Františka Plamínková. Češka a hrdinka, která výrazně předběhla svou dobu

Jako novinářka a politička usilovala Františka Plamínková o to, aby se z českých a slovenských žen staly samostatnější, vzdělanější a sebevědomější lidé. Ženu viděla coby osobu vědomou si své lidské důstojnosti, svobodnou a ekonomicky nezávislou. Svá přání doprovázela i činy – přednáškami, aktivní účastí v ženských spolcích, senátními projevy, působením na změnu zákonů. Stála u zrodu československého a mezinárodního ženského hnutí. Měla vizi, že ve společnosti budou přibývat nejen moderní ženy, ale i moderní muži. Vzdělané páry pak budou vytvářet harmonické prostředí pro výchovu dětí. Zasadila se o zrušení celibátu učitelek a o zakotvení volebního práva žen do ústavy Československé republiky. Františka Plamínková jako vůbec první Češka promluvila v letech 1931 a 1932 ve Společnosti národů v Ženevě.

„Hospodářská práce ženina je nejhlubší tůň, kde se potápí síla milionů žen, aby nikdy víc se světu nezjevila. Že není ženských géniů, ženských tvůrců v umění, vědě a jinde v poměru k počtu žen, které se vůbec mohly věnovat ať vědě, ať umění, je zaviněno nemožností ženy se soustřediti, protože na její denní neodbytné a drobné péči hospodyně závisí spokojenost její rodiny, ale i její vlastní. Nic není dáno zadarmo. Ten krb platí ženy svou roztříštěností vnitřní nebo aspoň velkým snížením svých možností soustředění,“ uvedla v interview pro časopis Žena a domov v roce 1935 a její slova bohužel znějí povědomě dodnes. 

Během svého politického a společenského působení Františka Plamínková iniciovala postavení tzv. Červených domů v Praze-Holešovicích, Domoviny Charlotty Masarykové v Praze na Vinohradech, domu Ženského klubu českého Ve Smečkách 26 a vybudování Ženských domovů v Praze na Smíchově. Bojovala za humánnější porodnictví. Prosazovala vzdělané a kvalifikované úřednice do státní a veřejné správy a jejich nárok na mateřskou dovolenou. Mateřská dovolená měla být navíc uznána jako lidské právo a nikoliv privilegium. Přála si vidět ženy jako diplomatky a ministryně. Byla první, kdo se vyslovil pro moderní pojetí manželství. Jako první vyslovila tezi, že stát má vytvořit podmínky, aby žena mohla povolání skloubit s rodinou, za podpory manžela, mateřských škol, pomocnic v domácnosti a technických pomůcek do kuchyně. Chtěla vytvořit takovou společnost, kde by žena a matka měla stejnou hodnotu, stejné vzdělání a stejné možnosti uplatnit se v placeném zaměstnání jako muž.   

Narodila se 5. února 1875 v Praze do rodiny ševce Františka Plamínka. Jméno dostala po své matce Františce, rozené Grubnerové. Měla dvě sestry, o tři roky starší Růženu a o dva roky starší Marii. Rodiče měli mezi sebou rovnocenný vztah, vzájemně se respektovali a podporovali vzdělání svých dcer. Svým životním příkladem jim dávali najevo, že muž není nadřazený ženě. Rodina bydlela u Karlova náměstí v Praze, nedaleko Černého pivovaru. Jako dítě byla Františka svědkem hrubého chování opilých mužů vůči ženám, proti kterému se nesouhlasně ohrazovala. Na obecné škole oponovala učitelům. Jana Husa hájila natolik, že jí málem hrozil vyhazov. Po absolvování obecné a měšťanské školy vystudovala Ústav pro vzdělání učitelek v Praze. Po maturitě nastoupila coby učitelka na obecnou školu do Tábora, po půl roce putovala do Soběslavi. Po čtyřech letech zácviku se v roce 1895 stala definitivní učitelkou měšťanské školy v Praze. Její odbornost? Matematika, fyzika, kreslení a krasopis.

