Mat213 a Hugo z Gufrau: Být real bude brzy manýra

Hugo: Je to tak. Je to zvláštní, když to takhle říkáš, ale opravdu to tak je. S Matějem si často voláme a reflektujeme, co se dělo ten den, jako kdyby to byla už dávná minulost. Třeba zrovna dneska jsme to dělali. V našich hovorech je vždycky nádech sentimentu. Vnímám to tak. A do toho mi přijde, že máme zvědomělé, v jak pomíjivé době žijeme, tak vypichujeme zvláštní momenty.
Matěj: Nedávno mi třeba Viktor Kal. vyprávěl, jak po jedné show zůstali s Hugem déle v Budějovicích a nejeli autem, ale vlakem, protože chtěli zažít něco skutečného. Měli pocit, že i když dělají spoustu věcí, často to nejsou momenty, které by byly „hodné zapamatování“. A to už je vlastně stav, kdy nad přítomností přemýšlíš tak, aby sis ji vědomě vylepšil. Aby z ní jednou byla lepší vzpomínka.
Hugo: To byl fakt hezký moment. Pak to bylo strašný, ale to jsem věděl už dopředu. Seděli jsme v autě, řešili to déle a já se Viktora zeptal, jestli vystoupí – a že jestli jo, udělám to taky. A on fakt vystoupil. Tak jsem ho podpořil a shodli jsme se na tom, že je strašně dobré, když uděláš něco jinak, než bylo naplánováno. Víš, že další den budeš úplně vyřízený a bude to stát za ho*no, ale stejně to uděláš. A pak si projdeš tou náročnou cestou, další den je úplně pekelný. Ale budeš si to pamatovat.
Matěj: A vlastně přesně o tomhle je celé moje nové album.

Matěj: Album se jmenuje Retroskepse a celé je o časovosti a retrospektivě. Objevují se na něm třeba motivy středověké lyriky. Poezie svítáníčka, kdy se musíš loučit se svojí láskou, protože skončila noc a začíná ráno. Pak je tam nostalgie po roce 2016, přemítání nad posledním rokem nebo hloubání nad budoucností. Pořád se topíš v retrospektivě a introspekci, v analýze toho, co zažíváš nebo jsi zažil, až je to celé absurdní a začneš si klást otázku, co má smysl teď a co má smysl do budoucna. To je takový hlavní leitmotiv, ale každý song je jiný.

Hugo: Já si říkám, že největší smysl teď má dělat všechno tak, abychom ten současný tlak ustáli. Nebo aspoň já to tak mám – úplně se z toho nezbláznit. Dělat věci tak, abych byl v pohodě se svými kamarády. Abych se občas zastavil za rodiči. To pro mě má velký smysl. A do budoucna? Najít systém, jak se živit tím, co nás baví. Hodně se taky těším na výstavu, kterou chceme s Matějem udělat.
Matěj: Hugo to řekl na dvou konkrétních příkladech úplně skvěle. Když pořád přemýšlíš nad tím, co jsi prožíval nebo jak ses v různých momentech cítil, přijde mi důležité, aby ty zážitky mohli hodnotit i lidé, se kterými je zažíváš, ne jen ty sám. To znamená péči o vztahy a prožívání života s někým dalším. Lidé ti nastavují zrcadlo. A smysl budoucnosti je podle mě v umění kultivovat pocit těšení – smiřovat se se vzpomínkami tak, aby ses díky nim dokázala těšit na podobné věci znovu. Protože právě v tom je motivace dělat věci dál. Člověk může dostat pocit, že dělá pořád dokola to stejné – nové album, nové songy. Proč bychom se na ně měli těšit, když už jsme je dělali a měli s nimi nějaký relativní úspěch? Ale když si pokaždé hledáš něco nového a připomínáš si, v čem to bylo dobré, když jsme to dělali minule… Jde o vytváření podobných věcí, ale trochu novými způsoby.

Hugo: Já se těším, až mi přijde hodně peněz. A včera jsme dělali klip, one­‑take v rozpadlé vile, kde bylo asi čtyřicet lidí. Každá místnost byla jiná a bylo to extrémně náročné. Ale až vyjde, lidi nám vrátí energii, kterou jsme do něj dali. Nejvíc se ale asi těším na obyčejné věci. Na skautský tábor, kam jezdí i bráchové a ségra. Sedět někde u ohně, pít pivo s kamarády. Zároveň z toho mám ale trochu strach. Bojím se, jestli to nebude jiné. Jestli mě třeba děti, které nebudou skrývat nadšení z toho, že tam jsem, nezačnou vnímat spíš jako celebritu a nebude to nepříjemné. Že budu muset hodně mluvit o sobě a nějak naplňovat jejich očekávání. Ale třeba ne a bude to úplně v pohodě.

