Sochařka Louise Bourgeois a její šokující svět vytesaný do mramoru a odlitý do latexu

Louise Joséphine Bourgeois přišla na svět 25. prosince 1911 v Paříži. „Moje matka obdivovala revolucionářky Louise Michel a Rosu Luxemburg. Vyrostla jsem v atmosféře feminismu, socialismu a antiklerikalismu,“ vzpomínala. (Jean-François: Louise Bourgeois: An Intimate Portrait; Laurence King Publishing, 2019). Rodina vlastnila dílnu na restaurování starých tapiserií. Louise již jako malá ráda kreslila obrázky, které podle ní na látkách chyběly. Poté, co její matka onemocněla španělskou chřipkou, stáhla rodina Louise ze školy, aby byla zasvěcena do řemesla. Naučila se tak kreslit v různých historických stylech, pracovat s barvami a poradila si i s chemií. Nastoupila na École des Beaux-Arts a k tomu si přibrala dějiny umění na École du Louvre.

„Mé dětství nikdy neztratilo svou magii, tajemství a dramatičnost,“ napsala o mnoho let později. Nejvíc ji fascinoval a zároveň deptal milostný vztah jejího otce s anglickou guvernantkou, která žila s jejich rodinou v domě deset let. „Sadie byla jedním z mých věčných námětů. Mám celou hromadu jejích fotografií. Moje tvorba vzešla z nenávisti k ní.“ Roky musela zavírat oči nad nevěrou otce i nad bolestí matky, která ji tolerovala. Musela se tvářit, že nevidí rozmařilý sexuální život své sestry. Ke všem cítila odpor. Snad aby utekla přízraku zběsilé sexuality, provdala se za puritána, amerického historika umění Roberta Goldwaterea. „Mám ráda puritány. Připadají mi sexy. Znamenají pro mě výzvu. Je to jako práce s kamenem, který musíte zdolat.“ 

Louisino potlačené libido tak vyvřelo na povrch v její tvorbě. Roku 1938 se s manželem odstěhovala do New Yorku. V přesvědčení, že nemohou mít vlastní děti, adoptovali čtyřletého Michela, avšak v následujících dvou letech porodila ještě dva syny – Jeana-Louise a Alaina. Mateřství ji inspirovalo k mnoha plastikám: například socha Liška je zvířecí torzo bez hlavy s nalitými cecíky. Znázorňuje sebeobětování ženy pro děti. 

Ve 40. letech 20. století se zabývala tématem uvěznění ženy v domácnosti. Vytvořila sérii kreseb, kterou pojmenovala Žena-dům. Ženské tělo zde vypadá jako klec i mateřské lůno. Louisina první výstava se uskutečnila v New Yorku v roce 1949, pak začala v USA znovu studovat. Jejím profesorem na Art Students League se stal i průkopník modernismu v Americe – Václav Vytlačil, Čech. „Jsem americká umělkyně… Myslím, že jsem v Evropě získala až příliš dobrou výchovu. A tady jsem najednou měla možnost jí říci ,ne'. Byla jsem svobodná a divoká, jak jen jsem si přála,“ velebila svou novou domovinu. Seznam jejích přátel tvořili architekt Le Corbusier, malíři Joan Miró, Marcel Duchamp a surrealista André Breton. „Získala jsem pocit, že oblast umění náleží mužům a že okupuji jejich území. S mým směšným přízvukem jsem pro ně ale nebyla konkurencí, spíš jsem jim připadala roztomilá,“ vybavovala si.

Na snímku Roberta Mapplethorpa z roku 1982 je Louise zachycena se svou slavnou plastikou Fillette (Děvčátko). Sedmdesátiletá dáma s boa okolo ramen a potměšilým úsměvem v podpaží třímá obrovské mužské přirození. „Falus je objektem mé něhy. Je zranitelný a potřebuje chránit – jako malá holčička. Koneckonců, žila jsem se čtyřmi muži – mým manželem a třemi syny. Byla jsem jejich ochranitelkou. To ale neznamená, že bych z penisu neměla strach. Nebuďte spícího kocoura!“ dodala poťouchle. Navíc Fillette, i když se tak na první pohled jeví, není popisným zobrazením penisu. Skrývá v sobě i něco z ženské fyziognomie. Její spodní část mohou být stejně dobře varlata i prsa. 