V Rakousku-Uhersku platil od roku 1870 zákon o celibátu učitelek. Pokud chtěla žena pracovat v učitelském povolání, nesměla se vdát a mít děti. Františka však měla vztah se studentem medicíny Vilémem Feyrerem. Byla s ním dokonce zasnoubená, kvůli celibátu ale ze sňatku sešlo. Františka své povolání brala jako poslání a nechtěla se ho vzdát. S Vilémem zůstali přátelé a jeho podobiznu u sebe uchovávala do konce života. V květnu 1897 se zúčastnila 1. sjezdu československých žen v Praze na Staroměstské radnici. Stala se členkou Spolku českých učitelek, kde brojila proti celibátu učitelek a zasazovala se o jeho zrušení. „Ženám v zaměstnání vyšších – průpravou všeobecného i odborného vzdělání: učitelkám, úřednicím poštovním, drah, země aj. je uložen celibát. Považme, co tu ztrácí náš národ inteligentních matek, které prošly školou samostatnosti, zodpovědnosti, na něž působila více méně plně atmosféra dnešního života. Naproti tomu ženy pracující za těžkých podmínek životních mají – zcela správně – možnost založení rodiny.“ (Eva Uhrová: Radostná i hořká Františka Plamínková; Mediasys, 2014). Stála u zrodu Ženského klubu českého, byla členkou Výboru pro volební právo žen. S Albínou Honzákovou spolupracovala na tvorbě hesla Ženská emancipace pro Ottův slovník naučný.

V listopadu 1906 ve své přednášce O ženě moderní v Ženském klubu českém prohlásila: „Moderní ženské hnutí vším úsilím musí se zasadit o upravení poměrů sociálních tak, aby žena mohla spojit mateřství se svojí výdělečnou prací, bude-li toho třeba, nebo bude-li chtít. Moderní žena potřebuje vedle sebe moderního muže, který připustí manželství s rovnocennou ženou, nikoliv s nižším a poslušným tvorem, který si libuje v myšlenkové pohodlnosti.“ Totéž zopakovala o měsíc později. A opakovala to celá dvacátá i třicátá léta. Chtěla pro ženy i povolání i rodinu. K péči o děti a domácnost měly ženy středních vrstev zaměstnávat pomocnici, čímž budou vytvářet pracovní místa. Hřímala: „Tyto ženy by mohly samy dobře opatřit své rodině náhradu za sebe, pro dobu své nepřítomnosti v rodině, čili zaměstnaly a zaopatřily by práci právě tolika ženám, kolik by jich bylo provdaných – moment sociálně značné důležitosti.“ Další pomoc rodinám viděla v mateřských školách, v technických pomocnících pro domácnost a ve zjednodušených formách bydlení.

V roce 1908 se zúčastnila mezinárodního kongresu Aliance pro volební právo žen v Amsterodamu. České liberální ženské hnutí tak přivedla na mezinárodní úroveň. Prostřednictvím ženských spolků se zasazovala o rozšíření dívčích škol co do počtu, různorodosti a množství žákyň. Přidala požadavky na otevření vysokých škol, kde by obory jako právo, techniku a umělecké obory mohly studovat i ženy. Pranýřovala, že učitelkám nejsou přidělována ředitelská místa na obecných a měšťanských školách a že středoškolské profesorky nemohou vyučovat na státních chlapeckých gymnáziích. Zajímala se i o povolání, k nimž v té době nebylo nutné středoškolské či vysokoškolské vzdělání. Ženský klub český se například zastával žen, které žádaly o licenci na provozování kina, protože úřady takové žádosti žen odmítaly. Hodiny a hodiny strávila pochůzkami na ministerstvo vnitra, aby ženy v trestním řízení měly po svém boku policistku. Toto povolání ale v meziválečném období neprosadila. Upozornila, že volební řád do Sněmu království českého z roku 1861 nevylučuje ženy z pasivního a aktivního volebního práva. Vadilo jí, že státní moc je pouze v rukou mužů. V roce 1908, 1909 a 1912 proto usilovala o zvolení ženy za poslankyni. Na přednášce v Ženském klubu českém hřímala: „Jedna kategorie lidských bytostí vybírá druhým bytostem, co se mají učit a jak mají žít. Či jsme tak bezmyšlenkovití, že ani nevíme, že ženy zápasí o to, aby svobodné vzděláním, svobodné hospodářskou neodvislostí a občanskou plnoprávností stály vždy a všude vedle svobodného muže a ne tři kroky za ním? A co říci, víme-li a mlčíme, a práva nepřejeme a nedáme?“ A podařilo se! V roce 1912 se poslankyní stala Božena Viková-Kunětická.

