Zatracované Loosovy interiéry v Plzni: Jak se staly architektonickým klenotem

Do Vídně, Prahy, Paříže, Montreux, Semmeringu nebo Hrušovan u Brna. Tam všude vede jeho stopa. Otec moderní architektury měl renomé avantgardního tvůrce. Svými návrhy totiž předběhl svou dobu. Jeho styl je nadčasový, nic nepůsobí zastarale. Přitom o sobě prohlašoval: „Nejsem architekt, jsem pouze Adolf Loos!“ A když se svými námitkami vystoupil proti secesi, byl rázem považován za odpadlíka. Radikálně odmítal umělý dekorativismus v architektuře a byl prvním, který se oprostil budovy od zdobných prvků v exteriérech i interiérech. Jeho kritici o něm jízlivě prohlašovali, že jako architekt nepotřebuje nic jiného než tužku a gumu, protože všechno, co ostatní nakreslí, on zase vygumuje. 

Pravdou však je, že prosazoval maximální funkčnost všech prvků. Ideálem pro něj byla harmonie, účelnost, strohá elegance a používání kvalitních přírodních materiálů. Důraz zároveň kladl na praktické využití bytu, a proto u něj najdeme vestavěné skříně či další atypické vybavení, které mělo obyvatelům svých bytů usnadňovat všední životy.  

Loosovy interiéry jsou jedním z největších skvostů Plzně. A v kontextu světové architektury jsou nesmírně cenné. Svou vůbec první plzeňskou zakázku získal Adolf Loos v roce 1907. Podruhé se sem architekt vrátil v roce 1927, aby tu s přestávkami na různých zakázkách pracoval skoro až do své smrti v roce 1933. Jeho klientelu tvořili především úspěšní židovští podnikatelé, pro které vytvořil nejméně 13 originálních interiérů bytů, z nichž se dodnes zachovalo osm. 

Vzhledem k jeho zhoršujícímu se zdravotnímu stavu se na realizaci zakázek podíleli i někteří Loosovi spolupracovníci, zejména Heinrich Kulka. Které interiéry tedy můžete navštívit a co vás v nich čeká? 

Příběh tohoto domu by si zasloužil románové zpracování. Jde o nejcennější, nejzachovalejší a také nejkrásnější ze všech plzeňských realizací Adolfa Loose. Navrhl je pro manžele Jana a Janu Brummelovy roku 1927. Provedl zásadní úpravu původního jednoposchoďového domu z 80. let 19. století, nechal odstranit veškeré zdobné prvky fasády a k tomu navíc připojil vertikální hranolovou přístavbu. Vnitřek zadaptoval na moderní a účelné bydlení. 

Dům přečkal bombardování Škodovky v roce 1945, stejně jako celou éru socialistického Československa, kdy v jeho těsné blízkosti vyrostlo autobusové nádraží. Osud majitelů domu? Jana a Jan Brummelovi válku přežili a vrátili se z koncentračního tábora ve stejný den, aniž by o sobě věděli. Za války v domě přebýval nacista Straub, který jim dům po válce předal ve stejném stavu, jako jej převzal. Dodnes tento dům vlastní a spravují potomci původních majitelů. 

V prvním patře se zachoval kompletní dvougenerační byt, a to včetně volně stojícího nábytku navrženého Loosem. Obhlédnout můžete prostornou vstupní halu, přípravnu jídla, ložnici s koupelnou, obývací pokoj, jídelnu a dámský salon s ložnicí Janiny maminky, Hedviky Liebsteinové. A možná si tu budete připadat jako na zámku. Tenhle apartmán v sobě totiž skrývá hned pět pokojů. Čtyři z nich vytvářejí průhledem skrze otevřené dveře skvostnou enfiládu. 

Ve druhém patře činžovního domu se ukrývá interiér, který vznikl pro potřeby chemického odborníka Viléma Krause a jeho ženy Gertrudy. Adolf Loos na něm pracoval mezi lety 1930 až 1931.

K tomuto bytu se pojí dramatická historie: manželka a děti Viléma Krause zemřely v ghettu v polském Zamošći, kam byli transportováni z koncentračního tábora v Terezíně. Vilém Kraus válku sice přežil, ale komunisté mu byt zabavili a on raději emigroval do Velké Británie. Velký byt navíc rozdělili na tři menší a část vybavení zničili. Vaši pozornost jistě upoutá obytná hala spojená s jídelnou. Loos umístil proti sobě zrcadlové stěny, čímž dosáhl efektu donekonečna znásobeného odrazu. 

