Jaké jsou nejoblíbenější horory podle redakce Vogue? Tyto nejlepší filmy si pusťte nejen na Dušičky

Svátky oslavující mrtvé duše se nezadržitelně blíží a spolu s nimi i otázka: Na co se podíváme dneska večer? Ať už jde o naprostou filmovou klasiku, nebo snímky pro velmi malou a specifickou skupinu diváků, redakce Vogue CS sestavila žebříček svých nejoblíbenějších hororů (a thrillerů), po kterých nebudete chtít usnout ve tmě a sami. 

Cindy Kerberová, head of digital editorial content a beauty director: Předloha: král hororů Stephen King. Režie: mistr napětí Stanley Kubrick. V hlavních rolích ďábelský Jack Nicholson a fantastická Shelley Duvall. Tohle je kombinace, kterou prostě nic nepřekoná. Původní filmové zpracování jednoho z nejlepší hororů, které kdy kdo napsal, podle mě nemá konkurenci a každý by ho měl znát. Kubrick nestaví na laciných lekačkách, ale na plíživém, klaustrofobickém pocitu naprostého osamocení, který se vám dostane pod kůži.

O čem je film Osvícení? Horský hotel Overlook, odříznutý od okolního světa nekonečnou sněhovou vánicí, tu funguje jako samostatná živá entita, jež pomalu, ale jistě rozkládá mysl hlavního hrdiny spisovatele Jacka Torrance, který sem přijel na zimu se svou ženou a synem, aby znovu začal psát, ale věci samozřejmě naberou úplně jiný směr. Každý perfekcionisticky symetrický záběr, ozvěna dětské tříkolky na prázdných chodbách i dnes už ikonický retro vzor koberce se vám nevyhnutelně vryjí do paměti. Osvícení není jen obyčejný horor. Je to vizuálně dokonale uhrančivá studie šílenství a mistrovská lekce budování napětí, která vás i po více než čtyřiceti letech donutí po závěrečných titulcích ještě nějakou dobu nervózně zírat do tmy.

Jana Patočková, fashion features editor: Mám celoživotní slabost pro Daria Argenta. A skoro ještě větší pro jeho dceru Asii, která, mimochodem, patřila k prvním ženám, jež veřejně promluvily v kauze Harveyho Weinsteina (to je pro mě skutečný horor). A tohle kreativní kombo otce a dcery se spojilo ve filmu Armáda démonů: Matka slz. Završení Argentovy volné trilogie, jež započala kultovní Suspirií, se odehrává v Římě nultých let. Ale řekla jsem si, že tentokrát nebudu yappovat jako zaseklý kolovrátek o Argentových a dám vám tip na něco docela jiného. Upřímně, já se obvykle typických hororů moc nebojím. Jasně, lekačky mě umí zvednout, ale krev a masakry mě spíš fascinují, než děsí. A častokrát se přistihnu při tom, že mi film přijde příliš předvídatelný na to, abych se stihla bát. 

Z posledních deseti let se mi ale pod kůži vryla jedna výjimka: Na návštěvě od  M. Nighta Shyamalana. Jestli mě totiž něco opravdu děsí, tak jsou to nevyzpytatelní lidé nebo hororové nahlížení nejrůznějších psychiatrických diagnóz (ale bez stigmatizace, prosím). Zde se potkává civilnost, již režisér umocňuje i formální volbou formátu. Film se totiž tváří jako mockument, který natáčí sami protagonisté, se spoustou zvláštních a nepříjemných scén. Jako když si nejste jistí, jestli se vám to, co jste zahlédli, zdálo, nebo ne. Moc ráda bych vám k tomu napsala něco víc, ale upřímně říkám: dobrovolně se na to už nikdy nepodívám, děkuji za nabídku. Ale vy to určitě zkuste.

Kristýna Jandová, online editor: Film Hlad režiséra Tonyho Scotta jsem objevila teprve nedávno. Ačkoli už hororům neholduji tolik jako v teenagerských letech, kombinaci Catherine Deneuve, Davida Bowieho a Susan Sarandon jsem jednoduše nemohla odolat. A mám pocit, že se k němu ještě nejednou vrátím. Hlad je gotický horor, v němž se krása, svádění a nesmrtelnost postupně mění v děsivou past. Miriam Blaylock (Catherine Deneuve) je upírka, která už po tisíce let slibuje svým vyvoleným milencům věčný život. Její současný partner John (David Bowie), talentovaný violoncellista, však začne po dvou staletích náhle stárnout a zjišťuje, že nesmrtelnost zdaleka neznamená věčné mládí. V zoufalé snaze najít záchranu vyhledá lékařku Sarah Roberts (Susan Sarandon), vědkyni zabývající se výzkumem stárnutí, která se záhy sama ocitá v podmanivém, ale nebezpečném světě Miriam. Touha se tu prolíná s krutostí a věčný život se mění v prokletí. Vedle hereckého obsazení mě na filmu baví také kostýmy, které podtrhují jeho temnou, smyslnou atmosféru. Jejich autorkou je italská kostýmní výtvarnice Milena Canonero, držitelka čtyř Oscarů, jejíž práci znáte například z filmů Marie Antoinetta, Grandhotel Budapešť nebo Barry Lyndon. 

