Vizuální drama. Především to nabízejí filmové premiéry v únoru

Cindy Kerberová, beauty director & head of digital editorial content: Romantické drama Bouřlivé výšiny na motivy románu Emily Brontë Na Větrné hůrce mám v diáři jako povinnou premiéru. Ne proto, že bych zrovna potřebovala další romantiku, nebo snad dokonce drama. Na to první mě to neužije a toho druhého mám víc než dost. Ale tady se všechno tak dobře potkává, že se nemůžu dočkat. Emerald Fennell ve filmu Saltburn dokázala, že umí luxus i temnotu dávkovat tak, že se člověk směje a zároveň cítí lehké znepokojení. A po zhlédnutí traileru to vypadá, že se Bouřlivé výšiny ponesou v podobném duchu. Bez patiny historického románu, ale zato plné syrové energie. Větrem ošlehané tváře Margot Robbie a Jacoba Elordiho mluví za vše. Ona je šarmantní, ať už má na sobě cokoliv, on má tu neklidnou energii, která k Heathcliffovi patří. A ty kostýmy? Velké ach. Když pro nic jiného, tak na tento film půjdu kvůli hlavním představitelů a kvůli atmosféře tvořené větrem na vřesovišti, krásnými šaty a divokými city.

Jana Patočková, fashion features editor: Nadané ženy to měly v minulosti o mnoho těžší než muži, ale Vítězslava Kaprálová (1915-1940) měla štěstí, že se narodila do podporující rodiny. Její rodiče byli oba hudebně nadaní. Otec byl majitel hudební školy, profesor hudby a hudební skladatel, maminka učitelka zpěvu. U samotné Vítězslavy Kaprálové se od narozeníá projevoval neuvěřitelný talent – svou první skladbu V říši bájí napsala v devíti letech, a přestože se dožila pouhých 25 let, stačila složit více než čtyřicet skladeb (klavírní, komorní, orchestrální i vokální). Nový dokument Kaprálová se věnuje hlavně období posledních tří let života talentované komponistky a dirigentky, které strávila ve Francii. V roce 1937 sem ve svých dvaadvaceti letech odjela studovat na prestižní École normale de musique. Dokument, pojatý jako dialog napříč časem a generacemi, se vydává po jejích stopách a krátké, leč intenzivní období rekonstruuje pomocí archivních záběrů a dopisů plných bezprostředních dojmů. Její odkaz paralelně ožívá díky nové generaci dirigentek, jako je Biaca Maretti, která s orchestrem některé skladby svojí předchůdkyně nacvičuje. Film je tak nejen připomínkou života a díla Kaprálové, ale pocta všem ženám, jež se navzdory jazykovým bariérám, předsudkům i svému původu dokázaly prosadit v prostředí klasické hudby.

Kateřina Špičáková, managing editor: Dlouho jsem neviděla žádný dobrý dokument a tenhle mě zaujal hned. Snad je to tím, že po zhlédnutí Citové hodnoty jsem se intenzivně ponořila do řešení vztahu s vlastním otcem, nebo možná nostalgickým vizuálem, který evokuje dětství zamlžené snovým oparem. V Bratrech Anderssonových, svém režijním debutu, se švédská filmařka Johanna Bernhardson prostřednictvím křehkého portrétu svého táty snaží poznat i jeho tři bratry, své strýce. Každého potkal jiný osud, a právě to ji zajímá: jak se lidé ze stejného zázemí i na základě drobných odlišností mohou vydat naprosto jinými životními cestami. Spolu s tím se nikoliv jako režisérka, ale jako dcera a neteř snaží znesvářenou čtveřici odcizených bratrů smířit, než bude pozdě, a odkrývá tak rodinné prokletí v podobě alkoholismu, jehož stín se táhne napříč generacemi. Na suchý únor velmi příhodné.

Sabrina Karasová, managing editor of online content: Jestli mi z dětství zůstal v hlavě nějaký hodně znepokojivý osudový film, pak to byla tahle černobílá klasika od režiséra Františka Vláčila, natočená podle předlohy Vladimíra Körnera. Průvodním rekvizitám v podobě pravidel maltézského řádu a dobových reálií 13. století jsem samosebou tehdy nerozuměla, ale neúprosný trest za pubertální drzost, nemožnost volby, nutnost žít podle regulí řádu, který jsme si nevybrali, neodvratitelnost osudu, touha po svobodě, vzpoura a konečně dospělost, která umožňuje změnit pravidla a vzít život do svých rukou, byť za cenu zrady přátelství, tak tahle témata mě v době dospívání v totalitě oslovovala hodně. Navíc výkon Petra Čepka v hlavní roli, obklopeného Petrem Štěpánkem, Josefem Sommerem či Janem Kačerem, dodává dílu na nekompromisnosti. Údolí včel z roku 1967 je zpátky v distribuci.

Michaela Vojčová, advertising back office: Ghostface se vrací. A minulost taky. 

Začátek tohoto roku se nese v duchu nostalgie nad uplynulými dekádami. A já jsem vrchní nostalgik. Ráda se vracím do devadesátek, do doby VHS a DVD, ve které tato kultovní hororová série vznikla. Horory nesleduju. Nikdy. Vřískot ale řadím mezi kultovní lekací filmy, které si nemůžu nechat ujít. A taky, přiznávám na rovinu, že když Ghostface občas zakopne, zazmatkuje nebo krvácí, tak mu to dává nádech smrtelnosti (a mně úlevy), aspoň trochu. Trailer k sedmému dílu série slibuje nové prostředí, gradující hrůzy, ale i návrat některých starých postav, které se objevují ve flashbacích. Kromě Sidney Prescott (Neve Campbell) nebude chybět ani Courteney Cox coby legendární reportérka Gale Weathers, která se objevila ve všech filmech.

Co nový díl přinese? Sidney si v poklidném městečku zařídila nový život. Minulost se ale opět probudí a Sidney bude čelit nejen hrůzám minulosti, ale i dosud své nejtemnější můře. Vrahovým dalším cílem se totiž stane její dcera Tatum (Isabel May). Hlavním motivem děje je právě vztah matky a dcery, který propojuje minulost se současností. Ghostface se tentokrát vůbec neskrývá a přiostří taktiku. Do telefonu se nebude ptát jenom: „Jaký je tvůj oblíbený horror?“, ale přizpůsobí se novým technologiím. Hrůzu a děs přenese z temných ulic i na displeje telefonů a kamer. Uniknou smrti, přemůžou Ghostface jednou provždy a stanou se final girls?

V kinech od 26. února 2026