Film Karavan Zuzany Kirchnerové se nebojí ukázat mateřství ve všech jeho odstínech

Karavan, film, který znamenal návrat Česka po jednatřiceti letech na prestižní filmový festival v Cannes, se na první pohled tváří jako bezstarostná roadmovie. Dokáže však nuancovaně poodkrývat mnoho témat spojených s mateřstvím a ženstvím.

Hlavní hrdinka filmu Ester (Aňa Geislerová) není jednoduše čitelná, plochá postava. Někdy může působit až nesympaticky, možná i díky tomu je právě ona ideálním prostředkem vyprávění příběhu o vnitřním pnutí mezi mnoha rolemi, které dnes ženy musejí zastávat. A za každých okolností u toho držet tvář a krok. Ester, zhruba pětačtyřicátnice, zasvětila velkou část života péči o svého syna Davida (David Vodstrčil), který žije s poruchou autistického spektra. 

Zastihneme ji v létě v Itálii, v krásné rodinné vile, kde žije její sestra (Jana Plodková), která se vdala za Itala. V noci ovšem dostane David záchvat a následuje nepříjemná dohra: rozházený obývací pokoj plný rozbitého skla, shozeného fíkusu a poházených hraček. Esteřina sestra se dvěma malými dcerami spoušť uklízí. „Já ho tady nechci,“ řekne jedna z Davidových malých sestřenic. Tu noc se tak Ester s Davidem uchylují do starého karavanu zaparkovaného v rohu zahrady a nad ránem dostane Ester impulzivní nápad: karavan odparkuje a odjede s Davidem pryč. Kam? Kdy se vrátí? Co všichni ostatní? Žádné otázky a odpovědi, jen hmatatelná touha na chvíli nebýt ve společnosti lidí, kteří ji v lepším případě litují, v tom horším jí, a především Davidem, nevědomě opovrhují.

Esteřino putování ze středu na jih Itálie nemá jasný směr ani cíl. Na cestě potkávají bezprostřední Slovenku Zuzu, mladou ženu, pro niž jsou podobná dobrodružství evidentně denním chlebem a životním stylem. Díky Zuze tak dostane Esteřina vzpoura nový dech. Najednou není na Davida sama, navíc je Zuza ve svém spontánním přístupu k životu vlastně ideální kumpánka nejen k ní, ale i k Davidovi. Ester nepatronizuje, nepoučuje, nevyptává se a nemá z ničeho a z nikoho strach. Davida bere takového, jaký je, a Ester nesoudí. Rodí se tak zvláštní ženské přátelství, vztah, který možná Ester nenachází u své sestry nebo se už dávno pomalu vytratil. 

I díky tomuto nenadálému křehkému bezpečí začne v Ester víc a víc růst touha i po něčem jiném, než je její pečovatelská role, v níž je až příliš dlouho (a možná i příliš pohodlně) zaangažovaná. Konečně může dát průchod svým potlačovaným touhám. Je matka, ale také žena, a tyto dvě role se v Karavanu snoubí, doplňují, ale také spolu zápolí podobně jako Ester s Davidem. Její syn totiž nevyhnutelně dospívá, což na ni klade nové nároky a stále více nových otázek a výzev. Jejich blízkost i občasná oboustranné rebelie provází celou jejich dobrodružnou cestu. Nezvladatelný totiž není jen David, ale vzpouzí se i Ester: „Pořád po mně jen něco chceš a mě už to sere,“ křičí na něj v jeden moment. Karavan ukazuje ženu, která konečně může ztratit tvář. Není na tom nic špatného, patří to k životu, patří to k mateřství i přesto, že na to možná Ester není pyšná. 

Karavan je roadmovie, která se nebrání klišé v podobě Zuzy s růžovými vlasy, která je jakousi slovenskou verzí manic-panic pixie girl, ani ve formě spontánního tance v dešti. Ale je to také film, který se jiná klišé nebojí bořit – na ženskou sexualitu nahlíží z nečernobílé perspektivy. Nebojí se female-gaze a silné touhy. A především nenechává stranou Davida: kamera často vypráví skrze jeho point of view. Soustředěné záběry chvějících se stínů a dalších detailů, skrze které David vnímá svět kolem sebe, a stejně tak dotyky, které na plátně fungují velice živě a fyzicky, ať už jde o ty mateřské, nebo ty Davidovy, skrze něž vnímá své okolí. 

Je to pozoruhodný, v mnohém emancipační film, v němž dostávají hlavní slovo ženy. Film, který – jak podotkla jeho producentka Dagmar Sedláčková – vypráví o odvaze. A právě odvaha jej stvořila. Připravoval se totiž dlouho i přesto, že se Zuzana Kirchner do Cannes dostala už během studií na FAMU s krátkým snímkem Bába, s ním už v roce 2009 zvítězila v sekci Cinéfondation. Mezitím se ovšem Kirchner věnovala dokumentární tvorbě a především roli matky. 

Karavan je tak mimo jiné i velmi osobním celovečerním hraným debutem inspirovaný její zkušeností matky syna s Downovým syndromem a s poruchou autistického spektra: „Když se mi narodil Davča, prožívala jsem tak složité věci, že mi bylo jasné, že se to nějak v mojí tvorbě musí odrazit. V té době jsem ale nevěděla, jestli se ještě někdy vrátím k natáčení filmů. Tušila jsem však, že tak silnou a osobní věc musím nechat uzrávat,“ řekla v rozhovoru pro ČT Art Kirchnerová. A tak uzrál Karavan. Na dobré věci se vyplatí si počkat, říká se, a v případě Karavanu to rozhodně platí. Nebude to film pro každého, ale věřím, že právě s ženami napříč kategoriemi poměrně zarezonuje.