V roce 1918 vstoupila sama do politiky coby členka Československé strany socialistické. V letech 1918–1925 seděla na pražském magistrátě, od roku 1928 do 1939 byla senátorkou. Její zásluhou byl v červenci 1919 zrušen celibát učitelek. O rok později vešla v platnost nová ústava, která umožnila volit všem občanům bez rozdílu pohlaví. Svým vlivem přispěla i k otevření dívčí zahradnické školy v Praze-Krči v roce 1923, aby na dívky v tomto oboru nezbyla jen manuální práce, ale byly z nich i aranžérky, zahradní architektky nebo kvalifikované síly v květinářstvích. Jako senátorka vymohla přijímání právniček do státní či veřejné správy a soudnictví. Zasazovala se o přijímání žen do diplomacie. Byla to právě ona, kdo prosazoval myšlenku, že žena se může uplatnit ve všech povoláních. Pomáhala umělkyním, skladatelkám, snažila se o to, aby se z dobrovolných sociálních pracovnic staly placené a kvalifikované síly.

V roce 1922 se jako vládní delegátka zúčastnila konference Mezinárodní ženské ligy pro mír a svobodu v Haagu. O dva roky později dala ze školství výpověď, aby se mohla plně věnovat politice a ženským otázkám. Působila i jako novinářka. Články publikovala v Časopise učitelek, Ženském obzoru, Ženské radě, Času a v Českém slově. Roku 1925 odjela s Albínou Honzákovou do Washingtonu na International Council of Women, na němž byla zvolena jeho první místopředsedkyní. Po skončení kongresu absolvovaly obě ženy čtyřměsíční cestu po Spojených státech. Přednášely pro české krajany a setkaly se i s budoucím prezidentem Franklinem D. Rooseveltem.

Protestovala proti tomu, že rodinné právo formulovali pouze muži, a navíc v roce 1924 vycházeli z občanského zákoníku z roku 1811! Hřímala: „Celý návrh znamená v podstatě toto: Muž – manžel a otec – jest vždy moudrý, vždy se pečlivě stará o děti, nemusí se vůbec s nikým ani ne s matkou, poradit o dítěti, vždy dobře hospodaří s věnem atd. Ale žena? Ta musí vždy být hlídána a držena pod mocí otcovou nebo manželovou, ta nerozumí svému dítěti, nedovedla by hájit jeho zájmů, je to kdosi cizí, kdo nesmí být příliš blízko připuštěn – k vlastnímu dítěti!“ Na srdci jí ležela i situace úřednic ve státní a veřejné správě. V meziválečném období měly potíže s vybíráním mateřské dovolené, která od roku 1924 trvala tři měsíce a byla placena z nemocenského pojištění. Na přednášce v roce 1930 Františka Plamínková řekla: „Stát by ženy po sňatku nejraději rovnou propouštěl. Druhým základním a zase protidemokratickým motivem všeho utrpení veřejné a státní provdané zaměstnankyně je přímo barbarský nápor proti mateřství, které dovedou muži velebit v knihách, nebo u matky svých dětí, ale která je smělostí, šizením státu a privilegiem ženy, jde-li o veřejnou zaměstnankyni. Je-li kde třídní zaujatost, pak je to zde. Je to více, je to přímo třídní nenávist.“ O pět let později napsala pro časopis sociálních pracovnic: „Žena dosud musí zápasit o právo na práci, přístup k vyšším povoláním se jí ztěžuje, má menší vyhlídky na postup. Je-li provdaná, je na tom dvakrát hůř. Tím naznačuji jen všeobecně, jak teoretická rovnoprávnost žen nebyla promyšlena vsazena do denní praxe...Zdalipak si i ta nejchytřejší, nejvzdělanější žena uvědomí, že vlastně žije pod tlakem méněcennosti?“

