Cítit se (zase) dobře ve vlastním těle. Mammaplastika je cesta k sebevědomí i pohodlí

„Tak za měsíc jdu!“ píšu nadšeně kamarádce, se kterou si už od společných let na vysoké notujeme mimo jiné v touze po menších a pevnějších prsou. Právě jsem se vrátila z první konzultace na Perfect Clinic, kde jsem rovnou dostala i konkrétní termín operace. „To píšeš ve správnou chvíli,“ odpovídá kamarádka a vzápětí mi posílá fotku svého už upraveného dekoltu. Vypadá skvěle. Hned se ptám na podrobnosti – a slyším samá superlativa. „Nejlepší rozhodnutí, co jsem v životě udělala,“ říká dokonce. Dozvídám se, že zákrok absolvovala na stejné klinice, kam se chystám já, a to mě v tomhle velkém životním kroku jen utvrdí.

Žít v ženském těle není zrovna snadné. Hormonální cyklus proměňuje v průběhu měsíce jeho vzhled i náš pohled na něj. V pondělí si připadáme neskutečně sexy, za deset dní jsme schopné brečet, že máme největší boky na světě. Různá životní období jako těhotenství, porod nebo menopauza pak pro něj představují extra zátěž, která po sobě zanechává stopy. Jednou z partií, které ženy často trápí, jsou právě prsa, na kterých se tohle všechno výrazně projevuje a které na rozdíl od břicha či stehen nedokážete změnit pomocí posilování. Některé z nás touží po větších, jiné chtějí naopak menší, pevnější. Já patřím do druhé skupiny. 

Velká, „vyfouklá“ prsa mě trápila už od puberty. Vždy jsem nosila pevně utažené podprsenky, které v létě nepříjemně škrtily a nedovolovaly mi nosit určité střihy oblečení, zatímco při pohybu mi jejich sportovní obdoby nebyly ani zdaleka dostatečnou oporou. Před osmi lety jsem výrazně přibrala a poměrně rychle zhubla, abych váhu opět nabrala během těhotenství. Následovalo kojení, další hubnutí a proces smiřování se s úplně novou podobou mého těla. Strie, volnější kůže na břiše, všechno jsem přijala s myšlenkou, že jsem hrdá na to, co moje tělo v souvislosti s mateřstvím zvládlo. Ale svoje prsa jsem tak, jak byla, nedokázala přijmout. Připadala mi disproporční ke zbytku postavy, povislejší než kdy dřív. Byla to pro mě jediná část těla, která se mi nelíbila a kterou jsem otevřeně neměla ráda. V ten moment jsem svoji dlouholetou abstraktní myšlenku o chirurgické úpravě poprsí z roviny „třeba jednou“ přesunula do aktivního hledání vhodné kliniky a konkrétního chirurga. Moderní medicína nabízí spoustu skvělých možností. Pokud k nim máme přístup, jsou pro nás bezpečné a mohou nám pomoci k větší spokojenosti se sebou sama, takže by bylo hloupé je nevyužít. 

Posbírala jsem rady od kolegyň i známých, jak vybírat. Vyplynulo mi, že je pro mě lepší jít do vyhledávaného zařízení, jímž projde hodně klientů, a hledat lékaře, který zároveň působí ve velké nemocnici, protože na tělo pohlíží z širšího úhlu pohledu a kromě estetiky mu jde také o funkčnost a přirozenost. A ačkoliv vždy a všude hledím především na prokazatelné výsledky a schopnosti, nikoliv na gender, v tomhle případě jsem chtěla jít spíše k lékařce, ideálně rovněž matce, která bude mít pochopení pro to, jak o svém těle přemýšlím. Všechny požadavky nakonec do puntíku splnila MUDr. Kateřina Fajtová, která působí na pražské pobočce Perfect Clinic.

Když jsem šla na vstupní konzultaci, nebyla jsem si jistá, co čekat. Mám pár špatných zkušeností s lékaři, proto jsem se naučila do ordinací vstupovat spíš v „útočné pozici“, tedy připravená, že moje potíže budou zlehčovány a potřeby ignorovány. Vlídný přístup doktorky Fajtové ale veškeré moje předsudky rozpustil. Na dotaz, co pro mě může udělat, jsem si položila ruce na hrudník a uvolněně, s úsměvem, jsem odpověděla jen: „Zvednout a zmenšit.“ Víc nebylo třeba vysvětlovat. Po několika minutách vyšetření jsem věděla, že lékařka mi rozumí a že mi doporučí právě to, co pro mě bude vhodné. Domluvily jsme se na redukční mammaplastice, již nejčastěji vyhledávají ženy, které trápí příliš objemné poprsí a s ním spojené zdravotní komplikace. „Nejde jen o estetiku, velká prsa mohou způsobovat bolesti zad, krční páteře, ramen nebo omezovat v běžném pohybu i sportu. Významnou roli vedle velikosti hraje také tvar a poloha prsou. I menší, ale výrazně pokleslé poprsí může měnit těžiště těla a vést k nepohodlí,“ vysvětluje doktorka Fajtová. 

Pocit lehkosti, elegantnější silueta, možnost nosit topy s odhalenými zády, ale také eliminovat četnost incidentů, kdy škrtící podprsenka sice drží vše na svém místě, ale také přispívá k bolestem v zádech a ramenou, byly mými hlavními motivátory, proč zákrok podstoupit. Úplně konkrétní představu o podobě prsou jsem ale neměla. Když to říkám doktorce Fajtové, odpovídá, že je to běžné. „Některé ženy přicházejí s jasnou představou o velikosti, tvaru či celkovém výsledku, jiné hledají spíše odborné vedení a chtějí se poradit, co bude pro jejich postavu a životní styl nejvhodnější. Obojí je naprosto v pořádku,“ uklidňuje mě lékařka s tím, že základem je vždy otevřený dialog. Sama se vždy snaží najít rovnováhu mezi přáním klientky, estetickým výsledkem a medicínsky správným postupem a vysvětlit, co je pro konkrétního člověka reálně možné s ohledem na anatomii, kvalitu tkání i bezpečnost zákroku. Ne vždy lze splnit každé očekávání do detailu.

