Dospívání v Česku a na Slovensku: Tři čerstvé filmy, které musíte vidět

Ve většině snářů se kalná voda pojí s nejistotami, s blížícím se neštěstím nebo s nevyjasněnými situacemi. Jde o podvědomý symbol nebezpečí a smutku a řekla bych, že režisér Vojtěch Strakatý si právě svět snů a jejich symboliky při práci na svém novém snímku Na druhé straně léta osvojil. 

Tři dospívající dívky a české léto, které pomalým tempem plyne kdesi u rozlehlého jezera s chatovými osadami. Dvě kamarádky a starší sestra jedné z nich si plavou, lelkují a v dusném oparu odpočítávají dny do odjezdu. Jednu z nich brzy čeká stěhování do USA na dobu neurčitou, její nejlepší kamarádku trápí, jak jejich vztah na dálku přežije, a její starší sestra se potýká s nízkým sebevědomím a rozbitým sebeobrazem. Do toho všeho sestry jako neviditelná oprátka stahuje stres, jenž v nich vyvolává rozvod rodičů. 

Pomalé české léto u vody s nanukem není nakonec žádná idyla, jak by se mohlo na první dobrou zdát, a každá z hrdinek tak trochu touží po něčem lepším nebo minimálně jiném. Je to fotogenická dovolená u moře, jakou sledují skrze stories na Instagramu u spolužačky Lindy? Je to letní láska se sousedem z vedlejší chatičky? Nebo vysněná diskotéka v kempu, která prostupuje příběhem jako příslib toho pravého, vysněného letního dobrodružství? 

Všechny touhy, neklid, nejistoty a zároveň sen „o něčem lepším“, o tom, co mají možná jiní a my ne, se ve filmu zhmotňuje podobně jako ve snech coby neklidná kalná voda. Uprostřed jezera je totiž ostrov, na němž jedna z hrdinek objeví kouzelnou tůni, která slouží jako portál... mystický prvek, který jako by navazoval na českou tradici vyprávěnek a pověstí o místech, která se v určitý čas otvírají a vyjevují lidem své poklady.

Strakatý po debutové After Party, která měla premiéru na loňském festivalu v Benátkách, opět pracuje s ženskými postavami na sklonku dospělosti a dokazuje, že dívčí svět dokáže vystihnout v celé jeho křehkosti a citlivosti. V poslední třetině snímek sice začne s magickým prvkem pracovat trochu zmateně a diváctvo se možná na cestě za vysněnou dovolenou ztratí, ale síla dívčího přátelství a sounáležitosti je tu tak silná, že mu to snad odpustí. 

Oproti na realitě pevně stojící After Party se zde pracuje se symbolikou a léto u rybníka dostává zvláštně tajemný nádech. Nejsilnější je ovšem film v momentech, které jsou opravdové, syrové, s dialogy, které jsou precizně odposlechnuté a autentické. To jsou ty chvíle, kdy film nikam neutíká a ukazuje křehkost dospívání ve vší (často tíživé) normálnosti. Puberta je sama o sobě obdobím přerodů a změn a ukázat ji úplně obyčejně bývá to nejtěžší. Strakatému se to daří i bez magických metafor. Pokud se napojíte na hlavní hrdinky a necháte se vést, můžete si znovu odžít léto, jaké si třeba i vy z puberty pamatujete. Takové, které provází nejistoty, obavy z budoucnosti, ale i přesto je krásné. Jen vám to dojde až ve chvíli, kdy na něj po letech budete vzpomínat. 

Celovečerní debut Kataríny Gramatové Nahoře nebe, v dolině já si na karlovarském festivalu odbyl evropskou premiéru, tu světovou měl už na filmovém festivalu v Tokiu. Slovenská režisérka nás bere do vesnice Utekač na středním Slovensku, místa, které patří mezi tzv. hladové doliny. Města, kde místní dlouhodobě žijí v nelehké realitě extrémně vysoké nezaměstnanosti a z ní plynoucích životních situací. Gramatová natočila silnou výpověď, v níž se přímo potkává svět dospívajících kluků a slovenská politika a kde je osobní politickým, ale nijak prvoplánovým.

Producent projektu v úvodu projekce popsal, jak se režisérka na rok do Utekače přestěhovala, aby mohla místní obyvatelstvo uvyknout na kamery, a zároveň nepřímo navázala na svůj předchozí krátkometrážní film Dom Strom, který se odehrává tamtéž. 

Hlavní role party kluků, kteří se poflakují městem a snaží se žít, jak to jde, i přesto, jak jim život rozdal karty, patří právě nehercům, klukům z Utekače. Film prolíná letní klukovskou nudu, kterou bych popsala hezkým českým výrazem „klackování se“, s neveselou realitou místa, kde nezaměstnaní vykonávají veřejně prospěšné práce a dávno minulé „lepší časy“ tu připomínají jen omleté skleněné oblázky, jež místní loví z potoka. Dříve obyvatelstvo Utekače zaměstnávala sklárna (a továrna na termosky), teď se tu kupčí s chudobou. 

