K estetice odcizení

Nejsem fototyp 1, ale přesto jsem pár dnů po příjezdu do Mexika na pozadí místních reálií „svítil”. Nijak jsem tím netrpěl, nikdo mě nediskriminoval, ale nálepka gringo byla v každodenních situacích opravdu znát. Teprve po pár dnech, kdy jsem se opállil do syté, temnější barvy, mi společenské mimikry umožnily, že jsem se necítil jako kuriozita a Mexičané mě více brali za svého. 

Svůj nově nabytý status jsem si dlouho neužíval, protože pomalu, ale jistě nastal čas odjezdu. Zhruba půl hodiny před transferem na letiště jsem však v Tulúmu narazil na člověka, který otřásl mým obrazem světa a to nejen tím, že barva jeho pokožky byla vzhledem k okolí o poznání tmavší. 

Ve spěchu a cestovní horečce jsem jej nejprve přešel. Byl jsem vyčerpaný a mysl už neměl dostatečně pružnou na to, aby jej rychle zařadila do svého, celý život pořádaného katalogu. Vždyť je to tetování! docvaklo mi asi po deseti metrech. Muž v tílku a baseballové čepici v té době seděl u stolku zahradní restaurace, a jakmile mě spatřil přicházet, netvářil se zrovna přátelsky. 

„Jedna fotka, 20 dolarů,” přivítal mě rázně, aniž bych o fotografování projevil zájem. Vlastně mě to trochu urazilo, protože jsem se přišel coby vizuální antropolog zeptat na jeho tetování a tělesné modifikace. Černým inkem téměř zcela pokrytý mimozemšťan si však trval na svém a zřejmě automaticky předpokládal, že mám Instagram a podobně jako 1,4 milionů jeho followerů vím, s jakou celebritou mám tu čest. 

„Nezlobte se, ale já nic platit nechci,” odpověděl jsem mu stejně rozhodně. Cítil jsem to totiž tak, že bych se zaplacením poplatku pasoval do lovce bulvárních senzací nebo do zákazníka cirkusové freakshow. Mrzelo mě to, ale na jeho omluvu jsem si uvědomil, že obtěžujícím žádostem o fotku a nevyžádané pozornosti patrně musí čelit mnohokrát denně. A ačkoliv jsem se nedokázal vcítit do jeho kůže, bylo mi jasné i to, že jeho vizáž mohla působit jako těžké vizuální stigma a vyčleňovat jej z většinové společnosti. 

Mnohem hůře jsem samozřejmě chápal to, proč tyto těžké, v zásadě sebepoškozující tělesné modifikace vlastně podstoupil. 

„Necítil jsem se ve svém těle dobře,” odpověděl mi lakonicky, a postupně mě tak nechal nahlédnout do black boxu svého prožívání, které bylo naprosto odlišné od stylu superhvězdy, jímž se prezentoval na sociálních sítích. 

Na tom samotném by nebylo nic pozoruhodného, protože tak činí každy druhý. Ve zpovědi černého mimozemšťana jsem však zaznamenal mnoho dalších, pro současnou dobu typických paradoxů: 

Svoji motivaci pro předělání z člověka na mimozemšťana mi popisoval tak, jako by šlo o běžnou tranzici. Od mládí prý toužil po pozornosti a chtěl vyniknout nad okolím, což jej po dosažení cíle zvolenými prostředky mnohokrát a silně frustrovalo. Ve svém vlastním, původním těle si připadal jako cizinec, ale jeho transformace do návštěvníka z vesmíru jej ještě více odcizila. Svou druhou kůži navíc nemohl svléknout jako cosplay kostým E.T. –Mimozemšťana, ale musel v ní žít 24 hodin denně, 7 dní v týdnu, 365 v roce.

Tuto zřejmou a fatální skutečnost, v jejímž rámci se dostal do bodu, odkud není návratu, si zpočátku neuvědomoval. Na běžné poměry velmi pohledný muž začal své úpravy zevnějšku málem, ale postupem času začal ztrácet cit pro míru, vzdaloval se od sebe sama a podstupoval stále těžší a invazivnější operace i pro pocit nedokončenosti a pro udržení zájmu publika. 

„Je to moje práce, protože o běžný džob nezavadím,” snažil se mi znovu obhájit svůj nárok na 20 USD, a zároveň mi tím vysvětlil, proč coby mimozemská atrakce cestuje po světě, hledá další možnosti tělesných úprav a také nová publika, jejichž zvědavost a lačnost po kuriozitách by mohl monetizovat. 

Životní styl black aliena se tak ve své podstatě příliš nelišil od freak shows lidských abnormalit typu mexická opičí žena Julie Pastrana, které pod taktovkou velkého showmana P. T. Barnuma (1810 – 1891) korzovaly na veřejných přehlídkách v průběhu 19. a začátku 20. století. 

Jeho případ se však – na rozdíl od nich – vztahuje k současnosti v mnohem aktuálnějších a naléhavějších rovinách. 

Před narůstajícím trendem alienizace ve smyslu odcizení, disociačních poruch či tělesné dysmorfické poruchy varuje čím více estetických chirurgů, psychiatrů i neurovědců. 

Dr. Harris v této souvislosti speciálně vyzdvihuje Instagram, který nás „vystavuje čím dál více nereálným a abnormálním obrazům a estetickým ideálům.” 

„Výplně rtů, lícních kostí, a dokonce i mnohem zásadnější úpravy těla se dnes berou téměř za běžný standard,” prohlašuje Harris. „Málokdo z klientů si však uvědomuje, že se jeho vnímání normálu mění a posunuje společně s přibývajícími zákroky, a může se najednou ocitnout zcela za hranou...” 

Mimozemský influencer, kterého jsem potkal chvíli před odjezdem z Mexika, je extrémním pólem těchto tendencí. Svým příkladem však nebezpečně posunuje meze normality. A to i v médiích, v nichž se stále častěji a snadněji prosazují nejrůznější lidské kuriozity a bizarnosti v žánru freak shows.