Františka Plamínková byla nejznámější Češkou v zahraničí. Kvůli své účasti v mezinárodních ženských organizacích a úctě, kterou jí projevovali prezidenti Masaryk i Beneš, získala nejen domácí, ale i světový věhlas. Získala místopředsednickou funkci ve čtyřech mezinárodních ženských organizacích. Vlastní pílí se zdokonalovala v jazycích, vystupovala v mnoha městech Evropy. V mezinárodních organizacích si ženy z různých koutů světa vyměňovaly zkušenosti. Řešily, jak rozšířit demokracii a lidská práva též na ženy. Delegátky měly za úkol působit na vlády svých zemí, aby se zlepšil život žen v oblasti vzdělání, rodinného práva, ochrany mateřství, péči o matku a dítě, zrovnoprávnění nemanželských dětí s manželskými, rovnoprávné uplatnění žen v placeném zaměstnání. Zajímaly se o ochranu dělnic, spoluúčast v zákonodárných sborech, zákaz obchodu s ženami a dětmi a další záležitosti. Pořádaly akce na udržení míru. Rosa Manus, holandská aktivistka a místopředsedkyně Mezinárodní aliance pro volební právo žen, o ní řekla: „Je-li Plam na schůzi, řeční-li ať francouzsky, anglicky nebo německy, zdůrazňuje své: comme ci, comme ça určitým pohybem ruky a obličeje a zajiskřením očí, vlastním jedině její osobnosti. Plam koná vše celým srdcem, nedovede nic udělat napolo.“ (Eva Uhrová: Radostná i hořká Františka Plamínková; Mediasys, 2014)

V cizině vždy s hrdostí mluvila o své zemi, její kultuře, vzdělanosti, sociálních výdobytcích a úctě občanů k vlastní svobodě i svobodě druhých národů. Jako senátorka se přimlouvala za ochranu nájemníků, lepší životní podmínky porodních asistentek, hlasovala proti agrárním clům, které měly za následek zdražení potravin. Zajímala se o ochranné zákonodárství dělnic a jejich pojištění, o poměry v ženských věznicích, o záležitosti sirotků. V sociální komisi Společnosti národů v Ženevě v únoru 1932, kde reprezentovala stát, řešila problémy nevidomých, soudů pro nezletilé, ochrany nemanželských dětí, zjišťování otcovství, obchodu se ženami a dětmi. V krizových letech založila v Ženské národní radě Fond pro nezaměstnanou ženskou inteligenci, rozjela akci na sběr šatstva a nabádala ženy, aby si navzájem pomáhaly.

Nejvíce si v životě cenila smyslu pro pravdu, svobodu, humanitu a demokracii. Od třicátých let upozorňovala na nebezpečí nacismu. Poukazovala na omezování lidských práv v Německu a Itálii. Při příležitosti svých šedesátin v roce 1935 pronesla: „Mnoho lidí soudí, že jsem vyšla z Masaryka. Ne, nevyšla jsem z Masaryka. Vyšla jsem jaksi ze sebe. Ale vycházejíc ze sebe, sešla jsem se s Masarykem.“ V projevu na ženském mírovém kongresu v Marseille, který se konal od 13. do 15.května 1938, zdůraznila: „Demokracie není lehká, demokracie žádá převýchovu nás všech: žádá vnitřní kázeň, abychom se – jednotlivci v rodině, ve společnosti, ve straně, v národě, ve státě – sami dovedli omezovat v tom, co nutně druhé dráždí, zneklidňuje, abychom tedy i společensky vytvářeli překlady klidného, rozšafného dohovoru! A nad tím vším – v hlubině našeho přesvědčení – musí být: že všichni mají stejné právo na život, a že toto právo někomu brát, znamená hřešit proti principu života, a že jsme všichni, celé lidstvo, na jedné lodi, kterou buď budeme společně řídit – anebo všichni s ní utoneme!“  

