Dravější než žralok. Plavkyně Gertrude Ederle bořila rekordy i dobové konvence

Mys Gris-Nez, Francie, 6. srpna 1926. Dvacetiletá Gertrude se namaže směsí z lanolínu, petroleje, olivového oleje a sádla. Vklouzne do dvoudílných plavek, které si s pomocí sestry Margaret vlastnoručně ušila, a nasadí si motocyklistické brýle. Moře je sice zčeřené, přesto sportovkyně v sedm hodin a osm minut ráno skáče do vln Atlantiku. Čtyři minuty po jednadvacáté hodině se vynoří v Kingsdownu na anglickém pobřeží a komisaři zanesou do análů nový rekord: 14 hodin a 31 minut. Gertrude Ederle se právě stala první ženou v historii, která překonala Lamanšský průliv.

„Lidé tvrdili, že žena La Manche přeplavat nemůže. A já dokázala, že to jde,“ zářila americká plavkyně, držitelka několika světových rekordů a olympijská vítězka. Ve dvacátých letech ztělesňovala symbol nezávislé ženy, která kašle na konvence – v soukromí i kariéře. Narodila se 23. října 1905 jako třetí z šesti sourozenců, čtyř děvčat a dvou chlapců. Její rodiče, Henry Ederle a jeho žena Anna, němečtí imigranti, se usadili v New Yorku, kde si otevřeli řeznictví. Dívka sotva oslavila páté narozeniny, když se nakazila spalničkami, které u ní zapříčinily vadu sluchu. „Byla jsem vodní dítě. Nejšťastněji jsem se cítila mezi vlnami. Doktor řekl našim, že jestli budu pokračovat v plavání, ohluchnu, ale já nedokázala přestat,“ zavzpomínala sportovkyně ve svých pamětech (Tim Dahlberg, Mary Ederle Ward, Brenda Greene: America’s Girl: The Incredible Story of How Swimmer Gertrude Ederle Changed the Nation; St Martin´s Press, 2009).

Ve dvanácti letech se nadšená atletka stává členkou klubu Women’s Swimming Association. Už v šestnácti trhla svůj první světový rekord ve volném stylu a coby devatenáctiletá se zúčastnila olympijských her v Paříži, odkud si přivezla jednu zlatou a dvě bronzové medaile. Poté si stanovila nový cíl: Lamanšský průliv. Ten jako první v roce 1875 zdolal Angličan Matthew Webb v čase 21 hodin a 45 minut. „Já budu rychlejší,“ usmyslela si a začala trénovat. Mezitím ještě suverénně přeplavala newyorskou zátoku Hook a překonala jednaosmdesát let starý rekord. „To je jen zahřívací kolo před La Manche,“ slibovala fanouškům. 

Poprvé se pokusila přeplavat kanál 18. srpna 1925. Náklady na realizaci přitom hradila The Women’s Swimming Association a plavkyni trénoval Jabez Wolffe. Ve vodě pobývala už devět hodin a sladký konec měla takřka na dosah, když kdosi na doprovodném člunu vykřikl: „Ona se topí!“ Trenér okamžitě přikázal druhému plavci, aby ženu dostal nad hladinu, čímž ji diskvalifikoval. „Netopila jsem se, jen jsem odpočívala s tváří zabořenou do vody. Jabez se spletl,“ vysvětlovala naštvaná aktérka. Neúspěšný pokus však Gertrude o to víc vyburcoval k činu. Dosavadního kouče vyměnila za Thomase Williama Burgesse, přemožitele kanálu z roku 1911, a plánovala další den D.

