Společnost
Tom Ford otevřeně o svém coming outu, skutečných láskách a roli otce
Tom Ford19. 7. 2022
I když se v poslední době prosazuje jako úspěšný podnikatel a také filmař, zatím největší kariérní úspěchy sklízel v oblasti módy. „Byl jsem skutečně posedlý oblečením a velmi, velmi si zakládal na tom, co nosím. Často jsem dával svojí matce — a vlastně celé rodině — rady (návody), jak se oblékat a upravovat si vlasy. Když se ohlédnu za svým dětstvím, bylo asi nevyhnutelné, že mě to jednou začne táhnout k módě,“ říká Tom Ford. Jak kontroverzní život dosud vedl, za co je vděčný a z čeho má momentálně největší obavy?
Foto: RB/Bauer-Griffin/GC Images
Tom Ford, prosinec 2016
Na to, že jsem gay, jsem přišel až v pubertě. Ale když jsem se pak ohlédl za svým dětstvím, všechno mi to začalo dávat smysl. Uvědomil jsem si totiž, že jsem byl vlastně celou dobu zamilovaný do mnoha svých nejlepších kamarádů. Přesto jsem měl po celou střední školu přítelkyně, myslel si, že jsem do nich zamilovaný, a vedl skvělý sexuální život. Dokonce i poté, co jsem začal chodit s muži, jsem dál občas spal se ženami, a i když se považuji za stoprocentního gaye, jsem člověk, pro kterého sex znamená výraz náklonnosti a lásky. Do mužů se většinou zamilovávám.
Měl jsem velké, velké štěstí. Vyrovnání se s vlastní sexualitou pro mě bylo hladkým přechodem, za nějž vděčím boji, který museli podstoupit všichni homosexuální muži a ženy, co přišli přede mnou. Žil jsem v New Yorku a všichni moji tehdejší přátelé byli hodně liberální a zabývali se uměním, takže jsem se nikdy nemusel takříkajíc přiznat, protože jsem ve skutečnosti svou orientaci nezakrýval. Také mí rodiče byli velmi vstřícní, a když se o vás v New Yorku vědělo, že jste gay nebo bisexuál, byli jste cool, nebo to tak alespoň platilo v okruhu mých nejbližších. Dokonce si vzpomínám si, že jsem měl na vysoké škole heterosexuální kamarády, kteří i předstírali, že jsou bisexuální, jen aby byli pro své okolí zajímavější. To se samozřejmě změnilo, když gay komunitu začala kosit epidemie AIDS.
Je úžasné, jak daleko jsme se v naší kultuře dostali. Skutečnost, že jsme mohli být s Richardem po třiceti letech společného života alespoň posledních pět let manželé a že můj syn Jack si nemyslí nic špatného o tom, že má dva otce, je úžasná. (Jednoho dne si uvědomil, že jsme s Richardem nebyli manželé, když se narodil. Podíval se na mě a vypadlo z něj: „Cože?! Vy jste mě měli, když jste ještě ani nebyli manželé?“ Přikývl jsem. Pro něj bylo šokující jenom to, že jsme ho měli před uzavřením manželství. S Richardem jsme se tomu smáli).
Velké starosti mi ale teď dělá jedna věc. Zdá se, že jako společnost děláme krok zpět, pokud jde o lidská práva a svobodu každého člověka. Doufám a modlím se, aby se nám podařilo pokračovat v přijímání individuality a práva každého žít vlastní život — otevřeně, upřímně a mít svobodu milovat. Kohokoliv si jen zvolí.