Právě tento motiv se prolíná filmem, který vypráví o hlavním hrdinovi Eňovi. Ten v městečku žije s babičkou v malém bytě, který má to nejlepší dávno za sebou, podobně jako celá Utekač. Jen občas za ním přijíždí jeho máma, mladá žena, která jej ujišťuje, že se musí otáčet jinde, aby jim zajistila jiný, lepší život. Do něj ale Eňo zatím nepatří a máma je pro něj vzdálená vysněná realita a sen, který se snad jednou splní. Eňa ovšem začnou znepokojovat klepy, které se v Utekači šíří stejně rychle jako nevybíravě a kvůli nimž začne kluk, co ze všeho nejraději drandí nad svojí dolinou s partou na babetě, pátrat po tom, co tedy vlastně jeho máma dělá.

Gramatové se povedlo film o dospívání zasadit do kontextu, který jen mimoděk ukazuje neduhy současného Slovenska, kde lidé „zapomenutí“ v podobných dolinách snadno propadají nacionalistickým narativům, stejně jako třeba alkoholu nebo apatii. Bolestně kontrastní je v celém snímku krajina – až nemravně malebná, plná pasoucích se krav, dechberoucích západů slunce a malebných výhledů. Kamera Tomáše Kotase a celé barvení filmu mu dává nádech romantiky, kterou ovšem místní kvůli okolnostem nevidí, nemůžou vidět. To mimoděk pojmenuje i Eňova máma, když se od syna nechá fotit na utekačských kopcích. Až skrze obrazovku telefonu na chvíli vidí, jak je její rodná obec krásná, ale jak sama poznamená, odjakživa si odtamtud přála utéct.

Utekač je sevřený v dolině a jako by se stejně jako jeho obyvatelstvo snažil vyšplhat na okolní kopce. Ale nedokáže to. Je krásný, ale jako by jej nikdo neviděl, vidět nechtěl nebo nemohl. Díky Gramatové ovšem i my můžeme nahlédnout na Slovensko takové, jaké jej nejspíš neznáme, a seznámit se s realitou, o níž by se rozhodně mělo mluvit. Ze slovenských státních médii o ní však spíše neuslyšíme. 

Třetím snímkem z kategorie coming-of-age (nebo, jak poznamenala na Instagramu moje kamarádka, možná spíš coming-of-rage), který by vám neměl ujít, je Sbormistr. Film se ujímá velmi závažného a nelehkého tématu zneužívání, ale dělá to nevídaně citlivě a pečlivě. Film Ondřeje Provazníka inspirovaly kauzy kolem sbormistra Kulínského, jenž vedl věhlasný dívčí sbor Bambini di Praga. Šlo o událost, která začátkem milénia otřásla českým veřejným prostorem a do jisté míry pomohla formovat i skutečnost, jak jsme se jako společnost naučili na podobné kauzy nahlížet.

Rané devadesátky, kolektiv dospívajících dívek, ambice vidět konečně svět a být v tom, co děláte, nejlepší. Film Sbormistr se díky pečlivým přípravám a odborným konzultacím v oblasti dětských pěveckých sborů, ale i díky koordinátorce intimity stává prvním tuzemským snímkem, který umí pracovat s jedním z nejcitlivějších témat vůbec, a to je sexuální zneužívání nezletilých. Pečlivě buduje dějovou linku a nuancovaně popisuje prostředí dívčího kolektivu: atmosféru soupeření, která se rodí z pubertálních nejistot podpořených prostředím, kde vedoucí dospělí v dětech probouzejí nezdravou soutěživost postavenou na rivalitě a zároveň tvoří podhoubí pro zneužívání. 

Ve tomhle světě se ocitne třináctiletá Karolína ztvárněná Kateřinou Falbrovou, o níž se už teď šušká, že je českým hereckým objevem roku. Karolína chce zpívat, chce se sborem podívat do vytoužené Ameriky, ale z radosti ze zpěvu se postupně, pomalu, stane drásavá životní zkušenost, která ji nenávratně změní a zlomí. Přechod z dětství do předčasné dospělosti je vynucený, formovaný nenápadnými manipulacemi sexuálního predátora, a krutě bolestný. 

Manipulace je zde zobrazena postupně, nikterak prvoplánově a tak, že kdokoli kromě hlavní hrdinky a dalších dívek, které vědí, co se děje, protože to samy znají na vlastní kůži, nemá šanci ji odhalit. Vidíme tak důmyslně vybudovaný systém násilí, které je naprosto jiné než to, na něž jsme zvyklí z médií a všeobecných pouček. Svěřit dítě do věhlasného sboru člověku, kterého zná a obdivuje celá republika, je přece v pořádku, co by se asi tak mohlo stát? 

Jako kontrastní motiv k domnělému bezpečí dívčího sboru tu fungují scény, kdy se hlavní hrdinka se svojí sestrou vrací ze zpěvu domů neupravenou cestou nevlídným lesoparkem – binec, bivak lidí bez domova a později i policejní páska v nás okamžitě vyvolají pocit ohrožení a o dívky se začneme bát. V pocitově „nebezpečném“ lesoparku, kam jim rodiče zakazují chodit, se jim ovšem nic nestane. Nebezpečí totiž číhá jinde... 

Sbormistr je film, který by měli vidět úplně všichni. Dokáže totiž aspoň trochu narovnat veřejné povědomí o tom, jak funguje a vypadá sexuální násilí, a činí tak bez exploatace hrdinek. O to víc je naléhavý.