Lee Miller: Potřebovala jsem cítit život

Píše se rok 1927. Zamyšlená devatenáctiletá Lee kráčí po rušné manhattanské ulici. Je okouzlující a krásná: Blond vlasy má stylově zastřižené do bobu, rty červeně nalíčené a její štíhlá postava je oděná dle nejnovější pařížské módy. Možná je to právě Paříž, o níž tak hluboce přemýšlí, až bezhlavě vstoupí na silnici téměř pod kola rychle se blížícího auta. Muž, který ji na poslední chvíli strhne do bezpečí, není nikdo jiný než Condé Nast, vydavatel Vogue.

Stačilo pár pohledů, které si v této dramatické chvíli vyměnili, a o dalším osudu Lee bylo rozhodnuto. Art deco obálka březnové Vogue, z níž hledí její vyrazná, nápadně krásná tvář s newyorským panoramatem v pozadí, zahájila její profesionální kariéru fotomodelky. Během pouhých pár měsíců se Lee Miller stala součástí newyorské společenské smetánky a stýkala s takovými osobnostmi, jako byl Charlie Chaplin, Josephine Baker, George Gershwin či rodina Vanderbiltových. Neméně slavný byl i fotograf Edward Steichen, před jehož objektivem pózovala pro Vogue v róbách a špercích od Lanvin, Lelong či Chanel. Být slavnou modelkou v éře Flappers bylo bezpochyby prestižní a glamorous, ale Lee Miller to šťastnou nedělalo. Už nechtěla být coby fotogenní objekt vystavena lačnému mužskému pohledu, neboť to bylo součástí jejího traumatizujícího dětství. Namísto toho chtěla přejít na druhou stranu fotoaparátu, stát se fotografkou a zachycovat, jak vidí svět svýma vlastníma očima. 

Za lodí, kterou v roce 1929 vyplula do Francie, nechala Lee kariéru modelky i kotvy, které jí tížily. Do světa fotografie chtěla podle svých slov vstoupit zadním vchodem, a možná právě proto zaklepala v Paříži na dveře Mana Raye. Nečekanou návštěvou překvapený surrealista se nejprve musel ujistit, že se mu tato oslňující blondýna nezdá. Po chvilce přemlouvání ji na základě doporučujícího dopisu od Steichena přijal za svou asistentku. Zpočátku chladný pracovní poměr se záhy změnil v bouřlivý milostný vztah. Černobílým svědectvím této vášně zůstávají romantické, smyslné a erotickou energií sálající snímky detailů těla, na nichž je Lee zachycena nikoliv jako modelka, ale jako experimentující fotografka. Byla to ostatně ona, kdo rozsvítil světlo v temné komoře dříve, než se sada negativů zcela vyvolala, a objevila tak techniku solarizace, která se stala charakteristickým znakem Man Rayovy tvorby. V roce 1930 se Lee po rozchodu s Rayem osamostatnila, zahrála si ve filmu Jeana Cocteaua a otevřela si v Paříži vlastní fotostudio. 

Renomé Lee Miller coby fotografky rostlo. Významný americký galerista Julien Levy si během návštěvy studia Man Raye zakoupil i několik jejích děl. V roce 1932 se Lee vrátila do New Yorku, kde založila Lee Miller Studios a časopis Vanity Fair ji dva roky poté prohlásil za jednu ze sedmi nejvýznamnějších fotografů Ameriky. Ani zajištěná kariéra však neutěšila její neklidné srdce, citovou vyprahlost a touhu po dobrodružství. Již v červnu téhož roku se Lee provdala za bohatého egyptského obchodníka Azize Elouiho Beyho, za nímž se posléze přestěhovala do Káhiry. „Jak se tu nudím!” stěžuje si již po pár měsících přátelům a hledá únik z upjaté, ženy omezující společnosti. Často vyjíždí na Saharu a do oázy Siwa, kde fotí rozlehlou pouštní krajinu a vytvoří zde mnoho pozoruhodných snímků. Dlouhé dovolené tráví i na slunném jihu Francie mezi surrealisty, kde se seznamuje s Picassem, který jí vytvoří šest portrétů. Na jednom z bohémských pikniků potkala i anglického historika a sběratele umění Rolanda Penrose, který se později stal jejím druhým manželem.

Společně s Ronaldem se Lee v roce 1939 vrací do jeho rodné Británie. Klidnou, buržoazní idylu v Downshire Hill však přeťalo náhlé vypuknutí druhé světové války a bleskové nálety na Londýn. Lee Miller neodjela k přátelům do bezpečí, ale vyřídila si akreditaci a stala válečnou fotografkou pro britský Vogue. Namísto umělecky rozmazaných fotoesejů však k neradosti šéfredaktorky Audrey Withers zasílala kruté, intimní a naturalistické reportáže. V prosinci roku 1942 se Lee na podnět fotografa Life Davida Schermena stala první válečnou zpravodajkou pro americký Vogue. Ani tam se však nedržela zpátky a na frontové linii během obléhání Saint-Malo dokumentovala první použití napalmu Američany. Lee zásadně nepoužívala teleobjektiv, takže do tváří vyhladovělých vězňů po osvobození Dachau a Buchenwaldu hleděla opravdu zblízka. A když Hitler na konci války utekl z Mnichova, byli Miller a Scherman první z tisku, kteří vstoupili do jeho tamního bytu. Právě zde vznikla ona nechvalně proslulá fotografie Lee Miller, koupající se v Hitlerově vaně. 

Lee svůj život válečné reportérky milovala. Teprve na frontě, v těsném sousedství smrti, našla svůj dlouze hledaný smysl života, který spočíval v dokumentaci války. „Potřebovala jsem cítit život,” prohlásila tehdy, když se v polních podmínkách umývala vodou ze své helmy. Lee byla natolik ponořena do své práce, že do ní vložila celou svoji duši. Byla to nejvyšší investice, jaké byla schopna. Po válce se jí nedařilo zařadit do každodenního života, trpěla depresemi a posttraumatickým stresovým syndromem, který ji pronásledoval po celý zbytek života. Hledat inspiraci pro psaní a fotografování bylo stále těžší, a tak –  možná ve vzpomínce na surrealistické pikniky – našla útěchu v gourmet vaření a psaní kuchařek. Lee Miller zkrátka vyzkoušela vše, aby přehlušila ozvěny války. Celou svou válečnou minulost, včetně 60 000 negativů, pečlivě zamkla na půdě své venkovské farmy. A nebýt jejího syna Anthonyho Penrose, zřejmě by tato část jejího já navždy zůstala skryta před očima veřejnosti a její fotografie z války by nikdy nespatřily světlo světa.