Osamělost, vztek, smíření. Jak mě Citová hodnota donutila přemýšlet nad vztahem s mým tátou

A must-see for recovering eldest daughters. Jednoduchou, ale výstižnou větou popisuje řada zahraničních recenzí nový film Joachima Triera. Drama Citová hodnota loni v létě získalo Velkou cenu na filmovém festivalu v Cannes, je nominované na osm Zlatých glóbů a možná se dočká i několika oscarových nominací, minimálně v hereckých kategoriích. Mezi snímky loňského roku vyniká v mnoha ohledech. Na mě osobně dolehl silou, kterou jsem ani nečekala. Viděla jsem ho doma, z novinářského screeneru, v bezčasí mezi Vánocemi a koncem roku, krátce po svátečních rodinných návštěvách. A dlouho jsem s žádnou titulní hrdinkou nesouzněla tolik jako s Norou.

Hraje ji Renate Reinsve, s níž režisér spolupracoval už na svém předchozím projektu, diváckém hitu Nejhorší člověk na světě. Romantická komedie s mírným přesahem do generační výpovědi se dočkala téměř oslavných reakcí i od kritiků, jejím největším přínosem bylo ale právě představení talentované norské herečky širokému mezinárodnímu publiku. Jako tápající Julie, která na hranici třicítky stále hledá svoje místo ve světě, byla přesvědčivá. Navzdory tomu, že na její postavě bylo znát, že je spíše představou mileniální ženy v mysli starších mužů, než jejím skutečně autentickým obrazem. 

Renate Reinsve v roli Nory Borg posouvá svůj herecký um na další úroveň a je ohromující. Smutek, vztek a osamělost jen necítí. Prostupují celou její bytostí, která málokomu věří a spoléhá se hlavně na sebe. Divák to vnímá z každého obrazu. Nejvíc pak z těch, kde Nora nic neříká, nebo jí třeba ani není vidět zcela jasně do tváře, kdy daný efekt podporuje režisérova typická barevná paleta složená z tmavých, tlumených a zemitých odstínů střídaných jemnými růžovo-modrými pastely s občasným červeným cákancem. K životu v podobě lidského emocionálního papiňáku, který se musel sám sebe naučit regulovat, Noru dovedlo vyrůstání s labilní matkou, nepřítomným otcem a tíhou zodpovědnosti za sebe i mladší sestru Agnes (Inga Ibsdotter Lilleaas). „Jak to, že tebe naše dětství nepoznamenalo?“ říká jí v jeden moment Nora s lehkým úsměvem na tváři. „Mezi námi je jeden zásadní rozdíl. Já měla tebe,“ odpovídá Agnes.

V Trierově snímku se zátěž mnoha pokolení zhmotňuje v rodinném domě, jehož zdi pamatují všechna dramata, tragédie, ale i radosti a lásky. Doslovné ztvárnění přenosu mezigeneračních traumat i vzorců chování v jinak subtilním snímku nepůsobí rušivě, naopak velmi chytře ukotvuje tíživě věrohodnou auru hlavní hrdinky. Divák se díky tomu zcela nerozpustí ve vlastních vzpomínkách a zkušenostech. A ani v určité naštvanosti, kterou s Norou dokáže sdílet. Středobodem děje je její vztah s odcizeným tátou, vysloužilým režisérem, který se nečekaně znovu objeví v Nořině životě a nabídne jí roli ve svém novém filmu. Nora ho odmítne, a tak Gustav obsadí populární hollywoodskou herečku Rachel Kemp s tváří Elle Fanning. Ta do příběhu a rodiny Borgových vstupuje jako pozorovatel zvenčí, který dokáže rychle vycítit, že do něj nepatří, nemá v něm své místo. S jejím příchodem se publikum může rozhodnout, zda také zůstane stát na prahu, anebo se nechá zcela pohltit.

Gustava oproti tomu ztvárnil Stellan Skarsgård. Přinejmenším ambivalentní postavu hraje skvěle a jakoby mimochodem dokazuje výjimečnost svého talentu. Je mu 74 let, v branži se pohybuje od dětství, a zatímco někteří jeho kolegové vrstevníci si v tomto věku vystačí s jednou svou ustálenou polohou, na něm je vidět oddanost každé další postavě a snaha být stále jiný, nový. V jeho podání je Gustav skutečně vrstevnatý, neustále osciluje mezi sobeckostí, sebestředností, také stárnutím, rozplývajícími se ambicemi i ztrátou relevantnosti a láskou a hrdostí, kterou vůči dcerám bytostně cítí. Asi. Možná je to spíš vina.

Když jsem nedávno na terapii probírala svoje dětství, zejména pak vliv, který na mě měl můj táta, v jeden moment jsem se slzami vzteku v očích říkala, že mě štve, jak se ke mně během dospívání choval. A že mi přijde nefér, že funguje úplně v pohodě, zatímco já musím žít s důsledky jeho jednání a chodit na terapii. Mimo jiné i proto, abych stejně nepůsobila na svého syna, protože vůči němu cítím zodpovědnost, které se můj táta v mých očích vyhýbal. Nově mám k tomu pocit, že musím tátu hlídat, aby právě synovi z pozice dědy nezpůsobil totéž, co mně. Můj terapeut na to reagoval mnoha racionálními vysvětleními, které si někde v zadním plánu také uvědomuju. Mezi nimi zaznělo, že můj táta může být sám ztracený a pohmožděný zase svými rodiči – stejně jako Gustav, který toto před Norou vyjeví v hlasové zprávě, již jí opilý nechá v telefonu pozdě v noci, kdy leží sám v potemnělém pokoji.

Navzdory schopnosti věci pojmenovat a zasadit do širšího kontextu ve mně ale pořád zůstává pocit, že můj táta to měl před lety zvládnout líp. On byl přece dospělý. Já neměla být na všechno sama, byla jsem malá, on měl být moje kotva. Jenže naši rodiče jsou stejně dospělí, jako jsme teď my. A stejně jako my v sobě máme pověstné vnitřní dítě, často zraněné, mohou jej v sobě mít i oni. Rozdíl je v tom, jak se k tomu naše a jejich generace staví. Gustav se snaží zahojit vztah se starší dcerou i sám sebe scénářem, který je podle všech v okolí „nejlepší věcí, co kdy napsal“. Je zdánlivě inspirovaný příběhem jeho matky, ve skutečnosti je ale psaný přímo pro Noru. A především je o ní. Dokonale zachycuje její podstatu, rozpoložení, bolest, přístup k životu. „Jak to může vědět?“ ptá se Nora svojí sestry v jedné ze závěrečných a nejsilnějších scén filmu. 

A to je ta zásadní otázka, která rezonuje dlouho po skončení Trierova nového filmu. Jak naši rodiče vědí, kdo jsme, i když s námi nebyli? Je možné, že s námi byli víc, než si myslíme, jen nám o tom neřekli? Nebo nás dokážou pozorovat způsobem jako nikdo jiný, způsobem, který si neumíme představit, dokud nemáme vlastní děti? Anebo v nás vidí svoji projekci – stejně jako my nevyhnutelně zrcadlíme je. A jen v tom dokážeme najít vzájemné souznění a porozumění? Nora, Gustav a my ostatní se složitým vztahem s rodiči odpověď hledáme celý život. Můžeme ji najít společně s nimi, každý sám, nebo vůbec, ve všech případech to ale nakonec vede k jednoduché volbě: když jste naštvaní, můžete zůstat naštvaní a žít v izolaci vlastního brnění, nebo to můžete prostě pustit a posunout se dál.

Citová hodnota vstoupí do českých kin 8. ledna 2026.