Právě nastavení realistických očekávání je podle Fajtové důležitou součástí spokojenosti s výsledkem. Po celou dobu jsem se na zákrok těšila, jak se ale den D přiblížil, znervózněla jsem. Přece jen jsem podobný druh operace nikdy neabsolvovala. Řekla jsem dostatečně jasně, že chci nejen upravit tvar, ale také výrazně zmenšit? Mluvily jsme o velikosti C až D, ale není to moc? Já mám celý život F a vlastně vůbec nevím, jak taková céčka vypadají. Vše navíc probíhá v celkové narkóze, s níž jsem rovněž neměla zkušenost. A jako u každého chirurgického výkonu, samozřejmě i tento s sebou nese určitá obecná rizika, například krvácení, infekci nebo komplikace spojené s hojením. „U redukční mammaplastiky se také můžeme setkat s pomalejším hojením v oblasti takzvané T jizvy pod prsem, kde je tkáň více namáhaná. Může se objevit širší jizvení, drobná stranová asymetrie nebo dočasné změny citlivosti v oblasti jizev, dvorců a bradavek, ovšem ve většině případů se tyto obtíže během měsíců postupně upravují nebo výrazně zlepší,“ upozornila mě doktorka už při prvním setkání.

Pro klid duše jsem se objednala ještě na druhou konzultaci – a dobře jsem udělala. Nebyl to vůbec žádný problém a oproti strnulejší první návštěvě jsem tentokrát doktorce přesně, dalo by se říct lidově popsala, jaký výsledek mám na mysli. Zkušenost MUDr. Fajtové se projevila okamžitě, některé věty za mě sama dokončovala, což mě celkově uklidnilo. V den zákroku za mnou přišla na pokoj, kde jsme si ještě jednou potvrdily, na čem jsme se dohodly, a poslední ujištění proběhlo při kreslení na tělo těsně před operací. Před i po ní se o mně další personál Perfect Clinic staral skvěle a já si – trochu paradoxně, navzdory tomu, že jsem absolvovala výrazný zásah do těla –, dokonce odpočinula.

Právě odpočinek je pro mě poměrně vzácná věc. Mám tříleté dítě a i kvůli péči o něj mě od začátku hodně zajímal realistický průběh rekonvalescence. Doktorka Fajtová podotýká, že hojení po redukční mammaplastice vyžaduje čas a trpělivost. „V prvních dvou až třech týdnech jsou rány i modřiny čerstvé, proto doporučuji klidnější režim a omezení běžné fyzické zátěže. Přibližně po třech týdnech, pokud je hojení bez komplikací, přecházíme na aktivní péči o jizvy a po dobu zhruba dvou měsíců doporučuji nosit kompresní podprsenku a stále zachovat šetrnější režim bez větší fyzické námahy,“ vypočítává. Pokud stejně jako já pečujete o malé dítě, osobně doporučuji zařídit mu na první týden po operaci malé prázdniny. Můj syn vyrazil spolu s manželem na návštěvu prarodičů, a já tak mohla opravdu v klidu ležet. 

První dva dny mě oblast hrudníku bolela spíš mírně, na noc jsem si pomohla slabšími léky na bolest, ale je třeba přiznat, že mám vysoký práh bolesti a asi dvacet tetování, takže na řezání a bodání do kůže a následné hojení jsem tak trochu zvyklá. Po týdnu pocit bolesti už připomínal spíše namožení. Pozor jsem si dávala spíše na zvedání rukou a tahání. Po dvou týdnech jsem se postupně odvážila na prsa sahat, prohlížet si je. Bylo to zvláštní. Prsa byla kulatá, tvrdší, posazená vysoko. „Bezprostředně po operaci je tělo oteklé, citlivé a výsledek ještě zdaleka není hotový. Je naprosto normální, že žena může mít smíšené pocity a potřebuje čas, aby si na novou podobu zvykla,“ potvrzuje Fajtová, když se jí se svými pocity svěřuji během kontrolního vyšetření. A dodává, že za skutečně finální výsledek považuje stav přibližně po šesti až dvanácti měsících od operace, a to včetně vyzrávání jizev. 

Třetí týden po zákroku, kdy mi lékařka zároveň sundala náplasti, pro mě představoval pocitový zlom. Prsa zvolna začínala měknout, trochu se pohybovat při chůzi, předklonu. Do té doby mi připadala jako cizí objekt. Teď, měsíc po zákroku, už mám pocit, že jsou součástí mě samotné a těším se, jak budou vypadat za několik týdnů, po čtvrt roce. Jsem u vytržení i z toho, že oproti svému celoživotnímu přesvědčení vidím, že ve skutečnosti mám pás. Poctivě se starám o jizvy, aby nakonec vyšly pěkně, byť i to se dá případně řešit. „Pokud se jizva hojí aktivněji, je zarudlá, vystouplá nebo tužší, je možné podstoupit laserové ošetření. To dokáže v mnoha případech výrazně zlepšit strukturu, barvu i celkový vzhled jizvy,“ říká Fajtová. Já na to zatím nemyslím. Jen důvěřuju procesu a listuji nabídkou letních šatů s tenkými ramínky.