Kateřina Špičáková, executive editor: Vybrat jeden nejlepší horor? Haha. Zkuste mi zadat padesát a pak dostanete kurátorovaný, pečlivě sestavený seznam dělený na subžánry a navrch přednášku o tom, proč jsou horory nejlepší. Naštěstí jsem přesně takový seznam před pár lety dělala, a i když se za tu dobu na hororové scéně udály skvělé věci, za první pětkou si stále stojím. Na pátém místě neochvějně stojí Posedlost Andrzeje Żuławského s nádhernou Isabelle Adjani a Samem Neillem v rolích manželů, jejichž vztah se rozpadá brutálně absurdním způsobem v depresivních kulisách vylidněného západního Berlína. Čtvrté místo, Vymítač ďábla, nestárnoucí klasika a definice jednoho z hororových archetypů, který s démonickou posedlostí u mladé dívky pracuje jako se symbolem jejího (sexuálního) dospívání. Třetí místo jednoznačně druhý Evil Dead, vrcholný mix hororu a komedie a majstrštyk Sama Raimiho, kde hlavní roli hraje motorová pila místo ruky. Stříbrnou mediali ode mě získává Děsivé dědictví Ariho Astera, který je takovou vlajkovou lodí takzvaných elevated horrors a zároveň vrcholem hororové zlaté éry studia A24. A máme tu vítěze: Věc Johna Carpentera s Kurtem Russellem v titulní roli.

O čem je film Věc? Vědce z americké výzkumné stanice na Antarktidě vystraší nájezd jejich norských kolegů, kteří se marně snaží zabít prchajícího psa. Lov dopadne neúspěšně a Norové zmizí bez toho, aby situaci Američanům vysvětlili. Ti však postupně zjišťují, že se psem není něco v pořádku. Je totiž infikovaný mimozemským virem, který pro sebezdokonalování využívá tělesné schránky (nejen) lidí a vůbec mu není proti mysli na svých hostitelích ledacos „zkoušet“. A tak vědcům nezbývá nic jiného, než vzít do rukou plamenomet, věřit jenom sobě a být stále ve střehu – v kterémkoli z nich se totiž může skrývat „věc“. Film s revolučními a nestárnoucími praktickými efekty, který ale zaručeně obstojí i bez nich, mistrně kloubí paranoiu a klaustrofobii s nádechem kosmické hrůzy za zvuků jedinečné hudby Ennia Morriconeho.

A ještě douška na závěr: čestné uznání budiž uděleno nejlepšímu, dosud nepřekonanému tuzemskému hororu – Vlčí boudě Věry Chytilové. A pokud vás horory zajímají víc, náhoda tomu chtěla, že jsem o nich nedávno byla hovořit v podcastu Vyhonit ďábla.

Barbora Voříšková, online content editor: Na horory mě neužije, dodnes si pamatuju, jak jsem jako dítě v televizi zahlédla scénu z Van Helsinga (jehož šíleně špatným vizuálním efektům se dnes směju), která se mi vryla do paměti natolik, že jsem pak několik týdnů nemohla strachy usnout (ano, k vyděšení mi stačilo málo). S letošním příchodem filmů Backrooms a Posedlost do kin i chválou, jež oba filmy provázela, jsem si řekla, že svůj strach z hororů zlomím. A jsem ráda, že jsem tak učinila. Ani jeden z hororů vám asi nemusím představovat, obletěly za poslední měsíce internet tolikrát, že není možné, abyste je nezaznamenali. A tak aspoň řeknu, čeho si na nich cením – kromě toho, že je oba mají na svědomí autoři mé generace. Zachycují společnost, v níž toužíme po jistotě, blízkosti a smyslu, ale zároveň se potýkáme s odcizením, nejistotou, potřebou mít věci pod kontrolou a především neschopností respektovat druhé. Ukazují, že ve snaze uniknout samotě i před vlastními problémy zcela ztrácíme sami sebe a ničíme druhé. A to je nakonec možná to nejděsivější.