být prostě nudnější, konformnější. Mě nevyjímaje.“

Ze všech mých rozhovorů k tématu nakonec vyplývá hlavně jedno: scénář se změnil. Mít partnera už není automatickým potvrzením ženskosti. Partnerství se už nepovažuje za úspěch a ve finále je daleko větší flex být single. Jako heteroženy se právě teď musíme vyrovnat s tím, s čím se musely potýkat i příslušníci jiných sexuálních identit, totiž s politizací naší identity. Heterosexualita byla dlouho záměrně bez definic, takže je pro heterosexuály i ostatní obtížnější ji kritizovat. Ovšem s tím, jak se definice našich tradičních rolí začíná rozpadat a redefinovat, je možná načase, abychom naši slepou oddanost heterosexualitě přehodnotili.

Je jasné, že na zamilovanosti není nic špatného. Ale nemusíme se ani stydět, když se nám zamilovat nedaří anebo se o to ani nepokoušíme. A dokud budeme otevřeně kritizovat a redefinovat podstatu heteronormativity, bude fakt, že máme kluka, na našem veřejném obraze křehkou, nebo dokonce spornou záležitostí. Navíc vidíme stále více žen, které preferují singl život a znovu objevují jeho romantiku. Čím nás dříve strašili, totiž že zůstaneme nadosmrti samy obklopené akorát tak spoustou koček, se stalo vytouženým statusem (kočky jsou samozřejmě nejlepší). Jde o další hřebíček do rakve heterosexuální pohádky, jíž nás po staletí krmili a z níž ve finále vlastně samy ženy nikdy neměly prospěch.