Sandra Hüller, hollywoodská hvězda z Lipska. Mám ráda tu nižší formu energie, říká

Když Rose přijde do malé protestantské vesnice kdesi v Německu, válka skončila, ale její stopy přetrvávají všude. Třicet let bojů, hladu a nemocí proměnilo krajinu i lidi, kteří v ní zůstali. Rose má za sebou roky strávené jako voják a teď chce jediné: začít znovu. Vesničanům se představí jako muž, který se vrátil z války, aby se ujal opuštěného statku. A oni nemají důvod o jejím pohlaví pochybovat.

V černobílém dramatu Rose rakouského režiséra Markuse Schleinzera se Sandra Hüller nijak okázale „neproměňuje“ v muže. Nesledujeme přehlídku filmových triků, hlubší hlas ani nápadná gesta. Její Rose jednoduše vstoupí do prostoru, který by jí jako ženě nenáležel. Pracuje, získává si respekt a především možnost rozhodovat sama o sobě. Schleinzer přitom vycházel z doložených případů žen, které v historii skutečně žily jako muži.

Hüller o postavě mluvila už v době, kdy se na film připravovala. Rose podle ní nežije jako muž kvůli sexuální orientaci, ale jednoduše proto, že je takový život snazší. Za otázkou své identity proto viděla jinou, obecnější: proč vlastně není možné žít tak, jak člověk chce? Právě takové postavy Sandru Hüller přitahují. Lidé plní rozporů, jejichž jednání nelze jednoduše vysvětlit ani soudit. „Neznám žádného jednoduchého člověka,“ říká. „Mám ráda příběhy, které ukazují nejednoznačnost života.“ Za snímek Rose, který byl před pár dny uveden do kin, získala letos na Berlinale Stříbrného medvěda za nejlepší herecký výkon v hlavní roli. Symbolicky přesně dvacet let od chvíle, co si stejnou cenu odvezla za první velkou filmovou roli.

Tou první byla Michaela Klingler v Requiem Hanse-Christiana Schmida. Mladá žena trpící epilepsií začne věřit, že ji posedli démoni. Příběh inspirovaný skutečným případem Anneliese Michel mohl snadno sklouznout k hororu nebo efektní podívané o exorcismu, Hüller z něj ale vytvořila bolestně civilní portrét člověka sevřeného mezi nemocí, vírou a očekáváním okolí. Za roli dostala v roce 2006 svého prvního Stříbrného medvěda.

Do té doby byla především divadelní herečkou. Vystudovala herectví na berlínské Hochschule für Schauspielkunst Ernst Busch a divadlo ani po filmovém úspěchu neopustila. „Nikdy jsem nedělala reklamy. Vždycky jsem byla zaměstnaná v divadle,“ vzpomínala později na své začátky.

O deset let později přišel Toni Erdmann. V hořké komedii Maren Ade hraje Ines Conradi, úspěšnou konzultantku pracující v Bukurešti, do jejíhož pečlivě uspořádaného života vtrhne excentrický otec Winfried. Nejdřív sám za sebe, později jako své groteskní alter ego Toni Erdmann s parukou a falešnými zuby. Ines je ambiciózní, chladná, směšná, osamělá i zranitelná – všechny tyto emoce umí herečka ztvárnit v jediné scéně. Film se v roce 2016 dostal do hlavní soutěže v Cannes a z Hüller udělal jméno známé daleko za hranicemi německy mluvícího filmu.

Co se herecké přípravy týče, nemá přísně danou metodu. S postavou nějaký čas žije. „Je to jako když se do někoho zamilujete. Myslíte na něj pořád,“ vysvětluje. Od chvíle, kdy se pro film rozhodne, ji postava podle jejích slov podvědomě provází; někdy hledá inspiraci v muzeu, jindy nikde konkrétně.

Nejvýrazněji se tento způsob práce projevil v Anatomii pádu Justine Triet. Sandra Hüller v ní hraje spisovatelku (rovněž Sandru) Voyter, jejíž manžel je nalezen mrtvý pod oknem jejich domu ve francouzských Alpách. Otázka, zda spadl, skočil, nebo mu někdo pomohl, se postupně mění ve veřejnou pitvu jednoho manželství. Sandra může být nevinná. Může být také vražedkyně. Hüller se během příprav nejprve snažila zjistit, co se skutečně stalo. Pak pochopila, že odpověď vlastně nepotřebuje. „Nechala jsem tu to být. Hrála jsem tu otázku,“ vzpomínala později. Tahle věta vystihuje její herectví: nenutí nám skrze svoji postavu jednu univerzálně platnou odpověď, nechá nás pochybovat a tápat.