Matěj: Já to tolik nevnímám. Občas padnou nějaké poznámky. Třeba teď mi někdo na fotbale během tréninku říkal: „Ty vole, to se mi na tobě líbí. Ty jsi úplně mega celebrita a stejně sem chodíš na tréninky.“ Mně to přijde vtipné, zvlášť když mám vedle sebe třeba právě Gufrau.
Hugo: Vztahy s blízkými lidmi se asi tolik nemění. Spíš mě podezírají z toho, že se tak cítím. A jasně, že se tak občas cítím, protože ono to prostě moc nejde se tak čas od času necítit. Jediná změna je, že se se mnou lidi fotí.

Hugo: Chtěli bychom udělat fakt pintlich koncepční velkou výstavu ve velké galerii. Matěj má vystudovanou AVU, já s výtvarnem zas až tak společného nemám. Tematicky chceme zpochybňovat kult osobnosti, který se kolem nás vytváří. Začneme tím, že u vstupu budou monumentální obrazy našich obličejů, které sami namalujeme. Bude to jako výstava Tutanchamona. Trošku interaktivní, trošku artové, ale celkově vkusné a super. Já bych na tuhle výstavu rozhodně šel. Kdyby Yzomandias namaloval obrazy, budu tam. Ale on by to neudělal tak dobře jako my s Matějem.
Matěj: Přesně. Bude to takové „když hvězdy malují“.

Hugo: Další motiv, se kterým pracujeme, je, že spousta našich konverzací vychází z reelsek a z postdigitální stopy, kterou sami aktivně vytváříme. Třeba kdyby na Cenách Anděl existovala kategorie „Reelsko roku“, asi bychom ji vyhráli. Přijde mi cool přenášet tuhle digitální estetiku do malby, což je starý způsob sdělování. A z naší pozice mi přišlo zajímavé to reflektovat. Je super o tom takhle brainstormovat. Celou výstavu bychom vlastně mohli zarámovat tím, že nás napadla během rozhovoru pro Vogue.

Matěj: Dlouhodobě chystáme podcast a jeho gros mají být reelska, která vyskakují Hugovi, protože to je strašně specifický žánr. Takové alternativní pohledy na život. Třeba reelsko o tom, že když ti partner řekne: „Dneska jsem viděl ptáčka,“ podle toho, jak zareaguješ, poznáš, jak na tom ve vztahu jste. Nebo: „Představ si, že tě zavřou s partnerem do bílé místnosti na dva měsíce. Dostaneš za to půl milionu, ale nesmíte mít nic u sebe.“ To jsou věci, které zní jako úplné pí*oviny – a ony to vlastně pí*oviny být musí, aby tě zaujaly v algoritmu –, ale zároveň v sobě nesou důležitou pravdu o psychologii nebo mezilidských vztazích. A ty se o tom pak můžeš s lidmi bavit i normálně v reálu. Je to vlastně předávání informací skrz hloupé příklady.
Hugo: Zrovna dneska jsem Matějovi poslal nový TikTok trend. Je to něco mezi fašismem a sentimentem. Lidi se tam vracejí k představám rytířství – POV videa typu „jsi rytíř“, AI edity římských vojáků a texty o tom, že ti „technokracie sebrala mužství“. Strašně toxické, romantické představy o rytířství. Bílá AI Evropanka vysvětlující, jak se mění její země s příchodem imigrantů. Taková moderní forma rasismu zabalená do cool AI estetiky. Neříkám, že s tím souhlasím nebo mi to přijde vtipný, spíš mě fascinuje, jak chytrým způsobem je to udělané.
Matěj: Musím říct, abych se tě zastal: Hugo fakt není rasista. Hodně našich kámošů má rasistický feed, protože jim přijdou zábavné rasistické vtipy. Ale Hugo mi to začal posílat proto, že nevěřil vlastním očím, že se tohle děje. A jak to začal posílat, se mu to začalo ukazovat víc.

Hugo: Na reelskách mi přijde sexy, že s nimi vedeš souboj. Berou ti hrozně moc času, vytváří ti závislost, ale můžeš nad nimi vyhrát. A vyhraješ jedině tak, že dokážeš slovy zreprodukovat svůj zážitek z nich a navázat na to nějakou smysluplnou konverzaci. A v ten moment mám pocit, že jsi vyhrál ty, a ne reelska.

Hugo: No, přesně. Ty moulo, nic jsi nečetl! Přijde mi fakt zvláštní, že z knih se stala taková prestiž. Slyšel jsem několikrát, že někdo „asi nepřečetl moc knih“ jako komentář, že je hloupý. Přijde mi bizarní porovnávat chytrost podle počtu přečtených knih.

Matěj: Já poslední tři roky čtu pořád jednu knihu dokola. Jmenuje se Kronika lidstva a z ní pochází skoro všechno moje vědění. To doporučuju všem.

