Přitažlivost nedostupných. Proč nás víc zajímá ten, kdo nám nepíše, než ten, kdo je nablízku

Ruku na srdce (mozek bych do toho netahala), skoro každý někdy zažil situaci, kdy ho mnohem víc zaměstnával člověk, který se tři dny neozval, než ten, který mu každé ráno napsal hezkou zprávu. A přitom ten první nemusel být ani zajímavější, ani přitažlivější. Jen jsme zkrátka nevěděli, na čem jsme. A jak už zaznělo v úvodu, právě zde nastupuje mechanismus proměnlivé odměny. Jednou přijde zpráva, podruhé nic, potřetí nečekaně krásný večer. Začneme vyhlížet další podobný okamžik, a to tak intenzivně, že kontrolou displeje strávíme celý den. Dopamin totiž souvisí s motivací a očekáváním odměny a voilà, samotné čekání se stává silnějším motorem než (někdy) krutá realita.

„Já bych zároveň ale byla opatrná s tím, abychom každou intenzivní zamilovanost vysvětlovali jen dopaminem a adrenalinem. Lidské vztahy jsou složitější než hrací automaty," upozorňuje psychoterapeutka Michaela Kaňoková, Mezirolemi.cz. „Důležité je uvědomit si, jak snadno dokážeme zaměnit množství času, které nad někým přemýšlíme, za hloubku svého citu. Když někoho celý den v hlavě řešíme, automaticky předpokládáme, že k němu musíme cítit něco mimořádného. Může to však být jen iluze, které přisuzujeme větší význam, zatímco jen zoufale potřebujeme vědět, na čem jsme."

Je důležité si říct, že není nutné za každou komplikovanou volbou partnera hledat rodinné trauma. Někdy nás zkrátka zaujme člověk, který nám z různých důvodů nemůže nabídnout to, co chceme. Přesto rané zkušenosti ovlivňují to, co vnímáme jako důvěrně známé. Pokud někdo vyrůstal v prostředí, kde se pozornost a přijetí nedala předvídat, může si odnést přesvědčení, že lásku je nutné si zasloužit. Že blízkost není prostor ke sdílení, ale odměna za snahu.

„V terapeutovně se setkávám i s lidmi, kteří velmi dobře vědí, že jim druhý nemůže nabídnout to, co potřebují. A přesto v takovém svazku zůstávají," říká Michaela Kaňoková. „Někdy je za takovým chováním stará zkušenost, že musíme být dost dobří, zajímaví nebo trpěliví, aby si nás někdo konečně vybral. Ale někdy je nedostupnost druhého i docela pohodlná. Můžeme po někom toužit, představovat si budoucnost, prožívat velkolepé emoce, a přitom se nikdy nemusíme vystavit tomu, co obnáší skutečný každodenní vztah – kompromisům, konfliktům, všednosti a vlastní zranitelnosti. Stojí za to se zeptat: Proč mě přitahuje někdo nedostupný? Co mi jeho odstup umožňuje neřešit?"

Někdo z nás si to maximálně užívá, jiní zas při těchto činnostech trpí, ale jak víme, flirtování a svádění jsou přirozené hry plné napětí. Problém nastává ve chvíli, kdy člověk přestane řešit, zda se mu ten druhý vůbec líbí, a soustředí se pouze na to, jestli se líbí on jemu. V ten moment mizí vzájemné poznávání a začíná vyčerpávající analýza každého slova. Klid a předvídatelnost pak mohou působit jako nuda. Zvykli jsme si totiž posuzovat sílu citu podle toho, jak moc nám převrátí život naruby. Nespavost, stažený žaludek a neustálé rozebírání každého kroku vnímáme jako důkaz osudovosti. Pokud však druhý zavolá přesně tehdy, kdy slíbil, a jeho zájem je čitelný, najednou nemáme o co usilovat. A tento nezvyklý klid si vyložíme jako nedostatek chemie.

„Je potřeba rozlišovat dvě věci: jestli nás ten člověk skutečně nepřitahuje, nebo jestli nám pouze chybí napětí, na které jsme byli zvyklí,“ vysvětluje Kaňoková. „To první je naprosto legitimní – nemusíme s někým být jen proto, že je laskavý a spolehlivý. To druhé už ale stojí za prozkoumání. Bezpečí není opakem vášně, je opakem ohrožení. Vášeň může existovat i bez toho, abychom se báli, co přinese zítřek. Pokud navíc ztrácíme zájem ve chvíli, kdy druhý projeví skutečnou náklonnost, je na čase zkoumat, co pro nás vlastně znamená intimita.“

Často vkládáme obrovské úsilí do snahy přesvědčit někoho, kdo o nás nestojí, že by stát měl. Pokud je naše sebehodnota závislá na potvrzení zvenčí, stává se odmítnutí zpochybněním naší vlastní ceny. Už nebojujeme o druhého, ale o potvrzení, že jsme dost dobří. Paradoxem zůstává, že ani případné získání takového partnera nepřináší trvalou úlevu, protože pochybnosti se velmi rychle vrátí.

„Přitažlivost není racionální rozhodnutí. Můžeme vědět, že nám určitý typ vztahu ubližuje, a přesto po něm toužit. To neznamená, že jsme slabí,“ uzavírá náš rozhovor Michaela Kaňoková. „Nemůžeme si nařídit, kdo se nám bude líbit. Můžeme se ale naučit, že ne každou přitažlivost musíme následovat. To, jak silně nás někdo přitahuje, samo o sobě není důvodem, proč mu otevřít dveře do svého života.“

Otočte pozornost k sobě: Místo neustálého zkoumání pohnutek druhého člověka se zaměřte na své prožívání. Co vás na jeho odstupu tak fascinuje? Co se s vámi děje, když se neozývá? A co byste dělali, kdyby vám zítra nabídl plnohodnotný vážný vztah? Často zjistíte, že lákavá byla jen představa jeho dobytí, nikoli společná realita.

Naučte se unést nepříjemné ticho: Když se druhý neozývá, nemusíte okamžitě psát další zprávu. Když se stáhne, není nutné hned vymýšlet strategii pro jeho návrat. Zastavte se a pozorujte nutkání jednat, aniž byste mu podlehli. Cílem není emoce potlačit, ale přestat podle nich automaticky jednat.

Trénujte vlastní dostupnost: Chcete-li stabilní vztah, musíte v něm sami dokázat existovat. To obnáší schopnost otevřeně vyjádřit svá přání, přijmout projevený zájem bez podezřívavosti a unést blízkost i ve chvíli, kdy ustoupí prvotní dobývání.

Dopřejte klidu čas: Pokud jste zvyklí na vztahové horské dráhy, nehodnoťte klidný začátek po druhé schůzce jako absenci jiskry. Přitažlivost nevzniká vždy jako blesk z čistého nebe, může růst postupně ruku v ruce s důvěrou, bezpečím a hlubším poznáváním jeden druhého.

Oddělte touhu od rozhodnutí: Nemusíte bojovat s tím, kdo vás přitahuje. Je v pořádku po někom toužit, a přesto se racionálně rozhodnout, že s ním vztah nechcete. Uvědomit si vlastní slabost pro komplikované povahy a vědomě se rozhodnout nekomplikovat si kvůli nim život je tím největším krokem k dospělé svobodě. 

Držíme vám palce, protože vy jste ten nejdůležitější člověk, kterému byste měli věnovat pozornost na prvním místě.