Ve stejném roce, kdy Anatomie pádu získala Zlatou palmu v Cannes, se tam promítal také další film se Sandrou Hüller – Zóna zájmu Jonathana Glazera, oceněná Velkou cenou poroty. V něm stojí na úplně opačné straně: hraje Hedwig Höss, manželku velitele koncentračního tábora Auschwitz (Osvětim) Rudolfa Hösse. Jen pár metrů od jejich domu, za zdí zahrady, probíhá masové vraždění, zatímco Hedwig vychovává děti, pečuje o růže a chrání pohodlí, které si rodina vybudovala.

Hüller původně další film o nacistech dělat nechtěla. Přesvědčil ji až Glazerův přístup. Nechtěl z Hössových vytvářet démony, jejichž zrůdnost by nám divákům umožnila odosobnit se od dění a říct, že s těmito zvěrstvy přece nemáme nic společného. Jejich život měl být naopak prázdný. „I když jsou na zahradě nebo se svými dětmi, nic necítí,“ popisovala Hüller režisérovo zadání. „Celou dobu jsme se museli vyrovnávat s obrovskou prázdnotou.“ A pro milovníky psů ještě jeden roztomilý detail ze Zóny: výmarský ohař pobíhající kolem Hössových je její vlastní pes. „To hodně pomohlo. Jsem mu velmi vděčná,“ poznamenala.

Mezi Zónou zájmu a Anatomií pádu natočila Sandra Hüller ještě Sisi & já v režii Frauke Finsterwalder. Jako Irma Sztáray, dvorní dáma císařovny Alžběty v podání Susanne Wolff, vstoupila do historického příběhu, který místo uctivého životopisu nabízí černě humorný pohled na Sisi a její okolí. Pro Hüller měla Irma ještě jeden význam. Po Hedwig, které odmítala propůjčit vlastní empatii, mohla hrát člověka na opačném konci povahového spektra: otevřeného, nesoudícího, schopného cítit a říkat, co mu přijde na mysl. Sama říká, že Irmu využila k tomu, aby se Hedwig zbavila. Teprve potom přišla Sandra z Anatomie pádu, dospělá žena, která podle Hüller přijímá odpovědnost za to, co dělá a cítí.

Sandra Hüller nepotřebuje být celebritou. Narodila se v roce 1978 v Suhlu v tehdejším východním Německu. Už na škole chodila do dramatického kroužku, později vystudovala herectví v Berlíně a dlouhá léta budovala kariéru především na jevišti. Když vzpomíná na své dětství, popisuje se jako velmi tichou holčičku, která ráda pozorovala dospělé a prostředí kolem sebe. Zajímalo ji, jak věci fungují, ale především to, čemu říká „svět pod světem“ – to, co se mezi lidmi odehrává a o čem se nemluví. „Pořád jsem stejná,“ zdůrazňuje.

Dnes žije v Lipsku s dospívající dcerou a dvěma psy a právě tam se vrací z čím dál vzdálenějších natáčení. Druhého psa si mimochodem přivezla z Polska, kde natáčela Fatherland. O dceři a rodině mluví jen občas. V jednom rozhovoru například zmínila, že začala znovu chodit sama večer do kina, protože dcera už je dost velká na to, aby mohla zůstat doma. A právě obyčejný život mezi natáčením je pro ni důležitý. Po intenzivní práci potřebuje čas, aby se vrátila k vlastnímu rytmu. „Mám ráda tu nižší energii života, který kolem mě normálně plyne,“ řekla. V době, kdy se od herců očekává, že spolu se svým přístupem k roli nabídnou divákům i domov, vztahy, dovolené a každodenní rituály, si Hüller část života prostě nechává pro sebe. Stejně jako její postavy.

Její kariéra se přitom v posledních letech vydala přesně opačným směrem: k větším filmům, rozpočtům a stále globálnějším projektům. Rok 2026 je v tomto ohledu výjimečný. V hollywoodské sci-fi Project Hail Mary se objevila po boku Ryana Goslinga jako Eva Stratt, žena řídící misi, na níž závisí budoucnost lidstva. V Fatherland Paweła Pawlikowského, uvedeném letos v hlavní soutěži v Cannes, hraje Eriku Mann, nejstarší dceru Thomase Manna. A pak je tu Digger, nová černá komedie Alejandra G. Iñárritua s Tomem Cruisem, Jessem Plemonsem, Rizem Ahmedem a Johnem Goodmanem. Role se mění, jedno ale zůstává: Sandra Hüller nám své postavy nikdy nenaservíruje i s vysvětlením. A právě proto nás tolik baví.