Feminismus, avantgarda, legendy. Tyhle výstavy v Trenčíně musíte vidět

Konceptuální slovenský umělec Stano Filko se narodil 15. června 1937 ve Veľké Hradné a zemřel 23. října 2015 v Bratislavě. V šedesátých letech byl jedním z hlavních představitelů československé avantgardy. Ve svých čtyřiačtyřiceti letech emigroval do západního Německa. Později působil ve Spojených státech a Kanadě. Záhy po sametové revoluci se vrátil do rodné vlasti s instalací Bílý prostor v bílém prostoru. Součástí bylo i jeho embéčko (vůz Škoda 100), ve kterém v roce 1981 emigroval. 

Během svého života vystavoval nejen v Československu, ale také v Itálii, Francii, Německu či Spojených státech amerických. V roce 2005 vytvořil společně s dalšími umělci expozici Československého pavilonu na Benátském bienále. Jeho díla najdete v nejvýznamnějších světových muzeích a galeriích – ve sbírkách Centre Pompidou v Paříži, MoMA v New Yorku, Solomon R. Guggenheim Museum v New Yorku, v Národní galerii Praha i Národní galerii Bratislava. Průřez umělcovou tvorbou si v Trenčíně můžete užít do 18. dubna 2026. Výstava se částečně překrývá s jeho retrospektivní výstavou Stano Filko: 12 Chakras of Becoming v Museum der Moderne Salzburg (od 3. dubna 2026 do 7. února 2027).

Nové trenčínské autobusové nádraží je moderním prostorem, který nabízí návštěvníkům města v těchto dnech silný vizuální zážitek, videoinstalaci Open my Glade (Flatten) od Pipilotti Rist. K vidění byla na velkoplošné obrazovce na Times Square v New Yorku mezi lety 2000 – 2017. Série šestnácti minutových videí se skládá z detailních záběrů Pipilottiny tváře, když pronáší poetické, filozofické a politické výroky. Kdo je tahle tvůrkyně, jejíž dílo si zamilovala i Beyoncé?

Třiašedesátiletá švýcarská vizuální umělkyně zaměřuje svou tvorbu na experimentální videoart a instalace. Její díla hýří sytými barvami. Tvorbu cílí na lidské tělo a jeho smyslnost. Umělecká kritika ji zařazuje do šuplíku feministické tvorby. Vystudovala Hochschule für Angewandte Kunst ve Vídni a Schule für Gestaltung v Basileji. Své první video I'm Not the Girl Who Misses Much natočila ještě za studií v roce 1986, ve stejné době byla členkou rockové kapely Les Reines Prochaines. Vystavovala třikrát na Benátském bienále. V roce 1997 si odsud odnesla cenu Premio 2000 za čtyřminutovou videoinstalaci s názvem Ever is Over All. V ní se mladá žena v modrých šatech (zahrála si ji filmařka Silvana Ceschi) prochází po městské ulici a v ruce drží květinu Kniphofii (Kleopatřinu jehlu), která září červenými, oranžovými a žlutými květy. V jedné chvíli touhle trvalkou, která dosahuje délky až 150 centimetrů, rozbije okénko auta stojícího u chodníku. Video plné feministických symbolů a odkazů nadchlo Beyoncé natolik, že se jím v roce 2016 inspirovala v klipu k písni Hold Up (vyšlo na albu Lemonade). Zpěvačka ve videu kráčí po ulici a rozbíjí okna zaparkovaných aut baseballovou pálkou.

Pipilotti Rist je finalistkou ceny Hugo Boss Prize (z roku 1998). Z roku 2009 pochází celovečerní film Pepperminta, ke kterému napsala scénář a sama si ho i režírovala. V experimentálním snímku sleduje skupinu přátel, kteří se vydávají na cestu za záchranou světa. V Ženevě jezdí od roku 2016 růžové tramvaje Monochrome Rose podle jejího designu. Její díla jsou součástí mnoha významných uměleckých sbírek po celém světě. Najdete je v MoMA v New Yorku, Solomon R. Guggenheim Museum v New Yorku, MoMa v San Francisku, Utrecht Centraal Museum, nebo v Kunstmuseum St. Gallen. Pipilotti Rist přirovnává svá videa k ženským kabelkám. „Doufám, že v nich bude místo pro všechno: malbu, technologie, jazyk, hudbu, poezii, rozruch, předtuchu smrti, sex i družnost.“

Trenčínský hrad je největším městským hradním celkem na Slovensku. Postavili ho jako královskou hradní pozorovatelnu nad starým slovanským sídlem z doby bronzové. Začátky budování současného hradu sahají do 11. století, kdy jeho stavbu tvořila jen obytná předrománská kamenná věž a kamenná rotunda, jejíž původ se datuje do doby Velkomoravské říše. Na kopci postavili v 11. století další kamennou věž typu donjon, která byla přestavěna ve 13. století. Toto je nejviditelnější prvek panoramatu města. Jaké výstavy na vás čekají na Trenčínském hradě?

