Indická Kérala a reset vnitřního kouče 

Na počátku jara jsem se vrátil z indické Kéraly, která byla součástí takzvané portugalské Indie. Na rozdíl od původních mořeplavců jsem však neobjevil neznámá území, ale rozšířil si mapu sebepoznání. Na vlastní kůži jsem si uvědomil, nakolik je má mysl „kolonizována“ algoritmy, osobními zvyky či předepsanými scénáři společenských rolí. Vykořenění z vlastní kultury a přesazení do té kéralské dokázalo můj „vnitřní svět“ za tři týdny přemapovat.

Tím prvním, po čem se v jižní Indii sháním, je voda. Litry vody. V horkém a vlhkém prostředí totiž většinu tekutin vypotím, což si žádá neustálé doplňování. Nedržím žádný „vodní půst“, ale podstatnou část dne jsem pouze o vodě. V podstatě dělám to, co MMA zápasníci v posledním stádiu úpravy váhy před zápasem – potím se v „horkém zábalu“ a vysoký, postupně snižovaný příjem tekutin vede k rychlému odvodnění a poklesu hmotnosti. První dva dny sice dostávám naučenou chuť na studené pivo či colu, ale tato potřeba mě v průběhu dalších týdnů k mému překvapení zcela přejde.

Tentýž proces změny návyků nastane i s jídlem. Na začátku pobytu se přes den sháním po něčem, co by připomínalo obloženou bagetu či evropský fast food – v Indii tuto roli plní smažená samosa. Po pár dnech se však můj režim ustálí na čaji s mlékem k snídani a dvou středních porcích jídla denně (zpravidla masala dosa, kuřecí kari či biryani). Více jíst, přestože denně nachodím průměrně 7 000 kroků, nemám potřebu. Tělo v horkém klimatu přirozeně snižuje poptávku po kaloricky vydatných pokrmech, aby minimalizovalo termický efekt potravy, tedy produkci dalšího tepla vznikajícího při trávení. Zároveň při tom dochází k hormonálním změnám, zejména pak k poklesu produkce ghrelinu (hormonu hladu), což vede k přirozenému omezení příjmu potravy a pocitu sytosti, tedy k tomu, co dokáže v současnosti populární lék Mounjaro či Ozempic.

Pohyb v indickém přístavu Fort Kochi a „lovení fotografií“ rovněž výrazně zvyšuje NEAT (Non-Exercise Activity Thermogenesis), tedy energii vydanou při běžných činnostech, jako je stání, gestikulace či chůze v členitém terénu.

V Kérale jsem nikdo. Lépe řečeno, jsem jen jedním z mnoha turistů bez ohledu na to, jaké společenské postavení mám ve své „bublině“. Moje společenská role zde není předepsaná žádnými skripty a musím ji znovu vyjednávat v místní síti vztahů. V průběhu tohoto jednání se musím spoléhat na vlastní intuitivní kompas a zároveň na vstřícnost a pochopení lidí, do jejichž kultury jsem jako cizinec přesídlil. Velice záhy pochopím, že nic nefunguje, „jak má“, respektive jak jsem zvyklý, což vyžaduje značnou míru trpělivosti a kreativity. Indové pro tato improvizovaná řešení „neřešitelných situací“ používají termín jugaad.

Dílčí úspěchy v tomto úsilí ve mně postupně vybudují to, co sociolog Aaron Antonovsky nazval sense of coherence (SOC). Tento smysl pro soudržnost umožňuje vnímat výzvy jako zvladatelné, svět jako srozumitelný a život jako smysluplný, což ve výsledku oslabuje stres i sociální úzkost a naopak posiluje dnes tolik potřebnou odolnost a pocit well-beingu.

Instituce sice představují zavedený systém pravidel, norem a zvyklostí, který zajišťuje řád, ale zároveň mohou být podle sociologa Ivana Illicha zdrojem životní nespokojenosti. Jakmile se totiž instituce promění ve zbytnělé byrokratické a korporátní struktury, na něž se s nekritickou důvěrou spoléháme, snižuje to naši schopnost postarat se sami o sebe a své okolí. V Indii jsem oproti tomu zažil to, co Illich nazýval konvivialitou, tedy spíše komunitní, pospolité, radostné a tvořivé vztahy mezi lidmi a jejich prostředím. S tímto způsobem žití samozřejmě souviselo i omezení sociálních médií a sítí. Internet a jeho komunikační možnosti jsem samozřejmě používal, ale nikoliv jako nástroj prokrastinace určený pro bezcílné bloudění v digitálním šumu.

Výsledkem tohoto „společenského nastavení“ bylo to, že jsem nebyl informačně přetížen a má mysl neskákala ode zdi ke zdi jako příslovečná opice. Nenechal jsem se rozrušovat nejrůznějšími trendy s jepičími životy, které do té doby brázdily hladinu mojí mysli. Moje pozornost se stala vědomější, kontemplativnější a hlubší, což mi pomohlo vyvázat se z nevolnictví digitálního světa, v němž je pozornost hlavní vytěžovanou komoditou. Toto zklidnění uprostřed typicky indického chaosu a pomyslného tance boha Šivy mi umožnilo převzít „kormidlo“ a výrazně zvýšilo „psychickou otužilost“.

Ve všech situacích jsem si musel poradit sám, což mě vyvázalo ze sledování nejrůznějších self-help podcastů i instantních seberozvojových mouder. V naší „společnosti výkonu“ se život vytváří jako „nedokonalý projekt“, v němž každý okamžik musí být využit k sebezdokonalení, optimalizaci a práci na sobě. Samozřejmě, v principu nic proti tomu. Rozvíjení vlastního potenciálu však není nutně vázané na bezhlavě opakované návyky, rady expertů, externí senzory a fitness náramky či úzkostné počítání makroživin. 

V Kérale jsem se přesvědčil o tom, že produktivita společně s životní spokojeností rostla při uvolnění tlaku na výkon, a nikoliv pod bičem vnitřního kouče, jeho disciplinace, stresování a výčitek. Můj pobyt v Indii nebyla dovolená, ale převážně nepohodlná, fyzicky i psychicky vyčerpávající práce, přesto jsem domů přijel plný energie. Jak je to možné? Inspirovalo mě nějaké motivační video? Dosáhl jsem snad nirvány? Nikoliv. Osobně si myslím, že jsem díky „indické zkušenosti“ dokázal nahlédnout za limity a kulturní omezení schémat vlastní mysli a těla. A nyní je jen na mně, zda ty přínosné poznatky dokáži zapracovat do tuzemské každodennosti, která se samozřejmě silou zvyku zuby nehty brání.