Ederle uzavřela exkluzivní smlouvu s novinami New York Daily News a Chicago Tribune, tiskem se tak šířily i úryvky z jejího deníku. Před svým druhým pokusem vydala navíc prohlášení: „Ať budu ve vodě vypadat jakkoli, nepřeji si, aby se mě tentokrát někdo dotýkal!“ Během onoho důležitého závodu seděl v doprovodné lodi Gertrudin nový trenér, novinářka Julia Harpman, komisaři i její sestra Meg a otec. Ten dceři slíbil, že od něj dostane kabriolet, pokud úžinu zdolá. Jenže jejich loď se ke Gertrude během plavby párkrát přiblížila natolik, že její pokus málem zmařila. Trenér Burgess věděl, jak je trať náročná a kolik sil mohou sebrat proudy. Cestou proto svěřenkyni přesvědčoval, aby zvolnila. Ona nato odsekávala: „Neumím plavat pomaleji!“ Nedaleko anglického břehu dokonce lodivod výpravu plánoval ukončit, neboť je vlny unášely na písečnou mělčinu. Nakonec změnil směr, ale pro Gertrude to znamenalo plavat další a další kilometry navíc, dlouho a proti obřímu proudu. Když nakonec dosáhla kingsdownského břehu, přivítali ji fanoušci a imigrační úředník.

Jakmile se krotitelka peřejí vrátila do Ameriky, strhlo se šílenství. 27. srpna 1926 procházel New Yorkem oslavný průvod, na němž se sešlo přes dva miliony lidí. Dav hromadně skandoval: „Trudy! Trudy!“ Sportovkyni přijal starosta Jimmy Walker a na její počest vznikla i píseň Tell Me, Trudy, Who Is Going to Be the Lucky One? Prezident Calvin Coolidge ji dokonce uvítal slovy: „Welcome, our American girl!“ Gertrude později kývla na účinkování v divadelním turné, během nějž si přišla až na 3000 dolarů týdně. Pro Hollywood pak natočila i autobiografický snímek Swim Girl, Swim a zinkasovala 8000 dolarů. „Šlo ale o natolik psychicky náročné období, že když jsem měla chvíli klidu, celá jsem se klepala. Cítila jsem se jako uzlíček nervů. Musela jsem to pendlování ukončit, abych se nezbláznila.“ (Tim Dahlberg, Mary Ederle Ward, Brenda Greene: America’s Girl: The Incredible Story of How Swimmer Gertrude Ederle Changed the Nation; St Martin´s Press, 2009).

Slavná vytrvalkyně ovšem inspirovala i další milovníky adrenalinového plavání – v září 1926 zdolali kanál La Manche hned tři muži, kteří její rekord překonali. Ženský rekord si ale střežila až do roku 1950, kdy se přes kanál proboxovala Florence Chadwick.

V roce 1929 se Gertrude zasnoubila, avšak zásnuby záhy zrušila. „Vím, co je láska. Právě proto jsem snoubenci řekla, že když se vezmeme, čeká ho život s hluchou ženou. Pochopil.“ (Tim Dahlberg, Mary Ederle Ward, Brenda Greene: America’s Girl: The Incredible Story of How Swimmer Gertrude Ederle Changed the Nation; St Martin´s Press, 2009). Když osmadvacetiletá Gertude upadla ze schodů, poranila si páteř a zůstala nadlouho upoutaná na lůžko. „Doktoři mi řekli, že nebudu už nikdy chodit ani plavat. Já jsem přitom věřila, že jde jen o dočasný stav.“ Pilně proto rehabilitovala a již roku 1939 byla znovu fit.

O rok později, ve svých pětatřiceti, definitivně přišla o sluch. Během války pracovala na letišti LaGuardia a v Lexington School v New Yorku, kde učila plavat neslyšící děti. „Nechci, aby kvůli mně ronili čtenáři slzy. To, že jsem ohluchla, neznamená, že umírám. Prosím, nepište o mně štkavé historky!“ žádala média. V šedesáti vstoupila do Světové plavecké síně slávy. Nikdy se nevdala a léta žila v New Yorku se dvěma kamarádkami. Rozepsané memoáry za ni dokončila sestra Mary. V její knize nechybí toto vyznání: „Nejšťastnější jsem, když plavu ve vlnách. Moře je pro mě jako člověk, jako dítě. Vím, že to zní šíleně, ale když jsem v moři, povídám si s ním. S mořem nejsem nikdy sama.“ Gertrude zemřela v domě s pečovatelskou službou v New Jersey 30. listopadu 2003. Bylo jí 98 let.