Módní objev východu. Jak mě Kišiněv a moldavské značky donutily přepsat nákupní seznam

Před cestou na podzimní edici Moldovan Brands Runway jsem neměla vlastně žádná konkrétní očekávání. Byla to má úplně první návštěva Moldavska – země, jejíž kulturu ani módní trh jsem dosud neznala. Spíše než touha vidět konkrétní trendy mě hnala čistá zvědavost objevovat něco absolutně nového. O to větší byl zážitek z toho, co se během čtyř dnů fashion weeku v Kišiněvě odehrálo.

Událost se z původně lokální jednodenní akce rozrostla do čtyřdenní platformy, která letos přilákala bezmála dva tisíce hostů a představila zajímavý program reflektující rozmanitost místní módní scény, která osciluje mezi etablovanými značkami a mladými tvůrci, hledajícími své místo. Pro mě osobně milým překvapením byla nejen pestrost a propojení současných globálních trendů s místní historií, životním stylem a folklorem, ale také výborná kvalita krejčovského zpracování. Moldavská móda totiž jasně dokázala, že precizní a skvěle dotažený design vzniká i daleko mimo tradiční módní metropole.

Návrat do osmdesátých let v podání této značky nabídl krásné zimní kabáty a siluety, které ve mně okamžitě probudily osobní vzpomínky na dětství v komunistickém Československu. Přestože kolekce pracovala s jasnými odkazy na minulost a demi-couture přístupem (včetně pečlivé ruční práce rodinného ateliéru), výsledek nepůsobil ani v nejmenším nostalgicky. Naopak. Oblečení rezonovalo současnou energií, barevností a hravostí.

Překlad klasických pánských proporcí do současného dámského šatníku se v kolekci Otilie Șotropa opravdu vydařil. Návrhářka zkoumala balanc mezi elegancí a volností a musím se přiznat, že během přehlídky jsem si v hlavě už mimoděk sestavovala nákupní seznam. Zcela mě uchvátily především její perfektně střižené kabáty, jež představují přesně ten typ sebevědomé módy, ve které chcete strávit celý den.

Kolekce postavená na prolínání aristokratických kódů a tiché rebelie si mě získala promyšlenou hrou s proporcemi, drobnými detaily a výraznými doplňky. Designérka dokázala spojit ostře strukturované střihy od precizních sak po rozšířené kalhoty do velmi uceleného a nositelného vizuálu, který nepřestává bavit.

V syrovém industriálním prostředí továrny Viorica předvedla značka Patru brilantní ukázku toho, že udržitelnost a upcyklace mohou vypadat opravdu dobře, cool a naprosto neprvoplánově. Mimochodem jde první lokální, stoprocentně upcyklovaný brand. Práce kreativní ředitelky Natalie Miterevy se starými rodinnými textiliemi a vintage oděvy potvrdila nejen etický koncept, ale také ukázala naprosto klíčovou roli stylingu a zkušené hlavní stylistky, která dokázala modely posunout na úroveň plnohodnotné komerční módy.

Abych byla upřímná, nejsem úplně fanynka teatrálních show. Praxe totiž ukazuje, že v 99,9 % případů má velká a dramatická produkce jen odvést pozornost od samotných oděvů. Zpravidla platí, že když máte dobrou kolekci, přehlídka si vystačí se strohostí; pokud kolekce není silná, potřebujete velkolepou show. Formát módní vraždy Who Killed Denis Vang byl ale tou vzácnou výjimkou. Tady se vše dokonale propojilo. Už v backstagi před samotnou přehlídkou jsem si zamilovala pár modelů, které bych okamžitě chtěla zařadit do svého šatníku. Zároveň mě ale neuvěřitelně bavil napínavý příběh, který se odehrál přímo na mole, a skutečnost, jak návrhář výborně pracoval s jednotlivými postavami i indiciemi.

Jedním z největších specifik kišiněvského fashion weeku je odvaha vytáhnout módu ze sterilních bílých stanů přímo do tepajících a někdy až extrémních lokací města. Velmi osvěžujícím příkladem byla prezentace designéra Alexeje Sorokina. Zasazení jeho nostalgické kolekce, využívající recyklované materiály, přímo do reálného prostředí blešího trhu v parku byl skvělý nápad. Park nebyl pro veřejnost nijak uzavřený, takže se během přehlídky objevilo na pomyslném přehlídkovém mole i pár místních lidí, kteří jen procházeli, aniž by si vůbec všimli, že se stali součástí módní performance. Ani podle oblečení mnohdy nebylo poznat, kdo je model a kdo jen parkem náhodně prochází. Bylo to zábavné, uvolněné a nesmírně autentické. Sama jsem si z tohoto lokálního blešáku odnesla modrý klobouk a fialový baret.

Zatímco park nabídl absolutní otevřenost, značka Rotari vzala publikum do zcela jiného extrému – pod zem. Zážitek ze sledování večerních šatů a korzetů ve tmě a chladu aktivního dolu (kde se teplota pohybovala kolem 14 °C) byl zpočátku ohromující. Potvrdilo se zde to, co jsem zmiňovala u VYAZ. Samotný nápad na lokaci byl sice fantastický, ale oblečení bohužel působilo nedotaženě. Zde se naplno ukázalo, jak moc chyběla role dobrého stylisty, který by modely dokázal s takto extrémním a dominantním prostředím lépe provázat.

Příjemným kontrastem vůči temnému dolu se pak stala přehlídka Flori de Mai. Zasazení její klasické estetiky do elegantních a klidných historických prostor Národního muzea zafungovalo jako balzám a důstojná tečka za objevováním města, které se nebálo ukázat módu ze všech svých nečekaných úhlů.