Proč je důležité nebýt stále k dispozici (a někdy se i odpojit)

Ještě před pár desítkami let bylo naprosto normální se někomu nedovolat nebo ho všelijakými způsoby nahánět, abyste se na něčem domluvili. Avšak teď, když vám někdo na zprávu neodpoví hned nebo když se mu nedá dovolat, jste z toho opravdu nesví. Nestalo se mu něco, nenapsali jste něco špatně, neurazil se? Hlavou se vám pak honí pochybnosti. Vždyť vy sami se snažíte odpovídat a řešit problémy ihned. Jenže pak odjedete na dovolenou, kde není signál, a po týdnu zjistíte, že se svět bez vás v klidu obešel, že se nic tak šíleného za dobu vaší nepřítomnosti nestalo a že věci byli ostatní schopní vyřešit i bez vás. 

Toto vysvětluje i Jitka Ševčíková, lektorka, mentorka a koučka specializující se na emoční inteligenci, zvládání stresu a psychickou odolnost: „Náš mozek není stavěný na neustálé bytí na příjmu, nepřetržitou dostupnost 24/7, přepínání pozornosti a pocit, že každý cizí požadavek má přednost před naším vlastním životem.“ Podle ní nás často nevyčerpává ani tak množství zpráv nebo nevyřízené pošty jako vědomí, že každou chvíli může nějaká zpráva přijít a my bychom na ni měli hned reagovat. Mozek tak zůstává v neustálém očekávání dalšího podnětu. A i když zrovna telefon nepípá, pozornost je v neustálém napětí. Není proto divu, že se večer můžete cítit jako vyždímaný citron, i když jste celý den jen seděli u počítače.

Mnoho lidí v této době dělá věci, o kterých sami vědí, že nejsou úplně v pořádku. Třeba odpovídají večer na pracovní e-maily i zprávy, řeší povinnosti i o víkendu. Proč je tomu tak? Důvodem může být, že nechtějí nikoho zklamat, působit neochotně nebo sobecky. „Naše výčitky svědomí z aktuální nedostupnosti často souvisejí s hluboce zakořeněnou potřebou být přijímáni, oblíbení, potřební, nápomocní a nezklamat druhé,“ vysvětluje odbornice. 

Podle ní záleží také na výchově, nastavení osobních hranic a na tom, nakolik odvozujeme vlastní hodnotu od spokojenosti ostatních. A přitom ani pořádně nevíme, zda ten druhý naši okamžitou reakci skutečně potřebuje, mnohdy si to totiž sami jen domýšlíme. „Často se necítíme provinile proto, že jsme udělali něco špatně, ale proto, že jsme neudělali to, co od nás podle našeho přesvědčení očekávají druzí,“ upozorňuje odbornice. A to je cesta do začarovanému kruhu. Čím rychleji a ochotněji odpovídáme, tím více si okolí na naši dostupnost zvyká. A tím obtížnější pak bývá říct, že tentokrát prostě nemáme čas.

Představa, že ten, kdo okamžitě odpovídá, musí být nutně pracovitější a ochotnější, je podle odbornice zavádějící. „Být neustále dostupný neznamená být spolehlivý. Být neustále zaneprázdněný neznamená být užitečný. A odpovídat okamžitě neznamená komunikovat kvalitně.“

Neustálé kontrolování telefonu má také negativní dopad na soustředění. Určitě to znáte. Máte rozpracovaný úkol, ale někdo vám volá, přijde zpráva a musíte to přerušit a pak zase znovu startovat mozek, aby začal přesně tam, kde jste skončili, což může být velmi vyčerpávající a také zdlouhavé. Práci pak děláte mnohem delší dobu, než kdybyste se v klidu soustředili jen na ni. Když jste neustále v napětí, může to mít neblahý vliv na psychiku a taky na spánek, zvlášť když si pracovní věci nosíte až do postele. Jitka Ševčíková proto doporučuje nastavit si pravidla nejenom s rodinou, ale i v práci, která se týkají dostupnosti jen v naléhavých situacích, a dopřát si tak v noci ničím nerušený spánek.

Jak si tedy vybudovat dobré digitální hranice? Nikoliv radikálním digitálním detoxem, smazáním sociálních sítí nebo vypnutím telefonu na celý víkend. Stačit budou i drobné a postupné změny, které dopomůžou k většímu klidu. „Mně například pomáhá nastavit si časová okna pro vyřizování zpráv, vypnout notifikace, domluvit s klienty pravidla dostupnosti a především vydržet nepříjemný pocit, že někdo chvíli čeká na naši odpověď,“ radí Jitka Ševčíková. Tohle může být ale velmi náročné, protože právě tady začíná trénink psychické odolnosti: umět snést diskomfort z toho, že nejsem všem okamžitě k dispozici. 

A co může ještě pomoci? Třeba v práci se domluvit s kolegy na časech, kdy se navzájem nevyrušujeme. Odbornice doporučuje třeba 45 minut nerušené práce a následně 15 minut na komunikaci, telefonáty nebo společnou kávu. Stejně důležité je si jasně stanovit, kdy jsme dostupní klientům a kdy už máme volno. A podobně to může fungovat i doma. Zkuste třeba u společného jídla nebo v ložnici nemít u sebe telefony a dbát také na velkou důslednost. Pokud totiž své hranice sami nebudete respektovat, těžko je budou respektovat ostatní.

Jak ale poznat, zda na zprávu odpovídáme proto, že fakt chceme, nebo jen ze strachu, že někoho zklameme? Jitka Ševčíková doporučuje položit si tři jednoduché otázky: „Chci odpovědět, nebo mám strach neodpovědět? Pomáhám proto, že mohu a chci, nebo proto, že se bojím někoho zklamat? Kdybych věděla, že se druhý neurazí, rozhodla bych se stejně?“ Tyto odpovědi by měly ukázat, že máte právo rozhodovat o svém čase a pozornosti. A že odmítnutý telefonát, pozdější odpověď nebo večer bez sociálních sítí z nás nedělají špatného člověka. 

„Digitální kultura vytvořila novou společenskou normu. Dnes máme telefon téměř neustále u sebe, a proto vzniká představa, že když můžeme odpovědět, měli bychom odpovědět. Ale tak to vůbec není. Technologická možnost není morální povinnost,“ zdůrazňuje odbornice. A co ze všeho toho tedy plyne? Že není nutné považovat dostupnost za důkaz lásky, zájmu nebo profesionality a že kvalitně odvedená práce neznamená být online od rána do večera. A jak připomíná Jitka Ševčíková, jedním z projevů emoční zralosti je také schopnost občas zklamat očekávání druhých, aniž bychom zradili sami sebe.