Jana Plodková: Chameleon s tváří aristokratky

Jana Plodková patří k těm vzácným herečkám, které dokážou být přesvědčivé v artovém dramatu, dobové detektivce, stejně jako v bláznivé komedii. Je mistryní transformace, která do každé role vnáší specifické napětí a nefalšovaný šarm, který jí ostatně nechybí ani mimo filmové kamery. 

Do širšího povědomí vstoupila Jana Plodková coby komediální talent, ale velmi rychle dokázala, že její rejstřík je mnohem bohatší. Její kariéra je lemována spolupracemi s předními režiséry (Marek Najbrt, Bohdan Sláma, Robert Sedláček), kteří pochopili, že za její křehkou vizáží se skrývá neuvěřitelná vnitřní síla. Sedm nominací (za filmy Protektor, Polski film, Rozkoš, Ztraceni v Mnichově, Bábovky, Němá tajemství a Karavan), z nichž proměnila hned tu první na prestižní cenu Český lev, mluví za sebe. Letošní nominace za film Karavan potvrzuje její status herečky, která se nebojí jít na dřeň a odložit veškerý glamour pro sílu okamžiku.

Jedna z prvních rolích Jany Plodkové je důkazem toho, že dokáže zaujmout i malou rolí. Její „Čárková" je správně drzá a krásná. Éterická servírka popletla hlavu Janu Budařovi ve slavné komedii Jana Svěráka a těch pár okamžiků a minimum slov jí stačilo, aby si jí všiml celý národ. 

Role, za kterou přišel Český lev, a oprávněně. Pokud existuje postava, která definovala Janinu kariéru, pak je to tahle. Jako židovská filmová hvězda, jejíž sláva vyhasíná v temnotě okupace, byla naprosto strhující. Její Hana je křehká i hrdá zároveň a kostýmy z téhle éry Janě seděly tak dokonale, jako by se pro 30. léta narodila. 

Meta-hra, která funguje jen tehdy, když herec unese nadhled i sebeironii. Tady hraje Jana samu sebe, nebo spíš verzi sebe samé v labyrintu fikce a reality. Její výkon je hravý, je drzý a ukazuje její neuvěřitelnou schopnost nebrat se vážně a vplout do punkového světa partičky kolem Marka Najbrta.

Vizuálně uhrančivý snímek Jitky Rudolfové tne do živého. Jana Plodková se zde objevuje jako úspěšná filmová střihačka Milena, která bloudí v labyrintu moderních posedlostí od touhy po originalitě až po tu nejnebezpečnější: posedlost láskou. Její vztah s Vladimírem (Martin Myšička) je v podstatě digitálním přízrakem. Žije v iluzi blízkosti udržované skrze neustálé pípání SMS zpráv, zatímco skutečná fyzická přítomnost a smysl se vytrácejí. Jana zde mistrovsky ztvárnila emocionální past, ve které racionálně víte, že musíte odejít, ale srdce vás pokaždé stáhne zpět. Je to syrový, bolestivý a neuvěřitelně aktuální pohled na to, jak technologie deformují naši schopnost skutečně prožívat city.

V této brilantní mystifikaci Petra Zelenky se ocitáme uprostřed mezinárodního skandálu, který rozpoutá devadesátiletý papoušek Sir „P“, kdysi patřící francouzskému premiéru Daladierovi. Jana zde v roli tlumočnice předvádí mistrovskou lekci v tom, jak i na malém prostoru vytvořit postavu, na kterou nezapomenete. Je to právě ona, kdo musí do češtiny převádět kontroverzní a politicky výbušné výroky, které papoušek po svém pánovi dodnes opakuje. Janina perfektní francouzština a schopnost udržet dekorum v situaci, která je naprosto absurdní, dodávají filmu tu správnou dávku intelektuálního vtipu.

Moje osobní doporučení. Jana se objevila v prvních dvou epizodách této pětidílné satirické komedie a byla naprosto nepřehlédnutelná. Kosmo s nemilosrdnou nadsázkou popisuje fiktivní český let na Měsíc – projekt, který je potřeba dotáhnout do konce jen proto, aby stát unikl likvidační pokutě z EU. Jako Milada, členka tohoto absurdního vesmírného programu, Jana opět předvádí svou geniální disciplínu a hraje naprostou bizarnost se smrtelně vážnou tváří a aristokratickým klidem. 

