Marcela Steinbachová otevírá veřejnosti svět architektury

Vlastně je to už pětadvacet let. V době našich začátků mě ale vůbec nenapadlo, že vznikne projekt, který ovlivní tolik lidí. I mě samotnou. Spolek Kruh jsme založili, protože nám chyběly přednášky architektů, které by byly otevřené i pro širokou veřejnost. Na začátku jsme ani netušili, jestli někdo přijde. A lidé opravdu chodili. Kolem Kruhu se vytvořila silná komunita, cyklus běží dodnes a pořád má smysl.

Den architektury se narodil původně jako jednorázová akce – chtěli jsme oslavit deset let spolku Kruh. Nikdo si tehdy nepředstavil, že z toho bude festival, který probíhá ve více než stovce měst a obcí. Samozřejmě s tím rostla i zodpovědnost a práce. Udržet kvalitu programu, komunikovat s partnery, hlídat dramaturgii – to je někdy dost vyčerpávající. 

Ano, v tomhle se nic nezměnilo. Pořád chceme, aby se architektura dostala mezi lidi, aby se stala součástí veřejné debaty, aby se lidé přestali bát o ní mluvit. Architektura není jen pro odborníky, dotýká se každého – bydlení, školy, nemocnice, veřejná prostranství. Když se o tom mluví, když lidé znají příklady kvalitní architektury, zvyšuje se tlak na politiky i investory. A to může mít dopad na životní prostředí, ve kterém žijeme.

Co se změnilo, je možná důraz na udržitelnost celého projektu. Dřív jsme měli pocit, že musíme růst, že se jej musí účastnit víc měst, být víc akcí, mít větší program. Teď už víme, že musíme držet festival v rozumných mezích, aby byl stále kvalitní a zvládnutelný.

Nemyslím si, že by českým architektům chyběla odvaha. Máme řadu skvělých autorů, kteří by dokázali vytvořit i vizionářské stavby. Problém je spíš v systému a v příležitostech. Veřejných zakázek je málo, a když už jsou, často se rozhoduje hlavně podle ceny. Soutěže sice existují, ale mnohdy se výsledek zadrhne v politice nebo byrokracii. A soukromí investoři zadávají spíše menší projekty – rodinné domy, menší administrativní stavby. To všechno brzdí možnost, aby vznikla nějaká stavba, která by definovala dobu. 

Nejsem teoretik, ale mám pocit, že mladá generace, která nyní vychází ze škol, se soustředí na rekonstrukce a využití původních materiálů. Podobný trend je vidět například i v Belgii nebo Holandsku. Zároveň si myslím, že by nám pomohlo vycházet víc z regionálního kontextu, to by mohla být cesta, jak najít specifickou českou architekturu. Nedávno jsem byla v Polsku a tam je běžné, že i suvenýry jsou hodně folklorní. Podobný pohled do historie a důraz na regionalitu by byl cenný i u nás, ale zatím tu chybí.

Ano. Hodně z nich se bojí jít do klasického navrhování staveb, protože vědí, jak těžké je něco prosadit. Raději hledají jiné cesty – pracují na pomezí výtvarného umění, věnují se osvětě, krajině nebo píšou o architektuře. Když jsem studovala já, téměř všichni jsme chtěli stavět. Dnes je to jinak. Možná i proto, že žijeme v době klimatické krize. Přece jen architektura souvisí se spotřebou energií, materiálů atd. Stavebnictví se podílí na přibližně čtyřiceti procentech celosvětových emisí CO. Teď přichází spíš doba rekonstrukcí a malých, citlivých zásahů.