Tykač a Prchal z institutu Solvo o českých dětech, mužích v krizi i čekání na zázraky

Marek Prchal: Můžeme si myslet, že víme, co lidé chtějí, ale většinou o nich mluvíme z pohodlí luxusních kaváren nebo „fancy“ kanceláří v Praze. Proto jsem byl rád, že jsem v politice jezdil na výjezdy. Jednak jsem nemusel být pořád v pohotovosti na telefonu, ale hlavně jsem měl čas mluvit s lidmi v menších městech a obcích. Často jsem zjistil, jak moc se jejich život liší od toho našeho. Obecně si myslím, že lidé jsou neustále v nějakém očekávání, a je otázka, zda je to to správné. Nežijeme přítomností a delegujeme zásadní okolnosti svého života někam… „těm nahoře“, de facto se jich dobrovolně vzdáváme.

Ivana Tykač: Česká společnost je hodně roztříštěná – nedá se jednoduše říct, co je její společné jádro. Možná by se nabízelo mluvit o švejkovství, ale to by nebylo fér. V Česku existují různé skupiny, každá má jiné zájmy a priority. A nás zajímá, co je ten společný jmenovatel. Co vlastně Češi chtějí? Co nás spojuje a na čem jsme ochotni stavět? Jsme schopni se na něčem shodnout? Nemluvíme o politice, kde se prohlášení mění každý den podle průzkumů. Za co jsme jako Češi ochotni bojovat? I na to se snažíme hledat odpověď v našich průzkumech a mít k tomu seriózní data. A už se těšíme, až vám je budeme moci se Solvem představit.

MP: Ano, lidé čekají, že se stane něco, co jim pomůže. Ale to je problém – sám jsem byl mnohokrát v obdobích, kdy jsem si říkal, že už to takhle dál nejde a něco se musí stát. Čekání na zázrak shůry. A víte, co se stalo? Nic. Proto bych nejradši zrušil česká přísloví, třeba „Kdo si počká, ten se dočká“. Tím bychom si dost pomohli. Někdy se totiž taky nemusí dočkat vůbec ničeho. Mám pocit, že jen pasivně čekáme na zázrak, místo abychom sami něco udělali. I proto jsem se třeba přihlásil do aktivních záloh Armády České republiky, protože věci se samy nezmění. A můžu aspoň říct synovi, když má obavy, že nás napadne Rusko, že je tatínek zastřelí. Střelec jsem vcelku obstojný.

IT: Když víme, co společnost chce, a zároveň víme z ekonomických dat, co potřebuje, můžeme tyto dvě roviny propojit. Snáz se pak určují cíle a lidé se lépe motivují. Například my ženy často vnímáme svůj úspěch skrze úspěchy našich blízkých – a právě to podle mě vytváří velkou závislost. 

IT: Určitě, protože je stabilnější. Vnější validace je fajn, všichni ji máme rádi a pomůže, ale jen ona samotná nestačí, někdy může být závislost na ní až nebezpečná. A nakonec vždycky pomine.

IT: To je dost složité a hodně to souvisí i s biologií. Už jen tím, jak jsme jako ženy nastavené – prožíváme cyklicky různé fáze, což ovlivňuje naši náladu i soustředění. Navíc na nás působí spousta tlaků: společenská očekávání, vnitřní prožívání plus samozřejmě naše okolí, které má představu, jak bychom měly vypadat a chovat se. Máme být úspěšné, ale zároveň se vdát a mít děti. Je toho moc. Muži to mají v tomhle směru jednodušší. My ženy se často přetížíme, chceme zvládnout všechno a pak přichází nespokojenost.

MP: Nejsem schopen pochopit, že podle průzkumu je otec u dětí až na čtvrtém místě, u těch menších dokonce až na šestém. Až za maminkou, prarodiči, a dokonce trenérem nebo vedoucím kroužku. Myslím, že to musí zarazit každého tátu. A přimět ho zamyslet se a něco pak ve svém životě změnit.

IT: Zaujalo mě, že chlapci často nechtějí dál studovat – chtějí co nejdříve skončit se školou. Zatímco dívek chce dál studovat asi sedmdesát procent. Už v dětství se tu začínají jasně rozdělovat světy žen a mužů. Dívky jsou ambicióznější, sebevědomější a chtějí uspět samy za sebe. Což je skvělé, ale zároveň je možné, že právě kvůli tomu pro ně bude později těžší najít si partnera na stejné úrovni. Jeden norský průzkum ukázal, že muži nad třicet už často nechtějí zakládat rodinu. Důvod? Ženy jsou příliš emancipované, mají vysoké nároky a muži do toho zkrátka nechtějí jít. Zároveň se ale v severských zemích objevuje opačný trend – skupina mladých žen, které naopak touží být jen v domácnosti a nechat se opečovávat. Společnost je hodně segmentovaná a přispívají k tomu nemalou měrou i sociální sítě.

MP: Z průzkumů vyplývá, že je čím dál těžší, aby se lidé vůbec seznámili, natož pak navázali vztah a založili rodinu. Lidé si už třeba ani nebudou schopni najít partnera. Slyšel jsem historku, že klukovi z generace Z se povedl první „match“ na Tinderu až na šestitisící pokus.

MP: Jsme určitě v nějakém typu krize. Není přece možné v ní nebýt. Můj ročník 1974 je nejpočetnější poválečná generace. A tlak, který na nás dnes společnost klade, je obrovský. Muž má být úspěšný podnikatel, sportovec, dobře oblékaný, takže vlastně model, zdravě jíst, být skvělý partner i milenec, citlivý, ale zároveň silný. Navíc tedy intelektuál, dobrý parťák a terapeut. A sledovat trendy. To je na jednoho chlapa prostě moc. Myslím, že to postupně zasáhne i další generace. Takže je namístě si říci, že v nějaké krizi jsme. To, že muži deklarují, že se v ní necítí, podle mě v mužském světě znamená, že dokud dýchám, ještě se úplně nehroutím. A ženy to jsou často schopny vypozorovat dřív, v tomhle bývají velmi přesné.

IT: Asi to všechny muže naštve, ale řekla bych, že v krizi jsou, akorát jim to vůbec nedochází. (smích) Muži často jen nechtějí přiznat, že se cítí být v krizi. Zatímco ženy jsou zvyklé vnímat své emoce, pro muže je vyjadřování pocitů pořád něco velmi intimního. Navíc je ve společnosti zakořeněné, že muž má být silný, takže o emocích raději nemluví. Zároveň na ně společnost klade často protichůdné požadavky, a tak se radši stáhnou a nic moc neřeší.