Ke stropu v jídelně se váže následující příběh: Gertruda Krausová ho viděla v pražské Müllerově vile, načež zatoužila po stejném. Loos se jí touhu snažil rozmluvit a poukazoval na to, že bude výsledek vypadat jako víko od rakve. Kvůli většímu prosvětlení místnosti proto na obklady zvolil bíle žilkovaný leštěný mramor cipollino. I ložnice je zajímavě vybavena: nechybí vestavěný toaletní stolek a řada detailů ve vestavěných skříních, jakými jsou věšáky na klobouky, sestavy zásuvek či promyšleně řešené úložné prostory. Dochovalo se i originální svítidlo v arkýři salonu. Novodobá dominanta vstupní haly? Velkoformátová fotografie Adolfa Loose. 

Interiér bytu pro rodinu doktora Josefa Vogla vytvořil Adolf Loos v letech 1928 až 1929. V době nacistické okupace byl dům zabaven Němci a změněn na pracovní úřad. V období socialismu zde sídlil bytový podnik. Z původního přepychově vybaveného bytu se zachoval salon s krbem s mramorovými pilastry a jídelna se žlutým travertinovým obkladem. V současnosti jsou tyto prostory doplněny přesnými replikami původního nábytku. 

Zajímavost? Nejednalo se o první architektův interiér v tomto místě. Už v roce 1908 navrhl Loos zařízení bytu pro předchozí nájemce, rodinu průmyslníka Otty Becka, s jehož dcerou Klárou se později oženil. 

Beckovi v něm bydleli do poloviny 20. let 20. století, kdy se přestěhovali na náměstí Míru 2. Celý interiér tehdy rozebrali a za Loosovy asistence instalovali v novém bydlišti. O dvacet let později získal Loos novou zakázku do stejného prostoru od doktora Vogela. Interiér se však od toho předchozího zcela odlišil. Loos tehdy navrhl vybavení nejen celého bytu, tedy jídelnu, obývací pokoj, ložnici a dětský pokoj, ale i lékařskou ordinaci a rentgenové pracoviště. I Voglovi byli Židé. Po německé okupaci jim hrozilo pronásledování a smrt v koncentračním nebo vyhlazovacím táboře. Před nacisty se jim ale podařilo uprchnout do Kanady.  

Toto je jediný plzeňský interiér, v němž se uplatňuje princip takzvaného raumplanu, tedy prostorového uspořádání poschodí. Jeho autor, Loos, tvrdil, že od plochy místnosti a její funkce se odvíjí její výška a místnosti – v domě by tak měly být odlišně vysoké. Domy proto nenavrhoval členěné na klasická patra, ale na poloviny či čtvrtiny. Ve vilovém domě Oskara a Jany Semlerových vám učaruje rozsáhlý, několika podlažní bytový interiér. Vznikl v letech 1932 až 1934 podle Loosova konceptu. 

Na finálním zpracování se už ale podílel pouze Loosův spolupracovník Heinrich Kulka. Vnitřní podoba původně činžovního domu s více byty byla kompletně přebudována v propojené několika úrovňové apartmá. Byt byl rozdělen na společenskou část a na soukromé prostory ložnic. Obdivovat tu můžete například vstupní halu s šatnou, zimní zahradu, jídelnu, kuchyni, salon s obklady z dýhované finské břízy, nebo krb z kvádrů znělce. Na ochozu salonu se usadila knihovna s červeně lakovanými stropními trámy. Zachovala se řada detailů včetně výtahu pro dopravu jídla z kuchyně. 

Z původně rozlehlého bytu podnikatele Huga Semlera v prvním patře jeho domu se do dnešních dní zachovala jídelna, salon a hudební salonek. Dům je hodnotný nejen kvůli interiéru z dílny Adolfa Loose, ale také pro svou působivou historii. Během 2. světové války sloužil jako velitelství wermachtu. V pánském salonu byla na konci války za dramatických okolností podepsána kapitulace německé posádky před členy osvobozující americké armády. V současné době je prostor uzavřen z důvodu rozsáhlé rekonstrukce celého domu. Bude z něj muzeum osvobození Plzně.

Richard Hirsch, majitel továrny na strojní výrobu drátěných hřebíků za studena, zakoupil pro svého syna Viléma a jeho manželku Martu dům v nově vznikající luxusní čtvrti na jižním předměstí Plzně. Jako první se tak mohli v Plzni pyšnit bytem, který zabíral celé patro a který navrhl právě Adolf Loos. Vilém Hirsch později vzpomínal na své první setkání s architektem: „Původní návrh načrtnul ve veliké rychlosti na obyčejnou obálku.“ Tento interiér z roku 1907 sice již zanikl, ale ve stejném domě se ve 2. patře zachovala část mládeneckého apartmánu, který Adolf Loos navrhl v roce 1927 pro jejich syna Richarda. Místo se však zpřístupňuje jen příležitostně, případně na objednání.