I ve svých dalších dílech dokázala skloubit ženský a mužský princip, útvary, které připomínají prsa, vaginy, penisy, ústa, vnitřnosti. Její kultovní dílo Oko evokuje ženské genitálie a vnitřek úst stejně jako oko. „Já ale chci lidi znepokojovat. Tvrdí, že je dráždí dvojpohlavnost mých prací. Dobře, ale to je něco, co mě dráždí celý život,“ vykřikovala Louise, která tělesnost svých objektů dosahovala používáním sádry nebo latexu, do kterých odlévala části těla včetně pohlavních partií. Uchvátil ji také mramor. Fascinovalo ji, jak je tento nezdolný materiál podobný měkké, hebké lidské kůži. „Prožité strachy jsou vepsány do našeho těla. Přetvářejí jeho povrch. Pro mě je socha tělo. Moje tělo je moje socha. Malba pro mě neexistuje. Zajímá mě fyzický aspekt sochařiny.“ (Jean-François Jaussaud: Louise Bourgeois: An Intimate Portrait; Laurence King Publishing, 2019).

Oficiální nástup na uměleckou scénu Louise prožila v 70. letech, kdy zaujala feministické teoretičky umění. Přestože pro ni zdrojem tvorby byly zážitky z dětství, jejím východiskem byla ženská životní zkušenost. „Ženská estetika neexistuje. Vůbec ne! Existuje ale podobný psychologický obsah. Mé dílo není takové, jaké je, proto, že jsem žena, ale díky zkušenostem, jimiž jsem prošla. Ženy si jsou podobné nikoli proto, že sdílejí stejné věci, ale proto, že stejné věci postrádají. Je to úděl všech minorit,“ posteskla si. 

Roku 1982 jí Museum of Modern Art, které dílo Louise Bourgeois mimochodem dlouho přehlíželo, zasvětilo první retrospektivní výstavu. Následovaly další americké galerie a od roku 1989 byla její díla vystavována po Evropě. V roce 1995 jí uspořádalo přehlídku i pražské Rudolfinum. Velkolepou retrospektivu jí k 95. narozeninám věnovala roku 2007 i londýnská Tate Modern. Právě k příležitosti otevření téhle galerie v roce 2000 zde Louise umístila další svou kultovní plastiku: obřího bronzového pavouka pod názvem Maman (Maminka). „Moje matka byla má nejlepší přítelkyně. Byla uvážlivá, chytrá, trpělivá, chlácholivá, půvabná, jemná, nepostradatelná, dovedná a užitečná – jako pavouk,“ objasňovala bizarní název. 

V 70. letech začala vytvářet magické pokojíky, Cely. Zařídila je odlitky částí těl, zrcadly, nábytkem. Vytvářela scény, v nichž se odehrávala rodinná dramata, kde se členové rodiny navzájem popravovali. Jedním z nich je Destrukce otce. Instalace z útvarů připomínajících žaludy penisu či prsa vypadá jako obří otevřená ústa. Jak k materiálu ve skutečnosti přišla? „Na Deváté avenue jsem koupila jehněčí rameno, kuřecí stehna a odlila je do sádry,“ smála se Louise. „Centrem dění je stůl. Slyšíme otcův hlas, který vykládá, jak je úžasný, co báječného ten den udělal... A to se opakuje každý den. U dětí roste hněv. A jednoho dne se doopravdy rozzuří. Tragédie je ve vzduchu. Děti se otce chopí, rozporcují ho jako kus masa a snědí. Je to vražedné dílo. Mám strach z moci. V životě se vždy ztotožním s obětí. Připadám si jako myš schovaná za radiátorem. Jako umělkyně jsem ale vražedkyní. Jsem mocná.“ 

Louise Bourgeois zemřela 31. května 2010 v New Yorku. Ve věku 98 let jí selhalo srdce. Stále činná umělkyně své poslední dílo dokončila týden před smrtí.