Sedmačtyřicetiletý japonský umělec vystudoval sochařství na univerzitě v Kjótu. Zaměřuje se na instalace, sochu a malbu. Své sochy tvoří z netradičních materiálů, větví stromů i drátů. Vystavuje po celém světě a jeho tvorba je k vidění ve sbírkách Národního muzea umění v Ósace. 

Co se ale stane, když do masivní architektury hradu vložíme jeho křehké dílo? Tahle výstava proměňuje Rytířský sál na vertikální krajinu, ve které se hlavními materiály stávají prostor, prázdnota, světlo a čas. Autor při práci využil průhledné materiály. Vznikly z nich jemné struktury, v nichž jako by se čas na chvíli zastavil. Instalace nepůsobí jako objekt, který stojí v sále. Stává se součástí děje. Díky ní si uvědomujeme vlastní tempo a dech. Plynutí času je neustálá přeměna: něco vzniká, chvíli trvá, potom mizí. V prostředí středověkého hradu tak roste napětí mezi tím, co přežije staletí, a tím, co existuje jen „na chvíli“. Výstava zve ke zpomalení a říká: Nevšímejte si času na hodinách, ale času, který je přítomný v prostoru.

Legenda o Studni lásky vypráví dávný příběh tureckého paši Omara a jeho manželky Fatimy. Tu zajal vládce Trenčínského hradu, uherský palatin Štefan Zápolský. Omar výměnou za její svobodu slíbil, že vykope do skály studnu. Tím by se hrad stal nedobytným. Podle pověsti kopal Omar se svými 300 druhy tři roky, než se objevila voda. Se slovy: „Zápolský, vodu máš, ale tvoje srdce je tvrdší než ta skála,“ si Fatimu odvezl domů. Legenda přežila staletí a inspirovala současné turecké umělce. Ve svých instalacích využívají zvuk, světlo a hologramy pro čtyři rozličná představení. Tohle není výstava, kterou si stačí projít. Musíte se v ní pohybovat, chvíli zůstat, zaposlouchat se do ozvěn a sledovat, jak se prostor mění spolu s vámi. 

Instalaci připravila dvojice umělců, třiačtyřicetiletý Ahmet Rüstem Ekici a pětatřicetiletý Hakan Sorar. Pracují se současnými technologiemi: hologramy, 3D počítačovými vizualizacemi, digitálním rozhraním, digitální kresbou, digitální koláží a dalšími formáty. Jejich přičiněním se legenda mění v palimpsest – text, skrze nějž „prosvítá“ jiný text. Přepisovaný rukopis, z nějž staré vrstvy nezmizely, jen jsou překryty novými.  

Instalace jednačtyřicetiletého multimediálního umělce Kerema Ozana Bayraktara propojuje AI animaci s fyzicky přítomným cirkulačním vodním čerpadlem. Autor nám prostřednictvím své instalace klade otázky: Co nám zůstává skryto? Co je nepřítomné? Co se děje pod povrchem, pod kamenem? Vnímáme to v každodenním shonu?

Pětašedesátiletý autor téhle instalace je zároveň kurátorem celé výstavy tureckých umělců. Vystudoval design médií, žije v Istanbulu a vyučuje umění na několika vysokých školách po celém Turecku. Ve svém díle propojuje prostor se zvukem tak, že bytostně cítíte krásu, která vás prostupuje. Ozvěna tu není jen efektem. Zanechá stopu ve vaší paměti i poté, co výstavní prostor opustíte. 

Osmatřicetiletá architektka a designérka Buşra Tunç využívá k práci každodenní materiály. Ve své tvorbě se zaměřuje na průnik architektury, kinematografie a zvuku. Tak vznikají její originální instalace. V Trenčíně se můžete těšit na křehkou instalaci, která propojuje světlo a zvuk. Hrdinku legendy Fatimu nám přináší prostřednictvím jejího hlasu. Proud její řeči se zdá být nekonečným...