V tomto velkolepém historickém dramatu Jana ztvárňuje Mínu, manželku slavného Heinricha Mattoniho. Sledujeme ji v období, kdy se z Karlových Varů stává centrum evropského byznysu a společnost prochází radikální proměnou. Mína v Janině podání není jen pasivní figurou po boku úspěšného muže, je jeho celoživotní soupeřka a motor celého příběhu. Právě jejich vzájemný boj a napětí mezi Mattoniho ambicemi a Míninou energickou, postupem času až mocichtivou náturou, tvoří srdce seriálu. Jana zde s neuvěřitelnou grácií vykresluje zrod silné individuality, která nakonec dokáže převzít otěže impéria. Je to studie ženské síly, zasazená do kulis vídeňských rezidencí i karlovarských kolonád.

Tato seriálová role ukázala Janu v úplně jiném světle, totiž jako součást vražedného tria, které se rozhodne vzít osud do vlastních rukou. V Černých vdovách se mísí černý humor s kriminální zápletkou a Jana zde exceluje v poloze, která je civilní, a přesto plná vnitřního napětí.

V adaptaci bestselleru o složité síti vztahů Jana ztvárnila Milušku – postavu, která do celého příběhu vnáší nejvíce emocí a tiché bolesti. Jako žena toužící po dítěti a smysluplném vztahu prochází situacemi, které zná každá z nás, ale Jana jim dodává neuvěřitelnou hloubku. Její civilní a empatický výkon je srdcem celého filmu. Ukazuje, jak moc nás dokáže ovlivnit jedno náhodné setkání. Pro mě je to okamžik čiré lidskosti, který vás dojme svou upřímností.

V tragikomedii o splašeném vlaku bez strojvůdce exceluje jako Romana, která uvízne v kupé s bizarní sestavou postav. Je to jízda plná absurdního humoru, kde Jana opět potvrzuje svůj komediální talent. I v chaosu, který na kolejích nastane, si její postava zachovává specifickou energii, která baví od začátku do konce. Pro mě je to jedna z jejích nejzábavnějších poloh posledních let. Jde o čirou radost z absurdna, kterou si musíte pustit, když potřebujete zvednout náladu.

Život veterináře Martina a jeho ženy Eriky obrátí naruby jediný tragický okamžik, který rozbije masku jejich zdánlivé rodinné idyly. Jana v roli Eriky bravurně balancuje na hraně mezi obětí a podezřelou v příběhu, kde se vyšetřování úrazu mění v hluboké psychologické drama. Fascinuje mě, jak dokáže zahrát nejednoznačnost mezi sobeckými úmysly a čistou láskou, zatímco jí v patách stojí policie i vlastní traumata. Je to mrazivá studie vztahových lží a šrámů, které už nikdy nezmizí. 

Eva (Jana Plodková) je zubní hygienistka, která touží po jediném – po dítěti, které v manželství s Otakarem (Kryštof Hádek) nepřichází. Jana v této roli s empatií vykresluje ženu, která se kvůli mateřství odhodlá k riskantní cestě do Gruzie a k tajné dohodě o náhradním mateřství. Líbí se mi, jak dokáže zahrát odhodlání i strach v domě ovládaném dominantní tchyní (Iva Janžurová), zatímco se její vlastní manželství otřásá v základech. Je to dojemný a zároveň zábavný příběh o tom, co všechno jsme ochotni obětovat pro kousek „obyčejného“ lidského štěstí. 

I když Jana v této poetické road movie hraje vedlejší roli Petry, její stopa je v příběhu nesmazatelná. Kvůli této roli se tři měsíce intenzivně učila italštinu, aby do italských kulis zapadla s naprostou přirozeností a šarmem sobě vlastním. Její Petra vnáší do příběhu o mateřské lásce a hledání svobody další rozměr a potvrzuje, že Jana nepotřebuje hlavní part, aby si získala pozornost. Je to lekce z herecké preciznosti, kde i na menším prostoru dokáže vytvořit postavu, která ve vás rezonuje ještě dlouho po promítnutí závěrečných titulků. Nominace na Českého lva za tento výkon je naprosto jasnou volbou.

P. S. Věděli jste, že se Jana Plodková objevila už v prvním vydání Vogue Czechoslovakia? Ve story Česko-slovenská filmová epopej ji zachytil fotograf Michal Pudelka.