Street style

Z ulice na módní výsluní aneb stručná evoluce street stylu

Street style je oblíbený a módními magazíny vyhledávaný žánr. Dnes se sice odehrává zejména kolem nablýskaných fashion weeků, ale vzešel z obyčejné ulice.
Foto: Launchmetrics
Leonie Hanne na New York Fashion Week, únor 2024
New York, který je považován za mekku street fotografie, jsem navštívil pod vlivem svého tehdejšího mentora Joela Meyerowitze. Dodnes si vzpomínám, jak jsem na základě jeho rad brázdil ulice Harlemu a hledal vyhasínající ohniska subkultury. O pár let později, když jsem v NYC dělal antropologický výzkum na téma módních trendů, vyšel v New York Times esej s názvem Cirkus módy. Legendární redaktorka módy Suzy Menkes v něm popsala svůj odpor vůči davům, které se shromažďují kolem různých módních týdnů a předvádějí to, co sice nazýváme uličním stylem, ale ve skutečnosti to žádný pouliční styl není. Co tím měla na mysli?

Překlopená ulice

Autentická, nekašírovaná a na pomezí dokumentu ležící street fotografie je spojena se jmény jako Henri Cartier-Bresson, Brassaï či Robert Frank. Do módy se dříve přehlížená a opovrhované  ulice začala dostávat v roce 1926 prostřednictvím fotografa Edwarda Steichena (1879 – 1973). Steichen, který pracoval pro americké vydání Vogue, se snažil do atmosféry svého díla vnést více pouliční dynamiky a také trochu špíny a nedokonalosti, které by vytvořily dokonalý protiklad k vysoké módě, diamantům a nablýskaným glamour šatům. Prvním z význačných fotografů, který si dovolil překlopit ulici do módního ateliéru, byl Irving Penn (1917 - 2009), dlouholetý spolupracovník Vogue
V roce 1950 byl tímto magazínem angažován, aby fotografoval dělníky v Paříži, čímž začalo jeho rozsáhlé životní dílo The Small Trades. Penn postupně ve svém jednoduchém studiu zachytil řemeslníky z ulic Paříže, Londýna či New Yorku v jejich autentickém pracovním oblečení. Obyčejná ulice, místo nebezpečí i lhostejnosti, se díky němu proměnila na inspirativní prostor, kam se módní nadšenci z vyšších vrstev mohli vydávat na průzkum ve snaze najít „skutečný život“.

Antropolog módy

On the Street – takto lakonicky se jmenoval nejslavnější a nejdéle vycházející sloupek o pouliční módě, který se týden co týden objevoval v nedělní příloze New York Times. Bill Cunningham jej odstartoval v roce 1978 se snímky Grety Garbo, která téměř nepovšimnuta procházela v kožešinovém kabátu z norka po Páté avenue. Od té doby právě na této ulici vyfotografoval mnoho z nejznámějších tváří New Yorku spolu s tisíci anonymních chodců, jejichž outfity mu padly do oka v jeho nejoblíbenějším rajónu mezi Dolce & Gabbana and Louis Vuitton.
Bill Cunningham (1929 – 2016), který den co den brázdil ulice New Yorku na kole ve svém modrém french worker's jacket, dokumentoval s pečlivostí vizuálního antropologa evoluci trendů ulice a sehrál významnou roli ve formování fotografie uličního stylu, jak jej známe dnes. Ulice byly po jeho úspěchu plné noviny. Sloupky dokumentující každodenní módu se objevily po celých Spojených státech a v polovině 80. let i v Evropě. Módní časopisy založily speciální rubriky, které se věnovaly street stylu. Sledování toho, co skuteční lidé z masa a kostí nosí na velkoměstských bulvárech, se stalo svého druhu národním sportem.

Kotel kreativity 

„Kapitalistický špion", jak se Billovi v nadsázce přezdívalo, dokázal zachytit, co na ulici letí, a osvojil si tak schopnosti, které později využívali coolhunteři a forecasteři módních trendů. Cunninghamova kariéra se rozvíjela v průběhu 60. a 70. let 20. století, kdy se odehrál zásadní „pouliční obrat” v historii módy. Vznosná a mnohdy sebevzhlíživá paní móda se přestala vidět jako výhradní oděvní služba buržoazie a začala se profilovat jako nositelka populárního stylu. Zrození kontrakultury, protesty proti válce ve Vietnamu a měnící se společenské povědomí vyvolané hnutím za občanská práva, to vše posunulo těžiště chápání módy. Yves Saint Laurent a Mary Quant začali vysílat své zvědy do ulic, aby hledali inspiraci pro své návrhy v mládežnických subkulturách městských center, jako je East London či  Downtown New York. Během 70. let už byly k vidění prvky punku, móda hippies defilovala na všech molech. Móda byla po desetiletí vnímána jako doména společenské elity, která propadala skrze třídní síto dolů k masám. To se však rázem změnilo a najednou vzlínala nahoru z ulic, které byly vnímány jako jako laboratoř módy, bublající kotel oděvní kreativity. 
 

Na globálním výsluní 

Sloupky Billa Cunninghama, které tuto éru podpíraly, vytvořily a otevřely vstupní bránu pro přicházející hvězdy pouličního stylu digitální éry. Na přelomu milénia založil Shoichi Aoki dnes již kultovní magazín FRUiTS, v němž během nultých let zachycoval vývoj japonského street stylu v tokijské čtvrti Harajuku. Fotoblogy, věnující se pouliční módě, přibývaly rychlostí fast fashion a to nejlepší z nich se vydestilovalo v The Sartorialist Scotta Schumana (2005). Phil Oh a Tommy Ton se ve svých blozích Street Peeper a Jak & Jil zaměřili na street style před módními přehlídkami. Všichni tito fotografové začínali jako nadšení amatéři s kompaktními fotoaparáty, ale zanedlouho začali být najímáni prestižními módními magazíny. Street style se stal globálním fenoménem i byznysem, ale zaplatil za to svou cenu. „Pouliční styl měl být alternativou k módním časopisům,“ upřesňuje vizuální antropolog Brent Luvas. „Pak ale nastal zlom a namísto skutečných lidí na ulici se začali fotografovat účastníci přehlídek a fashion weeků, kteří se oblékali tak, aby upoutali pozornost. Street style dnes v podstatě neexistuje, podobně jako na místo někdejších subkultur nastoupily módní kmeny.”