Hugo: To je bohužel pravda. Je to něco mezi encyklopedií a učebnicí a Matěj to čte furt. A fakt je, že z ní sbírá moudrost. Ale ta kniha vyšla třeba v roce 1802 nebo tak nějak.
Matěj: Mám dvě. Jednu menší, cestovní, to jsou Dějiny Evropy. A pak mám právě Kroniku lidstva. A v ní je de facto rok po roce od roku 1663 popsáno, co se dělo na planetě. A je to nejlepší.

Matěj: Konečně výborné otázky! Já přiznám, že začínám vždycky od novověku, začátek sedmnáctého století. Mám to fakt rád. Když se cítím špatně, kouknu se na dokumenty ze stalinistického Ruska nebo z druhé světové války. Protože i přesto, že se zdá, že tam lidé trpěli víc, uklidňuje mě, že ten příběh je jasně ohraničený. Dává ti to řád, vnímáš tu dobu a orientuješ se v tom jak ve videohře. A pak jsi v přítomnosti, která je úplně neuchopená, divná, neestetická a nemá jednotný styl.

Matěj: Za mě je to obecně způsob, jakým dobu technicky zaznamenáváme. Když se podíváš třeba na rok 2016, je to estetika čočky iPhonu 4 nebo digitálních kamer z té doby. A proto to dneska lidi znova reprodukují, aby dosáhli nostalgického pocitu. Jsme definováni technologickou rovinou a zařízeními, kterými ji zaznamenáváme. To je první věc a druhá jsou společenské momenty. Těch je strašně moc, je to věc, kterou se snažím dostávat i do hudby – nějak ohraničit dobu a udělat v tom pořádek. Takový kronikářství. Myslím si, že hodně důležité je, že se na to vůbec ptáš. Přehnaná sentimentalizace a nostalgie nedávné minulosti jsou taky příznačné pro dobu posledních, dejme tomu, pěti let.
Hugo: To je pravda. Lidi se vracejí k dřívějším formám zaznamenávání. Natočíš video na VHS proto, aby mělo vibe vzpomínky. 

Matěj: Potrvá. Kdyby se udělal song přes véháesku, tak je to Potrvá. Má v sobě ten stejný sentiment, ale není kýčovitá. Fakt se povedla.
Hugo: Mám stejnou odpověď, taky ji mám spojenou s hezkými věcmi.

Hugo: Myslím si, že ano. Že lidi opravdu cítí, že to, co říkáme, je real. A že nejsme úplné lopaty, takže to dokážeme udělat formou, která je srozumitelná. Zároveň jsem ale přesvědčený, že čím víc člověk do hudby nebo čehokoli jiného dá něco skutečného, tím víc to funguje. Lidé prahnou po něčem opravdovém. Scrollují TikTokem a najednou narazí na něco, co působí reálně – a chtějí to zkonzumovat. Myslím si, že z naší hudby můžou cítit, že je o něčem skutečném. A právě v té záplavě prázdných slov je realness to, co je přitahuje. Díky tomu pak mohou zažívat skutečné sentimentální vzpomínky. Protože mají pocit, že to není AI.
Matěj: Hugo má pravdu. K tomu realnessu tě vlastně nutí už samotná forma. V hudbě je čím dál těžší se odlišit, i kvůli AI. Takže nás k tomu vlastně dotlačily i okolnosti.

Hugo: Nová hudba Tylera Durdena je úplná bomba. Přijde mi úplně strašně real.
Matěj: Mě třeba baví nová vlna newyorských písničkářů. Zároveň je ale důležité říct, že real­ness neznamená ukazovat, že nejsi cool. To je podle mě důležité. Lidi si myslí, že aby byli real, musí reagovat na rapový flex tím, že budou říkat: „Já jen hraju FIFA a nic nedělám.“ To mi přijde smutné. Realness je prostě říct, jak žiješ ty, ne reagovat na ostatní.
Hugo: Je mega moc případů, kdy si lidi naši tvorbu vyložili špatně. Bez jakékoli touhy se povyšovat si myslím, že se spousta lidí snaží napodobit to, co děláme. Ale často to nedopadne, protože nepochopí pointu. Zjednodušují to.
Matěj: Hudební kritici poslední dobou až moc cení, možná až fetišizují civilnost a upřímnost. Stal se z toho ideál, na který všichni aspirují. Spousta lidí se o to snaží a začíná to být strašně šablonovité. Podle mě to ztrácí svoje kouzlo a je to vyprázdněné. Je to jen další formální prvek v hudbě, který se líbí a používá. Být real bude brzy manýra. Přitom být real je vzácné.

Matěj: Vždycky jsem hrozně sentimentální z momentů, kdy stojím s klukama na pódiu a můžeme ty písničky hrát společně. Dobře si pamatuju, když jsme je hrávali pro mnohem míň lidí. A když teď hrajeme pro velké publikum, je to fakt hezké. Hodně to pociťuju právě u singlu Potrvá. Líbí se mi, že jsme pořád kamarádi a sbližujeme se ještě víc během společné kariérní cesty.
Hugo: Generace našich dědečků se stmelila ve válce, my se stmelujeme takhle. V hudebních zákopech.