Na Hitlerův projev v Norimberku, kde obvinil prezidenta Beneše z útlaku Němců, odpověděla otevřeným dopisem. 14. září 1938 mu napsala: „Jsem tiskem a hlasem lidu přesvědčována, že německá armáda se pohybuje k hranicím Československé republiky. Jak lze tedy říci, že to byl výmysl prezidenta doktora Beneše? Jako poctivá demokratka považuji za svoji lidskou povinnost vám, pane kancléři, napsat tato slova s pevnou vírou, že i proti vojenské přesile pravda zvítězí.“ Jako jediná z ústavních činitelů se Beneše zastala. Až do konce roku 1938 se vyjadřovala k předlohám zákonů a vyhlášek. Na protest proti vyhlášení Protektorátu Čechy a Morava se vzdala své funkce v Národním shromáždění. V čele Ženské národní rady ale setrvala.

Po 15. březnu 1939 odmítla zůstat v cizině, ačkoli byla držitelkou pasu a legálně vyjela do Švédska, Norska a Dánska. Důvod jejího návratu? „Chtěla jsem zůstat se svým národem v těžkých časech.“ Poprvé byla zatčena 1. září 1939. Své spoluvězeňkyni tehdy řekla: „Víš, děvče, člověk musí stát za svými slovy, ono není jen tak řečnit, ale hlavní jest, když přijde zlá doba, nic nezapřít a neskrývat se. Zůstat tím, čím jsme byly kdysi na svobodě...“ Propustili ji po šesti týdnech. Od roku 1940 na ni v protektorátním tisku ale neustále útočil Karel Werner, kolaborující novinář Poledního listu. V únoru 1942 napsal do novin sloupek, ve kterém ji obviňoval z „pasivního odporu“, tiché demonstrace proti novému vývoji. Podle něj měla svou předsednickou funkci v Ženské národní radě už dávno přenechat mladším a vhodnějším osobám, hlavně proněmecky smýšlejícím. Byla kritizována například za to, že ji nenapadlo vyzvat hospodyně ke sbírce oděvů a kožešin pro německé vojsko na Rusi. V období heydrichiády své útoky proti Františce ještě vystupňoval.

11. června 1942 v pět hodin odpoledne se u jejích dveří objevilo gestapo. Odvezli ji do pankrácké věznice, odkud za tři dny putovala do terezínské Malé pevnosti. Po čtrnácti dnech, 28. června 1942 si pro ni do Terezína osobně přijel velitel pankrácké věznice. Dostala na vybranou: buď veřejně odsoudí zahraniční odboj a Beneše, anebo ji čeká kulka. Františka Plamínková odmítla zradit národ i samu sebe a zvolila raději smrt. V podvečer 30. června 1942 byla zastřelena v Kobylisích. Bylo jí 67 let. Generál Ludvík Svoboda jí udělil in memoriam Řád I. stupně – zlatou hvězdu za zásluhy v boji proti fašismu. A jak na ni vzpomínala Alice Masaryková? „Krásná byla na pohled – tvář pravidelná, životná, v záplavě hnědých vlasů, oko zářící. Rozumná, praktická, dobrého srdce. Zanechala po sobě dílo jedinečné – česká a slovenská žena byly svobodny a rovny ve všem svým mužům, bratřím, synům. Ale že dovedla vykonat tak mnoho, plynulo z její zbožné víry v lidskou důstojnost ženy. Vídala jsem ji občas – rodiče ji měli rádi – byla u nás vítaná. S ní vždycky jakoby proud čerstvého vzduchu osvěžil myšlenky a city naše.“

Tip: V roce 2019 natočila režisérka Zuzana Zemanová-Hojdová dokumentární film o jejím životě s názvem Zapomenutá Františka Plamínková, který si můžete přehrát zde.